Co k nám přichází z prostředí bídy - antikvární redukce

Vidím tu situaci asi takto: Jan Neruda, oblečen do těžkého kabátu, vchází do největší pražské zastavárny, aby v ní vydobyl několik obrazů pro novinový článek. Jen pro pořádek, zastavárnou nelze myslet žádný zasutý, špatně osvětlený krcálek; v roce 1869, kdy byl Nerudův text vydán, sídlila tehdy stopadesátiletá instituce v „budově zvláště mohutné, rakouským orlem vyznačené“. Podle Nerudy to byl „dům okamžité pomoci pro ty, kteří by z náhlé či naléhavé nouze museli se s věcí jim drahou rozloučiti navždy, ústav humánní, chránící chudinu, aby pro haléř nemusela židovským rukám za groš prodat hned věc potřebnou“. Slabost pro židovské obchodníky nechme pro tentokrát stranou a věnujme se Nerudovu záměru, popisu události, jíž byl v onom domě svědkem.

Celý ten text je podán jako procházka po sálech – s tím, že v každé místnosti je možné zachytit něco z práce zdejších zaměstnanců, především ale vykreslit několik zbídačelých lidí, jejich utrpení a ponížení. K tomu je Neruda snad povolán a z těch několika črt, v nichž zachycuje parametry bídy, je zřejmý jeho osobní zájem a nakonec možná i vlastní zkušenost.

V rychlém sledu se střídají postavy, některé typické, jiné v drobnosti specielní – na těch vypravěč hledá onen slavný detail, jímž realisté chtěli ve zkratce vystihnout celou skutečnost: „Sešlý ženský, dávno nám již známý obličej. Roku 1848 metresa jistého plukovníka, později metresa kupce, pak zas ‚hospodyně starého pána‘. Tenkrát hedvábí, pak ­orlean, teď už prostovlasa, s bídným šátkem na těle. Podává slunečník. ‚Příliš špinavý – nic!‘ –“ V jediné větě, jež by mohla sloužit za vzor řeči materialisty, je vypsána celá kariéra. Obejdeme se bez přímého hodnocení, bez doslovného vypsání solidarity? Myslím, že ano, fronta čekající na pár drobných tu hovoří za vše.

Je zvláštní, z jak široké tvůrčí metody Neruda ve svých fejetonech a reportážích vybírá. Někdy si vystačí s mizerným dojímáním. Sehnuté stařeny, které se honí za papírem, chudáci odstrkovaní dobře vykrmenými měšťany – takových jednotlivin u něj najdeme spoustu; a tato spousta Nerudu také nejspíš předurčila k inkorporaci do skupiny těch vyvolených autorů, kteří už v 19. století vycítili a popsali pravdu a kteří na oplátku byli zařazeni do kánonu. Snaha vyvolat dojetí z toho čouhá na všechny strany a nepomůžou ani ironické komentáře. Žebráci a dělníci prostě Nerudovi stáli modelem příliš často na to, aby se z jejich zpodobování nestala rutina. Zapomene­-li ovšem vypravěč na své myšlenky, začíná opravdová tvůrčí práce: svět se rozštěpí do předmětů, komentáře jsou vystřídány štěkáním lidí, jimž jde v jediném okamžiku o všechno.

V návalu reality, pod tlakem této ohlušující události vzniká literární a estetické specifikum, hodnota, která dodnes působí přesvědčivě. A je už docela jedno, jestli si byl Neruda s to takové dění představit od svého redakční­ho stolu, anebo zda kvůli „obrázku“ podnikl inspekční cestu mezi chudé či žebrající. Je­-li dnes jeho zaujetí zranitelnými v něčem naprosto živé, pak především v nekompromisní víře, že právě zde, na hraně obrazů bídy, se střetají univerza a časy, že se zde člověk obnažuje v základní pozici proti společnosti. A v této konstelaci jedince, který byl vypovězen z celku, se také utváří autorská silná tvůrčí metoda; tak jako je očištěno tělo od zbytečných oděvů, tak se i vypravěč vzdává příliš jednoznačných citů. Některé pasáže Ze zastavárny nám umožňují to nejdůležitější: znovu zachytit moment, z něhož vzchází vzácně čistá řeč literárního realismu.