Ani spása, ani deprese

Naslouchat Generaci Z

Na současné teenagery se předchozí generace dívají s nedůvěrou. Málokdo si ale uvědomuje, že dnešní středoškoláci vyrůstají ve světě protahovaných krizí, který moc nadějí nevzbuzuje, takže jim nezbývá než se na svou budoucí úlohu včas a dobře připravit.

Mileniálové se místo hledání toho nejlepšího avokádového toastu už zabývají spíš jen nákupem ekologických plínek a zlevněných gaučů, a tak se pozornost novinářů a coolhunterů stále více přesouvá k nastupující Generaci Z. A jako každá jiná generace i současný zástup teenagerů slouží často jen jako plátno, na které si starší ročníky promítají všechny své úzkosti, mindráky a celkové pohoršení nad dobou a mravy. Aktuální dění naznačuje, že z dětí Generace Z navzdory všem obavám a nadějím nakonec nevyrůstá ani zástup depresivních lúzrů přilepených u smartphonů, ani revolucionáři odkojení Hunger Games. Spíš se jen snaží normálně dospět ve světě, který jim ve srovnání s jejich rodiči rozdal výrazně horší karty.

 

Vzdorná, nebo zblblá generace?

Když letos v únoru došlo k tragické masové vraždě na střední škole v Parklandu na Floridě, dalo se předpokládat, že vše dopadne jako při každém jiném útoku šíleného střelce. Politici vyjádří upřímnou soustrast, proběhne pár truchlivých protestů a vše se vrátí do starých kolejí. Teenageři z Parklandu se ale rozhodli vzdorovat. Rozjeli intenzivní kampaň na sociál­ních sítích, rozdali desítky rozhovorů pro velká média, neschopné politiky pokoušející se věc zamést pod koberec úspěšně trolili před očima celého světa a debata o kontrole či zákazu automatických zbraní tak v americkém veřejném prostoru i s jejich pomocí stále nepolevuje.

V posledních letech přitom zdaleka nejde o jediný případ nečekaně artikulovaného a úspěšného veřejného protestu lidí, kteří teprve vyhlížejí maturitu. Ostatně i v Česku to byli právě středoškolští studenti, kteří jako jedni z prvních zareagovali na obecnou frustraci z lokálního politického dění i vlnu demonstrací na Slovensku a v polovině března organizovali protesty na školách po celé republice. Při pohledu na prohlášení a argumenty teenagerů, které svou úrovní bohužel často přesahují mnohé, co je možné zaslechnout ve vrcholné politice, se pak nabízí otázka, zda jde pořád o stejnou generaci, která je tak často popisována jako vysoce úzkostná, individualistická a narušená vlivem nových technologií.

Typickým příkladem takových obav z nástupu „ztracené“ Generace Z (tj. lidí narozených po roce 1995) je esej Have Smartphones Destroyed a Generation? (Zničily chytré telefony generaci?) americké psycholožky Jean Twengeové, která loni v září vyšla v měsíčníku The Atlantic a ihned vyvolala řadu panických i nesouhlasných reakcí. Twengeová na základě statistik i vlastního pozorování tvrdí, že rozšíření používání smartphonů u ­teenagerů způsobilo dramatický růst deprese, psychických poruch, pocitů osamělosti a neštěstí, spánkovou deprivaci, omezení sociálních kontaktů i pozdější navazování partnerských vztahů. Ve spojení se statistikami, jež ukazují, že teenageři v USA i Evropě ve srovnání s předchozími generacemi tráví více času doma, lépe vycházejí s rodiči a nemají takový zájem o alkohol, sex a drogy, se pak zdá, že za všechny problémy nejmladší generace mohou sociální sítě a iPhony. Jenže technologie jsou jen málokdy samy o sobě příčinou nebo řešením společenských a politických problémů a platí to i v tomto případě.

Kritici Twengeové vyčetli, že si statistiky vybírá selektivně a zaměňuje korelaci s kauzalitou. Je sice pravda, že nárůst výskytu deprese, osamělosti a dalších patologických jevů mezi mladými lidmi koreluje s masivním rozšířením chytrých telefonů a sociálních sítí, jenže dnešní teenageři se musí poprat i s většími problémy, než je obsedantní prohlížení Instagramu. Studie publikovaná loni v prosinci v odborném časopise Psychological Bulletin ukazuje, že míra perfekcionismu mezi mladými lidmi stoupla za poslední tři dekády až o třicet procent. Jako nejpravděpodobnější příčinu její autoři označili především neoliberalismus, který dospívající nutí věnovat stále více času snaze o osobní úspěch a dokonalou sebeprezentaci a vede k úzkostné výchově ze strany rodičů. Celkem vypovídající je pak i prosté zadání pojmu Generace Z do ­Googlu – mezi výsledky dominují analýzy konzumních návyků teenagerů a návody k řešení jejich přehnaných nároků na pracovišti. Celá generace je zcela v duchu doby diskutována především coby zboží a maso do kancelářského mlýnku.

 

Je to složitější

Nejde přitom o nic převratného. O neradostných ekonomických vyhlídkách mileniálů byly popsány stohy papíru a následující Generace Z jen čelí stejnému sílícímu trendu. Na rozdíl od mileniálů se však dnešní ­teenageři do reality tekutého pracovního trhu, stále více postaveného na takzvané gig economy (zakázková ekonomika), již narodili a bez ohledu na vlastní přání se v ní tak pohybují mnohem přirozeněji. A aby toho nebylo málo, k úzkostem ekonomickým se přidávají i ty politické. Západní mileniálové si ještě pamatují relativně idylický svět ovládaný narativem konce dějin a nezastavitelného pokroku západní liberální demokracie. Generace Z ale symbolicky přišla na svět v období těsně před 11. zářím 2001 či po něm a její příslušníci už nepoznali nic jiného než sérii globálních krizí, nestability a hrozeb. Pokud se tedy někdo diví, proč teenageři místo pochlastávání v parku tráví čas usilovnou přípravou na studium a zaměstnání, nadšeně se vrhají do sociálního aktivismu a dobrovolnictví a lehce jim z toho všeho hrabe, možná by měl odpověď hledat spíše v nepříjemné socioekonomické situaci než v démonickém vlivu smartphonů.

Najít vysvětlení všech paradoxů života a chování Generace Z jen v negativních vlivech neoliberalismu by však bylo stále zkratkovité. ­Teenageři totiž bez ohledu na specifika dané éry hledají v životě stále stejné věci. Mnoho vědců a publicistů si to už bohužel moc nepamatuje a odpovědi hledají v nejrůznějším výkladu statistik. Přitom by stačilo, kdyby se s teenagery zkusili osobně bavit. Třeba jako americká socioložka danah boyd, která skvěle uchopila ducha celé generace ve své nedávno vydané knize It’s Complicated (Je to složitější, 2014; česky 2017). Na základě dlouhodobých rozhovorů s desítkami amerických teenagerů v ní překročila rámec prostého poznání, že teenageři tráví většinu času doma a online, a dokázala popsat, co a proč vlastně na sociálních sítích a dalších digitálních platformách dělají.

 

Sám o sobě rozhodovat

Typickým rysem dospívání je mimo jiné snaha o prozkoumání světa za hranicemi nalinkovanými rodiči, školou a dalšími institucemi, touha být viděn a získat ve světě vlastní místo. Mantinely okolo teenagerů se teď ale stávají ve srovnání s předchozími dekádami (alespoň v západním světě) mnohem sevřenější, hlavně kvůli výše popsaným ekonomickým potížím a příliš úzkostným rodičům. Podle danah boyd pak dospívajícím nezbývá nic jiného než do veřejného prostoru prorazit tam, kde k tomu mají nejlepší podmínky s minimem dozoru, tedy online. Tam jim totiž společnost zakazuje mnohem méně aspektů veřejného života než v prostoru fyzickém.

Jak to pak dopadá v praxi? Kromě v úvodu zmíněných studentských protestů a digitálního aktivismu všeho druhu se stačí podívat třeba na vlny morální paniky, které kolem nejmladší generace občas propukají v Česku. Vedle běžných nářků na líné a pasivní nebo naopak moc drzé děti je naším lokálním specifikem i časté pohoršení nad tím, že středoškoláci by nejradši volili populisty či rasisty. Jako řešení se často skloňuje jen nutnost jim toho ještě víc nabouchat do hlavy v hodinách občanské nauky či mediální výchovy.

Ne že by to nemělo smysl, ale při pohledu na všechna fakta o společenském postavení současných teenagerů lze uvažovat i o tom, že jádro problému leží jinde. Vše začíná už u toho, že rodina, učitelé, politici i široká veřejnost si ještě pořád nezvykli dát dospívajícím možnost a podmínky rozhodovat o vlastním osudu i přesto, že jim ještě nebylo osmnáct. Přitom by stačilo začít u respektu a pokračovat zajištěním takových podmínek k životu, aby se lidé už na střední škole nemuseli bát, že jednou skončí jako nezaměstnaní bezdomovci. Pak se možná Generace Z neutopí v depresích nad displeji telefonů ani nepůjde své předchůdce věšet na lucerny, ale ještě docela příjemně překvapí.

Autor je vedoucí programu Radia Wave.