Na současné teenagery se předchozí generace dívají s nedůvěrou. Málokdo si ale uvědomuje, že dnešní středoškoláci vyrůstají ve světě protahovaných krizí, který moc nadějí nevzbuzuje, takže jim nezbývá než se na svou budoucí úlohu včas a dobře připravit.
Mileniálové se místo hledání toho nejlepšího avokádového toastu už zabývají spíš jen nákupem ekologických plínek a zlevněných gaučů, a tak se pozornost novinářů a coolhunterů stále více přesouvá k nastupující Generaci Z. A jako každá jiná generace i současný zástup teenagerů slouží často jen jako plátno, na které si starší ročníky promítají všechny své úzkosti, mindráky a celkové pohoršení nad dobou a mravy. Aktuální dění naznačuje, že z dětí Generace Z navzdory všem obavám a nadějím nakonec nevyrůstá ani zástup depresivních lúzrů přilepených u smartphonů, ani revolucionáři odkojení Hunger Games. Spíš se jen snaží normálně dospět ve světě, který jim ve srovnání s jejich rodiči rozdal výrazně horší karty.
Vzdorná, nebo zblblá generace?
Když letos v únoru došlo k tragické masové vraždě na střední škole v Parklandu na Floridě, dalo se předpokládat, že vše dopadne jako při každém jiném útoku šíleného střelce. Politici vyjádří upřímnou soustrast, proběhne pár truchlivých protestů a vše se vrátí do starých kolejí. Teenageři z Parklandu se ale rozhodli vzdorovat. Rozjeli intenzivní kampaň na sociálních sítích, rozdali desítky rozhovorů pro velká média, neschopné politiky pokoušející se věc zamést pod koberec úspěšně trolili před očima celého světa a debata o kontrole či zákazu automatických zbraní tak v americkém veřejném prostoru i s jejich pomocí stále nepolevuje.
V posledních letech přitom zdaleka nejde o jediný případ nečekaně artikulovaného a úspěšného veřejného protestu lidí, kteří teprve vyhlížejí maturitu. Ostatně i v Česku to byli právě středoškolští studenti, kteří jako jedni z prvních zareagovali na obecnou frustraci z lokálního politického dění i vlnu demonstrací na Slovensku a v polovině března organizovali protesty na školách po celé republice. Při pohledu na prohlášení a argumenty teenagerů, které svou úrovní bohužel často přesahují mnohé, co je možné zaslechnout ve vrcholné politice, se pak nabízí otázka, zda jde pořád o stejnou generaci, která je tak často popisována jako vysoce úzkostná, individualistická a narušená vlivem nových technologií.
Typickým příkladem takových obav z nástupu „ztracené“ Generace Z (tj. lidí narozených po roce 1995) je esej Have Smartphones Destroyed a Generation? (Zničily chytré telefony generaci?) americké psycholožky Jean Twengeové, která loni v září vyšla v měsíčníku The Atlantic a ihned vyvolala řadu panických i nesouhlasných reakcí. Twengeová na základě statistik i vlastního pozorování tvrdí, že rozšíření používání smartphonů u teenagerů způsobilo dramatický růst deprese, psychických poruch, pocitů osamělosti a neštěstí, spánkovou deprivaci, omezení sociálních kontaktů i pozdější navazování partnerských vztahů. Ve spojení se statistikami, jež ukazují, že teenageři v USA i Evropě ve srovnání s předchozími generacemi tráví více času doma, lépe vycházejí s rodiči a nemají takový zájem o alkohol, sex a drogy, se pak zdá, že za všechny problémy nejmladší generace mohou sociální sítě a iPhony. Jenže technologie jsou jen málokdy samy o sobě příčinou nebo řešením společenských a politických problémů a platí to i v tomto případě.
Kritici Twengeové vyčetli, že si statistiky vybírá selektivně a zaměňuje korelaci s kauzalitou. Je sice pravda, že nárůst výskytu deprese, osamělosti a dalších patologických jevů mezi mladými lidmi koreluje s masivním rozšířením chytrých telefonů a sociálních sítí, jenže dnešní teenageři se musí poprat i s většími problémy, než je obsedantní prohlížení Instagramu. Studie publikovaná loni v prosinci v odborném časopise Psychological Bulletin ukazuje, že míra perfekcionismu mezi mladými lidmi stoupla za poslední tři dekády až o třicet procent. Jako nejpravděpodobnější příčinu její autoři označili především neoliberalismus, který dospívající nutí věnovat stále více času snaze o osobní úspěch a dokonalou sebeprezentaci a vede k úzkostné výchově ze strany rodičů. Celkem vypovídající je pak i prosté zadání pojmu Generace Z do Googlu – mezi výsledky dominují analýzy konzumních návyků teenagerů a návody k řešení jejich přehnaných nároků na pracovišti. Celá generace je zcela v duchu doby diskutována především coby zboží a maso do kancelářského mlýnku.
Je to složitější
Nejde přitom o nic převratného. O neradostných ekonomických vyhlídkách mileniálů byly popsány stohy papíru a následující Generace Z jen čelí stejnému sílícímu trendu. Na rozdíl od mileniálů se však dnešní teenageři do reality tekutého pracovního trhu, stále více postaveného na takzvané gig economy (zakázková ekonomika), již narodili a bez ohledu na vlastní přání se v ní tak pohybují mnohem přirozeněji. A aby toho nebylo málo, k úzkostem ekonomickým se přidávají i ty politické. Západní mileniálové si ještě pamatují relativně idylický svět ovládaný narativem konce dějin a nezastavitelného pokroku západní liberální demokracie. Generace Z ale symbolicky přišla na svět v období těsně před 11. zářím 2001 či po něm a její příslušníci už nepoznali nic jiného než sérii globálních krizí, nestability a hrozeb. Pokud se tedy někdo diví, proč teenageři místo pochlastávání v parku tráví čas usilovnou přípravou na studium a zaměstnání, nadšeně se vrhají do sociálního aktivismu a dobrovolnictví a lehce jim z toho všeho hrabe, možná by měl odpověď hledat spíše v nepříjemné socioekonomické situaci než v démonickém vlivu smartphonů.
Najít vysvětlení všech paradoxů života a chování Generace Z jen v negativních vlivech neoliberalismu by však bylo stále zkratkovité. Teenageři totiž bez ohledu na specifika dané éry hledají v životě stále stejné věci. Mnoho vědců a publicistů si to už bohužel moc nepamatuje a odpovědi hledají v nejrůznějším výkladu statistik. Přitom by stačilo, kdyby se s teenagery zkusili osobně bavit. Třeba jako americká socioložka danah boyd, která skvěle uchopila ducha celé generace ve své nedávno vydané knize It’s Complicated (Je to složitější, 2014; česky 2017). Na základě dlouhodobých rozhovorů s desítkami amerických teenagerů v ní překročila rámec prostého poznání, že teenageři tráví většinu času doma a online, a dokázala popsat, co a proč vlastně na sociálních sítích a dalších digitálních platformách dělají.
Sám o sobě rozhodovat
Typickým rysem dospívání je mimo jiné snaha o prozkoumání světa za hranicemi nalinkovanými rodiči, školou a dalšími institucemi, touha být viděn a získat ve světě vlastní místo. Mantinely okolo teenagerů se teď ale stávají ve srovnání s předchozími dekádami (alespoň v západním světě) mnohem sevřenější, hlavně kvůli výše popsaným ekonomickým potížím a příliš úzkostným rodičům. Podle danah boyd pak dospívajícím nezbývá nic jiného než do veřejného prostoru prorazit tam, kde k tomu mají nejlepší podmínky s minimem dozoru, tedy online. Tam jim totiž společnost zakazuje mnohem méně aspektů veřejného života než v prostoru fyzickém.
Jak to pak dopadá v praxi? Kromě v úvodu zmíněných studentských protestů a digitálního aktivismu všeho druhu se stačí podívat třeba na vlny morální paniky, které kolem nejmladší generace občas propukají v Česku. Vedle běžných nářků na líné a pasivní nebo naopak moc drzé děti je naším lokálním specifikem i časté pohoršení nad tím, že středoškoláci by nejradši volili populisty či rasisty. Jako řešení se často skloňuje jen nutnost jim toho ještě víc nabouchat do hlavy v hodinách občanské nauky či mediální výchovy.
Ne že by to nemělo smysl, ale při pohledu na všechna fakta o společenském postavení současných teenagerů lze uvažovat i o tom, že jádro problému leží jinde. Vše začíná už u toho, že rodina, učitelé, politici i široká veřejnost si ještě pořád nezvykli dát dospívajícím možnost a podmínky rozhodovat o vlastním osudu i přesto, že jim ještě nebylo osmnáct. Přitom by stačilo začít u respektu a pokračovat zajištěním takových podmínek k životu, aby se lidé už na střední škole nemuseli bát, že jednou skončí jako nezaměstnaní bezdomovci. Pak se možná Generace Z neutopí v depresích nad displeji telefonů ani nepůjde své předchůdce věšet na lucerny, ale ještě docela příjemně překvapí.
Autor je vedoucí programu Radia Wave.