strach a hnus v El Salvadoru

Jméno Salvador znamená Spasitel a podobně jako spoustu dalších věcí ho malé středoamerické zemi plné sopek vnutili naši evropští předkové. Při pohledu na její dějiny i současnost to ovšem působí jako hodně špatný vtip. Na území velikosti Moravy se tísní sedm milionů lidí – a pokud Trumpova vláda splní slib a deportuje Salvadorce z USA, další stovky tisíc přibudou. Země se i po čtvrtstoletí od konce občanské války zmítá v chudobě a násilí. Nikde jinde na světě není počet vražd na obyvatele tak vysoký, jak připomíná Radek Buben v článku o brutalizaci salvadorské politiky. Spisovatel Horacio Castellanos Moya zase v rozhovoru přiznává, že ho výhrůžky fyzickou likvidací přiměly k útěku ze země – a to si nedovolil nic víc než psát o Salvadoru stylem Thomase Bernharda. Vedle násilí se ale věnujeme také teologii osvobození. Jon Sobrino, který v listopadu 1989 šťastnou náhodou unikl smrti při masakru na salvadorské jezuitské univerzitě, v eseji o spiritualitě antiimperialismu zdůrazňuje Ježíšovo lidství a jeho „kontrakulturní“ otevřenost vůči utlačovaným. Nejspíš by s ním souhlasil i marxista Roque Dalton – básník, bohém a revolucionář, který své nejlepší básně napsal v Praze šedesátých let v pivnici U Fleků. Také jeho osud byl tragický – zastřelili ho členové vlastní guerilly. Mohlo by se zdát, že nová Ádvojka přináší samé kruté příběhy plné beznaděje, ve skutečnosti ale nechybějí ani ty radostnější. A jak říkával Roque Dalton: „Radost, soudruzi, je také revoluční, stejně jako práce nebo mír.“