Současný Salvador patří mezi nejnásilnější země planety. Násilí má v chudém středoamerickém státě dlouhou historii, jejímž vyvrcholením byla občanská válka, která za sebou zanechala bezmála osmdesát tisíc mrtvých. Po válce byly eskadry smrti a guerillové jednotky vystřídány kriminálními gangy.
Je smutný fakt, že jakákoli statistika nejnebezpečnějších míst na světě zahrnuje vedle čistě válečných zón také tři středoamerické státy: Guatemalu, Honduras a Salvador. Z padesátky nejnásilnějších měst na planetě se 42 nachází v Latinské Americe. Salvadorské hlavní město, San Salvador, je s více než tisícovkou vražd ročně na sedmnácté příčce – v sousedství Kingstonu či Kapského Města – a země jako celek drží již léta středoamerický rekord: loni to bylo 3947 zavražděných. Přitom uvedené číslo je podstatným zlepšením oproti roku 2016, kdy vraždy ukončily předčasně 5269 životů. Rok předtím držel Salvador se 104 zavražděnými na sto tisíc obyvatel světové prvenství mezi státy, jež se nenacházely ve stavu války. Výjimečným dnem se pak stal 12. leden 2017, kdy v zemi nebyl poprvé po dvou letech nikdo zavražděn.
Násilí, ať už politické, kriminální, sociální či domácí, je zkrátka letitým problémem přelidněného a chudého státu. Ten ve svých nejnovějších dějinách zažil děsivé okamžiky, jejichž intenzita je pro Středoevropany, kteří tak rádi poučují svět o svých údajně ojedinělých tragických osudech, těžko představitelná. Podívejme se na některé projevy a příčiny tohoto stavu.
Liberálové a káva
Salvador vznikl na zbytcích bývalé středoamerické federace v roce 1841, přičemž již za španělské conquisty se jeho území stalo svědkem jednoho z nejbrutálnějších dobývání a ovládání v Americe, když se zde exponoval i krutý conquistador Pedro de Alvarado. Ještě před plnou nezávislostí zažila země v roce 1833 indiánské povstání, které skončilo stětím (a následně vystavením) hlavy jeho vůdce. Konflikty mezi konzervativci a liberály vyústily v sedmdesátých letech 19. století v nastolení „liberálního“ režimu, který ovšem aplikoval liberalismus pouze v ekonomické oblasti. Jeho jádrem se stalo pěstování kávy. Původně obecní či indiánská půda byla převedena do rukou soukromých podnikatelů: komerčnímu zemědělství a producentům kávy tak připadla až polovina úrodné půdy a lidé na ní museli často povinně pracovat, ačkoli kompletní neofeudalizace v zemi – na rozdíl od Guatemaly – nenastala. Přesto se pevně ustavil systém relativně koncentrované držby půdy a ekonomického podřízení rolníků jejich oligarchickým vlastníkům, symbolizovaným „čtrnácti rodinami“, tedy sociálně-ekonomická struktura nejméně vhodná pro demokratizaci a vyžadující násilný dohlížecí aparát.
Systém striktní sociální kontroly si našel ve třicátých letech bizarního reprezentanta, Maximiliána Hernándeze Martíneze, okultistu, který věřil jak na léčivé účinky vody v různě barevných lahvích, tak na převtělování, přičemž život mravence považoval za cennější než život lidský. Než ho v roce 1944 svrhli a než byl v květnu 1966 ubodán vlastním řidičem, stal se generál-čaroděj strůjcem jednoho z největších masakrů v dějinách kontinentu.
Od masakru k ozbrojenému konfliktu
V roce 1932 se místní komunisté spojili s rolníky a pokusili se o revoluční povstání. Skončilo fiaskem a Martínezova vláda pobila během několika málo dní zhruba dvacet tisíc lidí. Událost je dodnes nepříliš prozkoumána, hroby se v zásadě neotvírají a oběti nemají státem garantovaný „ústav paměti“, což je dáno i tím, že šlo teprve o začátek naprosté brutalizace salvadorské politiky.
Sled různých typů vojenských vlád – některých i instinktivně reformistických – a malou válku s Hondurasem vystřídaly v sedmdesátých letech opatrné pokusy o demokratizaci, ale vítězství civilního kandidáta Napoleona Duarta nebylo armádou v roce 1972 uznáno. Zatímco zmlácený politik musel do exilu, následovaly nepokoje, které za sebou nechaly desítky mrtvých. Volební cesta k sociální reformě se zjevně uzavřela. Stále více mobilizovanou, nespokojenou a komplexnější společnost, v níž se formovaly guerillové skupiny, terorizovaly nejenom státní orgány, ale i eskadry smrti. Jedna měla v názvu výraz „vyhlazovací válka“. Terčem těchto skupin byli i kněží, stoupenci teologie osvobození. „Buď vlastenec, zabij kněze!“ znělo jedno z hesel. Arcibiskup Romero viděl tehdy situaci následovně: „Kořenem násilí je násilí institucionální. Je potřeba hlubokých a urgentních reforem k vytvoření spravedlivějších ekonomických a sociálních struktur a k eliminaci násilí.“
Snaha zalíbit se prezidentu Carterovi a svolat volby vyústila v roce 1977 v další anulaci jejich výsledků a pobití desítek manifestantů v centru města. Mezi březnem a dubnem 1979 zabily eskadry smrti skoro dvě stě lidí, a když v březnu 1980 vyzval arcibiskup Romero řadové vojáky, aby neposlouchali rozkazy k vraždění, zastřelil ho ostřelovač přímo během mše. Za akcí patrně stál plukovník Roberto d’Aubuisson, který si při výcviku v „zesílených výsleších“ na americké škole vysloužil přezdívku „pájkový Robert“.
Včera Nikaragua, dnes Salvador
Od roku 1980 čelil vojensko-civilní režim akcím guerilly sjednocené ve Frente Farabundo Martí para la Liberación Nacional (Fronta Farabunda Martího pro národní osvobození, FMLN), pojmenované po jednom z vůdců povstání v roce 1932. Postupně se z FMLN stala největší guerillová armáda v regionu a až do konce osmdesátých let se zdálo, že by povstalci mohli uspět a následovat nikaragujský příklad. S kubánskou podporou vedli válku, která si jenom mezi lety 1979 a 1983 vyžádala až 35 tisíc životů. Tyto lidi však zabíjela hlavně armáda a eskadry smrti. Elitní pluk Atlácatl třeba postřílel v prosinci 1981 na dvě stě civilistů v městečku El Mozote. Takto se chovala armáda státu, který byl per capita hlavním příjemcem americké vojenské pomoci, jež dosahovala až milion dolarů denně. Sama guerilla se však také příliš nevyznamenala a neváhala zavraždit svou umírněnou členku Anu Maríu, jež je vedle Roqueho Daltona hlavní obětí interních střetů mezi povstalci.
Ještě na konci osmdesátých let byla FMLN velmi silná, což jí také umožnilo vést s vládou – tentokrát již civilní – mírová jednání za celkem schůdných podmínek, ale ještě předtím zažila země další šok, tentokrát se silnými mezinárodními dopady. Šestnáctého listopadu 1989 zastřelili členové pluku Atlácatl šest jezuitských kněží, stoupenců teologie osvobození a kritiků armády. Tato část armády nechtěla vyjednávat, válka jim nevadila. Den předtím než si Ludvík Zifčák lehal na zem a předstíral smrt, prostřelili salvadorští vojáci hlavu i rektorovi Středoamerické univerzity Španělovi Ellacuríovi.
Mírová dohoda v roce 1992 uzavřela válku, jež si vyžádala bezmála osmdesát tisíc obětí (za naprostou většinu z nich byl zodpovědný stát a eskadry smrti). Násilí v zemi však neskončilo. K problémům s demobilizací obou táborů a strukturální chudobou země se přidal problém od války odvozený. Během konfliktu emigrovala řada Salvadorců do USA – i proto, aby se vyhnuli nuceným odvodům do armády. Zejména v Los Angeles se část z nich socializovala do kultury kriminálních gangů neboli maras, částečně kopírujících afroamerické skupiny. Výsledkem byla „slavná“ Mara Salvatrucha, jež zase položila základ jiným středoamerickým gangům.
Řada členů maras byla deportována zpátky do Salvadoru, který byl pro jejich děti vlastně cizí zemí. Kultura kriminálních gangů tak nahradila kulturu eskader smrti, vražedných komand i guerillového boje. Situace v zemi zašla tak daleko, že vláda musí se zástupci maras občas vyjednávat různá příměří, protože jejich sílu a vliv jenom těžko vyvažuje. Nyní jde přitom o formálně levicový kabinet, v jehož čele stojí strana vzniklá z bývalé guerilly, působící stále pod značkou FMLN.
Autor je politolog.