Cesta do pravěku 2.0

Alex Garland systematicky pracuje s látkami, jež se zabývají konfliktem lidského s nelidským. Prolnutím těchto zdánlivě vzdálených světů se dotýká různých etických otázek. Autor scénáře k adaptaci románu Kazua Ishigura Neopouštěj mě (2005, česky 2018), tematizujícího klonování lidí, a režisér komorního science fiction o potýkání člověka s umělou inteligencí Ex Machina (2014) vnáší do žánru civilní subtilnost svým důrazem na složitost mezilidských vztahů. Pro Garlandovy filmy je tak příznačné napětí mezi běžným a cizorodým, které vzbuzuje neklid, v němž se existenciální tíseň postav přelévá v koncentrovaný smutek a depresi.

Tomuto přístupu odpovídá i pokus adaptovat oceňovaný román Anihilace (2014, česky 2015; viz recenzi v A2 č. 1/2016) amerického spisovatele Jeffa VanderMeera, jenž je úvodním dílem trilogie Jižní Zóna, kterou dále tvoří knihy Autorita a Adaptace (obě 2014, česky 2017). Do prostoru neznámého původu, označovaného jako Oblast X, který od okolí dělí měňavá pohyblivá membrána, se vydává expedice vědkyň. U jedné z nich se ovšem profesionální zájem střetává s potřebou zjistit, s čím byl konfrontován její muž – jediný účastník předchozích výprav, který se ve značně pozměněném stavu ze světa za hranicí vrátil.

Největší známá záhada

V případě filmu Annihilation, který u nás distribuuje Netflix, se však Garlandovi vhodný adaptační klíč nalézt nepodařilo. Omezil se na převzetí základního příběhového vzorce s využitím některých dílčích motivů, které zde ale netvoří smysluplný celek, protože se s nimi soustředěněji nepracuje. V románu je například věnován poměrně rozsáhlý prostor analýze dynamiky izolované skupiny a motivací jejích členek, film se naopak vztahy postav prakticky nezabývá. Videoherní přímočarost, s níž si hrdinky klestí cestu divoce barevnou džunglí Oblasti X, tak z Annihilation činí pouhý derivát původně komplikovaného univerza. Filmová verze si vystačí s výhledem na horizont a putováním po povrchu.

Vertikální struktura románu souzní s formou deníkových zápisků pojednávajících o pobytu v Oblasti X. Pod nánosy úsečně formulovaných zjištění a faktických poznámek o parametrech zkoumaného světa leží záznam soukromé partnerské krize protagonistky. Stejně mnohotvárně a organicky ostatně VanderMeerův text reaguje i na svého příjemce, když mu podobně jako všem příchozím do Oblasti X vyjevuje témata, jež s ním v danou chvíli rezonují nejsilněji. A zatímco ze zákonitostí Oblasti X občas probleskuje cosi důvěrně známého, v komfortní zóně vzpomínek na vlastní domov hrdinka postupně nachází prázdná místa a prvky znepokojivé cizosti. Nejsilnější bariéra, na niž se v románu stále naráží, je právě nespolehlivost empirie. Ani prostřednictvím intenzivního pozorování a precizního popisu jevů totiž nelze dosáhnout poznání a ti, co jsou nám nejblíž, často bývají tou největší záhadou.

Duhové bubliny, sem tam gore

Film ve své předvídatelné lineárnosti tuto synergii známého a neznámého, všednosti a neproniknutelných tajemství postrádá. Oblast X a svět mimo ni, zprostředkovaný předvídatelně jednoduchými flashbacky do minulosti hlavní postavy, tu představují oddělené linie, z nichž není zřejmá žádná provázanost. Prostředí ­Annihilation připomíná to zábavnější z Call of Duty nebo brutálnější Cestu do pravěku, lemovanou obstojnými gore efekty. Hrdinky čelí jakési dávné a primární formě strachu zhmotňující se v atavismech, jež mají podobu bizarních, zpola lidských a zpola zvířecích monster. V kombinaci s obrazy zvolna plynoucích světelných proudů, které evokují dojem konstantního pohybu a nervního vlnění, se tak místy daří vyvolat dojem románové „krásy v bezútěšnosti“.

Ve výsledku je to ovšem pořád víc krása než bezútěšnost. Psychedelická estetika mýdlových bublin tu koresponduje s celkovým vyzněním filmu. Průzkum vtahujícího světa, o němž však ve správnou chvíli nedostaneme správné informace, vyvolává provinilou fascinaci i mírně škodolibý úsměv. Nakonec to ale není na škodu. Garlandův nejnovější počin je vhodným teaserem na VanderMeerovu trilogii, která stojí za přečtení, případně za připomenutí.

Autorka je filmová publicistka