Cestou do zásvětí, vol. I

Většina recenzí na poezii se v lepším případě píše jako evidenční list pořízený během šetření v bytě básníka, který odešel nakoupit a nezanechal po sobě instrukce, jak si v jeho domácnosti počínat. Vzniká tak cosi na způsob tematického rejstříku, sestaveného za vřelé podpory fráze „mezi další významné motivy patří…“. V horším případě se dotyčný byt nechá nafotit třetí stranou a následně se v teple úřadu sepíše podle fotografií zpráva, takzvaný celkový dojem, u nějž se oceňuje především univerzální platnost neboli nulová výpovědní hodnota. Na obranu obou postupů lze uvést jen tolik: O tom, jak při čtení básní mohou překážet literární normy a jiné směrnice, ví každý, kdo si to zkusil. O tom, jak obtížné je vyslovit se nad verši k věci, vědí své zase ti, kterým se holanovsky podařilo sestoupit až tam. Naštěstí se vyskytují básnické sbírky, které diskvalifikují popsané metody natolik důkladně, až ohrožují, respektive rozšiřují dobové myšlení o tom, co je poezie a co jí básník dokáže vyjádřit. Špatně se o nich mluví a píše, ale jejich četba skýtá nenahraditelnou zkušenost.

Trvalé záhady existence

Začátek eposu Michala Jareše, určený odkazy k mytologiím smrákajícího se antropocénu, se obrací k původu našeho světa s takovou samozřejmostí, že dnes, kdy se dožíváme začátku jeho konce, překvapivě působí jako oživený přízrak dávnověku. Po dvou a půl tisíci letech, kdy filosofové a náboženští myslitelé snovali bájné kosmogonické výklady, obírali se „ničím“ a zkoušeli si je představovat, lze takové „nic“ zprostředkovaně zažít nad skladbami Peklo a Začátek eposu, které tvoří epický rámec sbírky. Prostřední oddíl Picí miska soustřeďuje pětadvacet krátkých čísel, jejichž námět povětšinou vyrůstá z osobních, kontextově zapojených situací a představ, ale pokud jde o jejich smysl, směřují tam, kde leží jádro zmíněných skladeb: k prapříčinám světa, ke vzájemně se podmiňujícím mechanismům poznání a viny, k bytostné účasti na skutečnosti, která se odvíjí podle neměnných pravidel zisku a ztráty.

Je­-li možné v básních když ne vysvětlit, tak alespoň postihnout trvalé záhady existence, daří se to Jarešovi bez okázalostí a dutých pravd. S využitím paradoxu v líčení souvislostí mezi životem a smrtí umí vyvolat neproniknutelnou „dialektiku“ skutečnosti a myšlenky, v jejíchž klepetech nakonec každý hyneme, aniž bychom dospěli k uspokojivé syntéze. Navzdory nevzrušené dikci veršů mají Jarešovy básnické obrazy intenzitu smyslových vjemů („boty černé jako středy slunečnic“) a proporce přírodních živlů („Pekl jsem se do nejzazších končin sebe“), jako když se o dvou dotýkajících se plochách oranžové a modré barvy řekne, že slunce požírá moře.

Spletenec tušení a vzpomínek

Proti mytologické rovině titulní skladby stojí komplementární rovina individuálního prožitku konkrétní lidské zkušenosti v básních prostředního oddílu. I zde však dominuje neúčastná osamělost pozorovatele, který prochází krajinou nebo městem a v tom, co vidí, nachází mlhavé obrysy obecného určení věcí, ostatky dávného zasvěcení, které se nemohlo opakovat. Třebaže je básník na projevy citu skoupý (tříkrálová zkratka se čte jako „Kde Můžeš Být“) a stále jako zmámený spletencem tušení a vzpomínek, jsou jeho vyznání osobnější a vážnější, než by se mohlo zdát například podle žánrových ilustrací Ondřeje Basjuka. Rozmáchnout se v současné české poezii k parabole se starověkými eposem vyžaduje vedle odvahy pochopitelně i um. A právě tím, totiž opravdovou prací s jazykem vzdálenou vší ilustrativnosti plochých obrazů, se Jarešova tvorba vymyká z většiny loňské básnické produkce.

Těší mě, že Začátek eposu získal nominaci na cenu Magnesia Litera v kategorii poezie. Na druhou stranu, mám­-li si představit, jak obálku druhého vydání zdobí papírová šerpa, cítím, jak se mi rozpaky křiví huba nad tím, v jaké roli se česká poezie ocitá tváří v tvář notoricky odkouzlené současnosti, kterou přitom ve svých nejlepších dílech dokáže s takovou jasnozřivostí proniknout. Jako je Začátek eposu neopakovatelným prvním dílem rozsáhlejšího celku, v němž už z povahy věci nebude možné pokračovat, je i tato recenze jen náčrtem, který svou chronickou neúplností svědčí o významu Jarešovy sbírky.

Autor je literární kritik.