Copak to už není válka?

Od voleb uběhlo několik měsíců a navzdory stížnostem mezinárodního společenství a masovým protestům v ulicích byl Juan Orlando Hérnandez nedávno podruhé uveden do úřadu prezidenta. Je Honduras vůbec ještě demokratickou zemí?

Je třeba říct, že v naší zemi demokracie nikdy tak úplně nebyla. Teprve teď si to začínáme plně uvědomovat, ale dvě hlavní politické síly si od návratu k ústavnímu pořádku v roce 1982 fakticky rozdělily moc ve státě. Nikdy si nekonkurovaly, naopak spolu čile spolupracovaly. Nedávnými volbami jsme ovšem přišli o ty poslední demokratické nástroje. Volební komise je zcela v rukách Národní strany, nastavení voleb navíc umožňuje snadnou manipulaci s hlasy, zvláště pak s hlasy z odlehlých oblastí, jejichž přenesení má na starosti režimem kontrolovaná armáda. Manipulaci ještě zjednodušil nový digitální systém sčítání hlasů, jenž několikrát úplně zkolaboval.

Jak je to s konkrétní situací v ulicích? Proti volebnímu výsledku probíhaly masové protesty, při kterých zemřely desítky lidí a tisíce dalších byly uvězněny…

Masové protesty na jednu stranu ukázaly jistou pozitivní změnu. Když byl v roce 2009 převratem odstraněn levicový prezident Manuel Zelaya, země byla skutečně rozdělená, kdežto současný prezident zmanipuloval volby tak okatě, že se proti němu postavila většina obyvatel. Je zajímavé sledovat, jak ztrácí podporu dříve loajální vyšší střední třídy. Důvodem je jistě neutěšená ekonomická situace, kdy si dokonce i tato část společnosti jednoduše nemůže dovolit zvyšující se životní náklady. Rekordně nízká popularita zároveň vede současnou vládu k otevřeně represivnímu chování. Demonstrace byly de facto kriminalizovány prostřednictvím protiteroris­tického zákona a dochází i k postihům těch, kteří vyjadřují svoji nespokojenost na sociál­ních sítích. Vzhledem k jejich roli při svolávání protestů byly sociální sítě pro současnou vládu velkým trnem v oku. Dnes jsou pod dohledem, a v Hondurasu tak postupně přicházíme o svobodu projevu.

Vláda v reakci na povolební protesty vyhlásila výjimečný stav a spekuluje se o významném vlivu armády. Je možné mluvit o militarizaci společnosti?

V osmdesátých letech politici ve Střední Americe tvrdili, že militarizace společnosti je nutným nástrojem k dosažení míru. Výsledkem bylo strašlivé násilí páchané vojáky, milicemi i separatisty. Po návratu k demokracii v devadesátých letech se atmosféra na krátkou dobu změnila, například ustaly nucené odvody mladých chlapců. Jenže od počátku 21. století zažíváme návrat starých časů. Hernández se stal prezidentem právě s tímto starým heslem, s tvrzením, že silná role armády je klíčová pro udržení míru.

A výsledek? Mimosoudní popravy jsou na denním pořádku a svou krutostí jsou srovnatelné s praktikami drogových kartelů. Zneužití výjimečného stavu, mimochodem vyhlášeného přímo uprostřed sčítání hlasů, tuto situaci jen zhoršilo. To nikdo z nás neočekával. Vláda, která chtěla všemi způsoby zabránit pokračování masových protestů, zneužila možnost, s níž ústava počítá pouze v případě celonárodní krize. Vojáci zaplavili ulice, armáda navíc nezůstala pouze u zásahů v místech samotných protestů – její příslušníci běžně vstupovali přímo do domů těch, kdo demonstrace svolávali a vedli. Při těchto zásazích zemřelo dokonce několik dětí na následky otravy slzným plynem, další lidé beze stopy zmizeli.

Ve své přednášce pro Jeden svět jste zmínila, že máte dokonce obavy z vypuknutí občanské války. Z jakého důvodu?

Za posledních deset let zemřelo více než sedmdesát tisíc lidí násilnou smrtí – copak to už není válka? Jsou tu represe ze strany vlády, velká část společnosti je ozbrojená a jediné, co chybí, je hlad. V Hondurasu není práce a násilí dosáhlo takové úrovně, že předurčuje sebemenší detail v každodenním životě. Jaké oblečení si dnes vezmu na sebe, jak zabezpečím svůj dům, v kolik hodin si mohu dovolit jít ven s přáteli. Nikdo z nás neví, zda se vůbec vrátí domů nebo jestli doma najde svou rodinu naživu. Jak dlouho je možné žít takovým způsobem? Až se k tomu všemu přidá hlad, společnost vybuchne.

Jako právnička a univerzitní profesorka se dlouhodobě angažujete v otázce ženských práv. Jak je na tom v latinskoamerickém kontextu Honduras? Je násilí na ženách systémovou součástí honduraské společnosti?

Postavení žen v celé Latinské Americe není růžové, Honduras je ovšem v mnoha ohledech nepěkným premiantem. Vévodí například statistikám týkajícím se vražd žen. Další problém je úplný zákaz nouzové antikoncepce. Potrat je pak v Hondurasu jako v jedné z pěti zemí na světě zakázán ve všech případech. I když je nezletilá dívka znásilněna vlastním otcem, nemůže s tím nic dělat. Výsledkem je, že matky neumírají při porodech, umírají během zoufalých pokusů o potrat.

Za tuto situaci do velké míry vděčíme náboženským fundamentalistům, kvůli kterým můžeme mluvit o skutečně systémovém násilí namířeném proti ženám, a to nejčastěji ženám z chudých venkovských komunit. Velký politický vliv dnes mají radikální evangelikálové, kteří jsou podle amerického vzoru ideologicky přímo spojeni s ultrakonzervativní pravicí. Nenesou však odpovědnost sami. Církve se například společně zasloužily o to, že neprošly navrhované osnovy sexuál­ní výchovy. A tak tisíce dívek přicházejí na střední školu, aniž by měly jakékoli spolehlivé informace o vlastním těle.

Jaké možnosti má tedy dnes žena v utužujícím se vojenském režimu s takovým vlivem náboženství? A k jakým konkrétním krokům jste se uchýlila ze své pozice vy?

Těch možností je po pravdě málo. Jelikož jsem profesorka, pokouším se především vzdělávat. Je to ovšem mimořádně těžké v režimu, kde se už v několikerých volbách za sebou snižuje zastoupení žen v Kongresu a dlouhodobě se krátí rozpočet ministerstva školství. Problém ostatně představují i samotní učitelé, kteří jsou často nevzdělaní, nezajímá je sexuál­ní násilí a Bibli považují za nejdůležitější součást výuky.

Odpovědnost tak leží na nás, na ženách sdružených v rámci občanské společnosti, abychom se dostaly k našim ohroženým sestrám a pomohly jim zbavit se strachu. Strachu promluvit proti otcům, kteří je znásilňují, proti policistům, kteří je šikanují, proti učitelům, kteří se pokoušejí zneužít jejich zranitelnosti. Sebeuvědomění prostřednictvím vzdělávání by mělo být prvním krokem. Může to vypadat malicherně, ale osvědčilo se nám šířit mezi dívkami literaturu. Přesně o to se snažíme v rámci organizace UDIMUF. Máme už malou knihovničku, protože naše město La Ceiba nemá veřejnou knihovnu a dostat se k osvětové literatuře je téměř nemožné.