Hospoda a jiná místa

O bolestech hlavy

 

Je krásné být komunista,

i když to způsobuje četné bolesti hlavy.

 

A komunistická bolest hlavy

je bolest historická a ta

neustoupí před žádnými analgetiky,

ale jedině před uskutečněním Ráje na zemi.

Takhle to je.

 

Za kapitalismu nás bolí hlava

a chtějí nám ji utrhnout.

V boji za Revoluci je hlava

bomba se zpožděnou roznětkou.

 

V socialistickém budování

si bolest hlavy plánujeme

a nemáme jí nedostatek, právě naopak.

 

A komunismus bude, kromě mnoha jiných věcí,

aspirin o velikosti slunce.

 

 

Revizionismus

 

Ale ne vždycky.

 

Protože

například

na Macau

je opium

opiem lidu.

 

 

Společenské bytí určuje společenské vědomí

 

Podzimní zvony kladou překážky prvnímu

sněhu.

 

Jako by kostelník byl démonem

starým slaměným paňácou který má věčně

hořet.

 

Smutek způsobuje kašel

a když si nebudeš dávat pozor miláčku

ze života se ti stanou dny Annie malého

sirotka

jeden dlouhý nářek mezi tlusťochy.

 

Ach vždyť já jsem funkcionář

nejmenší komunistické strany na světě

která se pokusí udělat svou revoluci bez tisíců

mrtvolek

jinak bychom ochromili vyhlídky našeho

zemědělství

tou spoustou hrobů.

 

A jako by to nestačilo

i ty mi teď odepíráš to málo co mi ještě zbývá

naprosto logicky říkáš „teď nechci“

jenže mně je zima právě teď

a všímám si toho prázdna po vlasti

která mě dřív hladívala na prsou.

 

Nenávidím tvoje modré šaty

tvé spodní prádlo plné nastražených pastí

všechno co přede mnou skrývá tvoje sladké

zahanbené hýždě

tvá prsa z bílého kamene

stvořená pro ústa dospělých dětí

tvé břicho to mé zápraží kde si můžu hrát

s cínovými vojáčky

pod dohledem dokonale smyšleného slunce.

 

(…)

 

 

Jaro v Jevanech

 

Oboupohlavní barvy, učiněná Patagonie číhajících barev, hostitelky pochybností, nepropustné vůči sebevětší žádostivosti, organizovaně divoké, k sežrání jako japonská avantgardní symfonie doprovázející sluneční svit, který tě probouzí z té nejdelší milostné noci.

Ptáčkové nemají strach z Oswalda Barreta ani ze mě – dost možná si nás pletou se dvěma dělníky z pražských masokombinátů. Ba naopak, štěbetají nám nad hlavami valčíky jak od vesnické kutálky, takže se hanbíme (hanba Hanbě!) za křik našeho tropického ptactva, za skřehotání hejna papoušků, za zvuk raněného sokola v období chladu, který zní jako lupnutí pohlavku.

„Pivo v šest ráno člověku neudělá dobře,“ říká nám Jindra a klade před nás kouřící poháry. Nacházíme se tedy v nebezpečném místě. Jako bychom říkali v hodině večerních červánků (i když na ně ještě zdaleka není pomyš­lení, pořád ještě si ceníme vší obezřetnosti): „Celkem vzato je život krásný.“ Zrovna včera, po diskusi o tom, jak těžké sexuální břímě si s sebou nese moderní literatura, jsme navštívili vepřín. Veterináři v bílých havelocích vyšetřovali obrovitá růžová zvířata úctyhodnými, a přitom dojemnými stetoskopy, a žádali nás, ať nemluvíme hlasitě. Už před vchodem nám dali přes ústa roušky z gázy, abychom v tomhle přepychovém chlívku nenechali své osobní bacily. Bylo nám řečeno, že místo je vzdálené dokonce i od silnic a železničních tratí, protože jakýkoli vnější ruch vepře nesmírně děsí, způsobuje u nich ztráty na váze a může jim přivodit infarkt. Ještě nikdy jsem neviděl prasata, ze kterých by čišelo takové zmrdství.

Jsou to živoucí šunky, celé pokryté strašidelnými modravými žilkami, stejně jako Monsignore Francisco Castro Ramírez, nedostižně zpupný biskup východní provincie mé vlasti. Oswaldo Barreto ze sebe náhle a bez upozornění vyrazil ten nejpronikavější ryk, na jaký si za posledních pět let vzpomínám. A rozhostil se zmatek, jak by řekl jeden spisovatel z Hondurasu – hlavně proto, že vepři začali vykazovat příznaky úzkosti, ze kterých se brzy vyklubalo cosi jako kolektivní astmatický záchvat. Veterináři vylekaně pobíhali sem a tam a náš průvodce, vzteky doslova nepříčetný, řekl Oswaldovi: „Tady je ticho zákonem.“ „Jenže já jsem zvyklý křičet,“ opáčil; „jsem z ­Venezuely.“ „Doma jez, co máš, a v cizině, co ti dají,“ odpověděl sice lidově, ale nikoli bez důrazu průvodce. „Když vy přijedete do Venezuely, taky vás nenutíme, abyste křičeli,“ prohlásil Barreto neochvějně, než jsem ho odtud odvedl (tedy spíš vystrkal). Málem jsem se pozvracel smíchy. Jako když jsem onehdy v Santiagu de Chile uviděl vývěsní štít, který hlásal: „Zorobabel Galeno, krejčí“. I když už nemůžu přijít na to, co na tom nápisu vlastně bylo tak vtipného. Oswaldo nicméně za svůj přečin zaplatil: té noci se mu zdálo, že si musí zopakovat studia, ocitl se ve čtvrtém ročníku střední školy a právě měl skládat závěrečnou zkoušku z trigonometrie, aniž by vůbec dokázal vyslovit slovo odvěsna. Vzbudil se za svítání úplně zpocený. A mě vzbudil taky, abych se s ním šel projít a dát si pivo.

A právě tehdy jsem se rozhodl, že promluvím o jaru.

O ročním období, kdy kvetou dokonce i fotbalisté, jak je všeobecně známo.

A které se v Československu mění v obecní směrnice, jak se koupat mezi pstruhy nebo hledat houby a nahé dívky v té troše světla, kterému borové lesy dovolí dopadnout na zem.

Zítra se vrátíme do Prahy s obličeji připálenými od slunce.

Oswaldo Barreto i já musíme z těchto míst zmizet, jak jen to bude možné, jinak hrozí, že budeme mít blonďaté děti se Zdenami a Janami, ztloustlí vinou obrovských řízků, chlupatých broskví a jahod se smetanou, až nakonec zapomeneme, že v našem starém domově někdo umírá v útrapách a naléhavě si nás žádá.

Ale přesto: Ať žije letošní jaro!

 

 

Hospoda

 

(…)

 

Chceš mě přimět, abych prohlásil, že literatura

je k ničemu?

 

Pitomče: copak je to nějaká báchorka, že bible

v ocelové vazbě zastaví i kulky ráže 45?

 

Kolik je? Dnešní noc má vážně skličující barvu.

Jsme vlastně v jádru těžce konzervativní:

mluvíme o revoluci, a hned se dmeme pýchou,

když pomyslíme na to, že jistojistě padnem.

Opatrnost, soudruhu, tě před smrtí

nezachrání,

a ví se, že sebevražda léčí toho, kdo ji páchá.

Ach, Bože, Bože můj:

proč nevezmeš Světovou Revoluci na sebe?

S výjimkou polských biskupů bys za to stoupl

v očích celého světa.

 

JDU UDĚLAT NĚCO, CO ZA MĚ NIKDO JINÝ

NEUDĚLÁ: VYCHCAT SE.

 

Každý by dokázal udělat z knih mladého

Marxe

nadýchané lilkové pyré;

těžké je zachovat je tak, jak jsou,

to znamená

coby znepokojivá mraveniště.

 

SPÁNEK

MĚ NEPŘINUTÍ ZAPOMENOUT NA MÉ

SNY:

ZVESELA SI KRÁČET PO ŠPATNĚ NAPJATÉM

LANĚ

ROVNÍKU,

VRACET SE DOMŮ V PŘESTROJENÍ

ZA ŘECKÉHO OBCHODNÍKA.

 

Jasně, tabák je taky velký nepřítel

a tyhle tablety, co přinesou potěšení těhotným:

kubánské vydání Prousta, ta zvadle fialková

barva,

nikterak nepřispívá k výzkumu rakoviny plic,

ale ani ty kondomy se nehodí k ničemu lepšímu

než k popartovým kolážím.

Nemusel bys být tak nadutý:

Je spousta prostých otázek, co můžou

přivodit tvůj pád:

vyjmenuj všechny státy Afriky,

toho černého trhu.

 

Spřízněni divokou analýzou

jsme naprosto neporazitelní:

jen kdyby to nebylo ve snaze ohraničit bližní!

 

PROČ NEMLUVÍME O KOSMICKÝCH

BÁSNÍCÍCH, O ROVNICI, KTEROU

ZTĚLESŇUJE

MARCO POLO, O ABECEDNÍM POŘÁDKU

V ŠANGHAJI?

 

Můžu ti říct vážně leda to,

že jediná čistá organizace, která

v lidském světě ještě zbývá,

je guerilla.

Všechno ostatní má fleky od hniloby.

Katolická církev? Ta začala smrdět,

když se katakomby otevřely turistům

a těm nejhorším kurvám

před stovkami a stovkami let:

kdyby Kristus dneska přišel do Vatikánu,

okamžitě by si vyžádal plynovou masku.

Francouzská revoluce, to byl vždycky přezrálý

rokfór.

Mezinárodní komunistické hnutí bez ustání

potěžkává

obrovské Stalinovo hovno.

 

Co hledáš? Ránu pěstí?

Tím nechci říct, že bychom my mladí

byli andílkové pro ozdobu:

učíme se rychle

a taky se z nás stali pěkní hajzlové,

s tím rozdílem, že máme tyhle chvíle volna.

 

Potřebujem taky trochu morálky –

a ne aby ji někdo zpochybňoval.

Morálka je totiž bezva věc,

zvlášť když se ti do ničeho nechce.

 

Vytáhni polnici, ty paňáco,

a ohlaš světu své nejsvětější úmysly,

které mi mimochodem rozboří mou vysněnou

noc.

 

– Ale ne, já tím jen víceméně říkal,

že to, na co jsem teďka myslel, bych

vysvětloval hodinu.

Umění je něco, co nám dává rozkoš:

Když Othello rdousí Desdemonu,

dává rozkoš nám a taky sobě a taky

Desdemoně.

K tomu si herci přijdou na pohádkové platy

a ví se, že Shakespeare zrovna nestrádal,

když smolil ty své kusy.

 

Tak takhle ne: umění je jazyk

(socialistický realismus chtěl být jeho

esperantem:

tohle by ocenila madame Trépat, Berthe

Trépat).

Klasika je diktatura debility:

tolik staletí – a výsledkem jsou Ingresovy housle

(a technika, která nám darovala zbožňovanou

atomovou bombu,

se nezdržuje zbytečnostmi starých Řeků,

aby pochytila něco z umění).

Lucy: pocházíš z chladu odolného vůči

bombám.

 

My komunisté bychom měli chápat cenu

peněz:

kdybychom udělali nábor mezi milionáři,

každá místní buňka by pak měla

přinejmenším

koncertní klavír, litografie Drážďan,

elektrický vysavač.

 

LANGUSTY Z HAVANY UŽ DORAZILY.

CELÁ LOĎ.

 

(…)

 

DOKTORE, TLOUSTNI A UŽ NESER.

 

Básník Ginsberg se vyspal se čtrnácti chlapci

jednou takhle v noci v Praze.

 

Není to žádný básník­-buzerant,

je to pouťový polykač mečů

– proto se mi vždycky líbilo to jeho Kvílení –.

 

CIZINCI Z OPIČÁRNY, PŘIŠLI JSTE

POZLATIT SVATOKRÁDEŽÍ KOTRMELCE

JEPTIŠEK.

 

Tak fajn: chybí už jen, abys vykládal

o zen­-buddhismu,

je teďka v módě.

 

Pozor, zen­-buddhismus, to je velkolepá

zkušenost,

jestliže tě pomalinku vede k terorismu.

Hele, nezvedej svůj didaktický prst!

To už je snad lepší i ten anarchismus,

ještě teď to držím v hlavě,

to, cos před pár minutami říkal o guerille:

Guerilla – ale pro jaký druh světa?

 

ACH, TY ZATRACENČE:

TAK JAKO JE ROUHÁNÍ POTVRZENÍM BOHA,

ANARCHISMUS JE POTVRZENÍM ŘÁDU,

KTERÝ UMÍRÁ

SMÍCHY.

VYBRAT SI MEZI MOŽNÝMI SVĚTY: HLEĎME,

BOŽÍ TREST.

 

Mám strach usínat sám

se svazkem Trockého na nočním stolku:

je ukrutný jako lampa,

jako kostka ledu

v duši prochladlého starce.

 

Na zadku se skví znamení rebelie:

problematika nevinnosti.

A copak jsme něco víc než děti?

 

TO BYCHOM SE MĚLI MODLIT? NEVĚŘÍŠ?

A LÁSKA: TOŤ OTÁZKA LUBRIKANTŮ.

 

Klást bomby za nocí imbecilů

je práce pro outsidery, sebejisté pány

Království Nebeského.

 

Lucy, zlomilas mi srdce,

nechalas mi navždy hlavu v dlaních.

 

Ach, ty země v plenkách!

Ach, synové člověka, zapřažení do žentouru,

usměvaví a růžolící!

Peníze sotva zbývají

na poslední rundu piva…

 

Ach, Bože můj, Bože můj,

nemohl bys to být ty, kdo s ní stráví noc?

 

(U Fleků, Praha, 1966)

 

 

Ze španělského originálu Taberna y otros lugares (Ocean Sur 2007; bez místa vydání, vytištěno v Bogotě) vybral a přeložil Michal Špína.