Imprese – tikoty a doteky

Skupina fyzického divadla Spitfire Company uvedla na počátku letošního března druhý díl své kvazitrilogie Constellations. S dílem prvním – marnotratnou a extravertní multižánrovou a zalidněnou produkcí za přítomnosti orchestru, s asertivní scénografií včetně filmu – má však málo společného. Tentokrát jde o subtilní, intimní, čistě ženské trio, v němž excelují jako tanečnice i choreografky Markéta Vacovská, Cécile da Costa a Kristýna Šajtošová.

Sdílený čas

Mezi mnoha způsoby, jakými se lidé objímají, je sesterské objetí jedno z těch nejvybranějších. A toto objetí je právě jakýmsi cílem, k němuž tři tanečnice spějí a v němž nakonec spočinou. Vyjadřuje to i podtitul kusu – Time for Sharing (Čas sdílení). Čas je tu evokován jak svědivě dotěrným tikotem metronomu, tak znělými, jasnými údery zvonu, který jenom prohloubí bezčasí zprvu ještě nesdílené atmosféry na jevišti.

Scéna je tvořena velkým kruhem z šípů zapíchnutých do podlahy (posléze budou ještě spektakulárně zabodnuty, kam patří). Po straně je pár dřevěných schodů, nad nimi znělý kovový zvon. Jeho zvuk je možná jediná realita ukotvitelná k okamžiku, který diváci prožívají. Vše ostatní je unikavá vzpomínka. Do prostředí vymezeného šípy se prapodivně vplazí tanečnice, po ní – ještě prapodivněji – další. Mají krásné „impresionistické šaty“ (kreace Miřenky Čechové) a pohybují se chvílemi jako postavy z letních rodinných fotografií, chvílemi však jako obrázky z bestiáře. Z poklidné márquezovské vzpomínky autora se zásahem „spánku rozumu“ na scénu s tanečnicemi vetřou pokroucené borgesovské obrazy.

Markéta Vacovská je jednou z nejvýraznějších osobností Spitfire Company; v proslulé inscenaci One Step before the Fall (2012) zápasila v ringu jako alter ego černého pantera a slavného boxera Muhammada Aliho, vžívala se do polohy jang. Tentokrát vyjadřuje polohu jin, polohu měkkého ženství. S ní je tu drobná, leč výrazná a houževnatá tanečnice Cécile da Costa, která proniká publikum očima jižanky a o níž víme z jejího sóla Vypravěč, že umí oslovit už pouhým dechem, zalykat se, zpívat a křičet, jak by si to byl přál Antonin Artaud. Zde svůj expresivní projev transformuje pro náladu reminiscence; věříme jejímu ztišení stejně jako jejímu afektu. Navíc jako bonus probere Cécile da Costa na závěr obecenstvo z omamného horkého spánku inscenace kouzelnickým trikem s kartami. Nedávná absolventka konzervatoře Duncan Centre Kristýna Šajtošová, výrazný levantský typ tmavých kučeravých vlasů, figurovala už v Constellations I. S mladistvou kuráží expanduje do prostoru a nezaostává za svými zkušenějšími kolegyněmi.

Co visí ve vzduchu

Tanečnice se k závěrečnému sesterskému objetí probírají přes nejrůznější doteky; svým způsobem Petr Boháč navazuje na Lessons of Touch (2015) Miřenky Čechové, která mé­­dium hmatu podtrhla a aktualizovala. Někdy tanečnice v objetích mísí i své vlasy, jako by to byla zvláštní odrůda ženského doteku. „Já tě učešu“ – nabízejí si ženy v každodenním životě…

Tři ženy a jejich tělesnou citlivost tu chápeme jako senzitivní médium pro zachycení atmosféry unikátního okamžiku, který je autorovi inscenace tak drahý a vzácný. Jeho společnou prací s tanečnicemi je udržet v paměti, ve vnímání a přenést na publikum odstíny nálad, jemných a zároveň nezapomenutelných vjemů, impresí, k nimž kdysi došlo a které jsou prchavé. Tento autorův motiv a cíl se prolíná s motivem sesterství, vrcholícím v závěrečném objetí.

Sama struktura díla je střídáním sól, v nichž nás prapodivné tělesné polohy tanečnic uvádějí do obvykle nezřených, ba bizarních poloh duše. Součástí silné, ale nevýslovné Boháčovy atmosféry jsou i prodlevy – árie ticha; důležité je i to nevyslovené, co visí ve vzduchu. Vedle znělého zvonu na jevišti je to i zvukový časoprostor Martina Tvrdého. Unikátní je v jeho pojetí prostorovost zvuku. Zatímco režisér Petr Boháč spolu s tanečnicemi směřuje k vyjádření nehmotného, sound designér naopak činí znělé ticho tělem. A je tam toho ještě mnohem více, co můžeme z šepotů a doteků číst.

Autorka je taneční publicistka.