Jak čelit automatizaci práce?

Globální společnost se potýká s různorodými starými i novými formami sociálních nerovností. Které jejich příčiny souvisí s proměnou pracovního trhu a které v této oblasti považujete za nejvýznamnější?

Aktuálně nejzásadnější problém je ­rychlá transformace pracovní síly a technologií, která se odehrává na všech úrovních výroby – od zemědělské přes průmysl až po odvětví služeb. Všechny oblasti jsou čím dál více automatizovány a zároveň v nich subjekty čelí konkurenci na globální úrovni. Tyto masivní změny pak ovlivňují to, jak lidé nakupují, jednají a žijí, ale třeba i jejich představy, s jakými příjmy mohou počítat do budoucna. Situaci zhoršuje lhostejnost ze strany stávajících státních struktur sociální péče, které byly vyvinuty v průběhu uplynulých desetiletí a strnuly v téměř mumifikované podobě, vyvinuté pro řešení dávných problémů. Současná podoba sociál­ního státu neodpovídá ani dnešním, natož budoucím potřebám.

Lze předvídat, jak se bude vyvíjet naše představa „práce“?

Idea práce má téměř romantický základ – práce je pro lidi osobní záležitost, něco, s čím se identifikují. Dnes ale není vázána na jednou dosažené vzdělání a u málokterého zaměstnání se předpokládá, že v něm vydržíte padesát let. Identita s ní spojená se rozmělňuje a nabývá jiné podoby. Něčeho srovnatelného jsme byli svědky, když se oslabovala zemědělská výroba a lidé se stěhovali do měst. Dnes vůbec netušíme, jak bude práce vypadat za padesát nebo sto let. Ale pokud budou procesy automatizace pokračovat, zvláště identita mnoha lidí, kteří vykonávají repetitivní nebo manuální práci, bude silně ohrožena a již se to děje. Je však možné, že vymizí nebo se změní dokonce i intelektuální zaměstnání. Umělá inteligence bude možná jednou tak rozvinutá, že stroje budou schopné vykonávat například i funkce politika či novináře. Musím být ale skeptický vůči tvrzením, že práce přestane existovat, protože lidé si vždycky najdou něco, čím se budou moci se svými fyzickými a duševními předpoklady zaobírat. Celá tato situace nás tedy nutí přemýšlet o nových způsobech, jak lidem zaručit určité jistoty.

Práce ve skutečnosti kvůli automatizaci překvapivě úplně nemizí, v jejím důsledku vzniká mnoho nových míst ve službách. Jsou ale mizerně placené, mají charakter brigády a vyžadují po pracujících čím dál větší flexibilitu. Co s tím?

Možná ještě výraznější než samotná automatizace je dnes působení globalizace výroby, outsourcování výroby do levnějších zemí – důsledkem jsou snižující se mzdy. To samo o sobě přispělo k nerovnosti a ke snížení životních standardů. Reálné mzdy střední třídy ve většině západních zemí téměř půl století stagnují. To, že se míra částečných úvazků a pružné pracovní doby zvýšila, vyvolává obavy. Dalším závažným problémem je to, že produktivita automatizovaných procesů není rovnoměrná, protože i malé pokroky v robotizaci nebo nějaký vynález na ni mohou mít obrovský dopad. Bohatství se tak může snadno soustředit na jedno místo, do rukou konkrétní společnosti nebo země, která pak za­­ujme vedoucí postavení na trhu při zavádění nových výrobních způsobů. Například Amazon právě otevřel svůj první fyzický obchod ve Spojených státech, kde nejenže nemají pokladny, ale nemají tam nic jiného než police plné věcí, a jakmile s vybraným produktem odejdete, automaticky se vám odečte platba z kreditní karty v kapse. Tomu je těžké konkurovat.

To vede k spíše filosofické otázce o hodnotě práce. Dokážete si představit, že bychom v důsledku pokročilé automatizace sdíleli zdroje a soustředili se více na volnočasové a kreativní aspekty našeho společenského soužití?

Jsem velkým fanouškem anarchisty Boba Blacka, který už v roce 1985 napsal esej The Abolition of Work [Zrušení práce]. Pokud zrušíme práci a nahradíme ji volnočasovými nebo tvůrčími aktivitami, činností, kterou si sami volíme a kterou nebudeme dělat, protože musíme, ale protože chceme, je to pozitivní. Zrušení negativní stránky práce je prospěšné a automatizace nám v tom může pomoci. Otázka ale nestojí, zdali je to dobře, ale kdo požívá výhod z probíhajících změn. Dokonce i nezaměstnaní by měli těžit z vyšší produktivity výrobních procesů, levnějších produktů a z hladšího běhu ekonomiky. Společnosti, jako je Amazon, nabízejí levné produkty, které jsou relativně kvalitní, ale aby se spotřebovávaly, musí mít lidé zdroj příjmů. Problém není to, že se ztrácejí pracovní místa, ale to, že společnosti jako Amazon na automatizaci vydělávají nejvíce.

Jednou z nejčastěji zmiňovaných možností, jak tyto nerovnosti řešit, je zavedení základního (nebo také všeobecného) nepodmíněného příjmu. Jak se liší od sociálních dávek?

Myšlenkou základního nepodmíněného příjmu je poskytnout všem občanům nebo obyvatelům pravidelnou platbu, která pokryje jejich základní potřeby tak, aby měli nezbytné prostředky na živobytí za všech okolností, bez ohledu na to, jaká je jejich životní situace. To se liší od současného systému sociálního zabezpečení tím, že nezáleží na libovůli úředníků a jejich představě o něčí potřebě, ale nárok na něj má jednoduše každý. Lidé, kteří ho ve skutečnosti nepotřebují, pak zaplatí na daních o něco více. Je to jen jiný způsob, jak vydat peníze, které už ze státní kasy vydáváme, a zaručit, že všichni budou mít finanční jistotu i v té nejchaotičtější době.

Myšlenka základního nepodmíněného příjmu je celkem stará, ale do populárního diskursu vstoupila až v posledním desetiletí. Co na ní začalo být tak přitažlivého?

Upřímně si myslím, že to má co do činění s nepopiratelným zklamáním z dalších existujících alternativ reagujících na změny, o nichž byla řeč, a s frustrací, že systém zůstává při starém. Existují pouze částečná řešení, například co se týče sociálních jistot a zaopatření lidí. Sledujeme vzestup populis­mu a popularity radikálních řešení. Hodně lidí je nespokojených a masová frustrace se zhmotňuje v pouličních protestech. Spousta záležitostí typu hnutí Occupy je projevem touhy po nových řešeních, a přitom některá, jako nepodmíněný příjem, zas tak moc nová nejsou. Lidé je musí jen začít brát vážně.

Ve Finsku tento koncept prosazovali především Zelení, nicméně byl začleněn do programu současné středopravé vlády a poté spuštěn jeho pilotní program. Proč se to vláda, v jejímž čele stojí předseda Strany středu, milionář Juha Sipilä, rozhodla zkusit?

Na to jsou dvě různé odpovědi. Z hlediska historie nejde o čistě levicovou myšlenku, byla podporována lidmi z nejrůznějších zázemí, včetně ekonomů a filosofů různých ideových směrů. I uvnitř samotných Zelených ji dlouhodobě podporovalo středopravé křídlo. Ale lze ji brát i jako doklad existence určité schopnosti dohodnout se bez ohledu na stranická rozdělení. Je ovšem nutno dodat, že v současné vládě jsou tři strany a z nich pouze jediná otevřeně vystupuje ve prospěch základního příjmu.

Jaké je pozadí politického prosazení pilotního programu?

Finsko bylo v evropském kontextu kvůli dlouhotrvající otevřené veřejné diskusi o základním příjmu jedinečné. Zelení s tím začali před deseti lety a dnes tento koncept podporuje více než polovina občanů Finska. Obávám se ale, že nadšení finského premiéra postupně vyprchalo – zažil se základním příjmem krátký románek, který se teď chýlí ke konci.

Kdo se podílel na návrhu pilotní studie a jak to celé probíhalo?

Vláda zveřejnila výzvu k účasti na experimentu a odpověděla na ni spousta vědců z nejrůznějších univerzit, výzkumných institucí i vlivných think­-tanků. Vedením projektu byla vybrána veřejná instituce Kela a byla jí poskytnuta velká míra autonomie. Její zástupci si k navržení designu experimentu najali rozsáhlou skupinu odborníků a odvedli při zvažování různých modelů skvělou práci. Bohužel jim vláda ve skutečnosti do důsledků nikdy nenaslouchala, takže se jejich možnosti provést experiment značně ztížily. Konečný výsledek je tedy sice založen na expertíze, ale postrádá preciznost, jakou bychom si přáli.

Kdo byl zařazen do pilotního projektu?

Vláda vybrala z celé země skupinu dvou tisíc náhodně zvolených nezaměstnaných lidí a zároveň vyloučila lidi mladší 26 let a starší 56 let. Doporučení odborníků přitom znělo, aby experiment proběhl v malém městečku, kde by účinky základního příjmu zažívala celá komunita. Vláda však rozhodla jinak, takže se kvůli tak malému vzorku netestovaly dopady velkého rozsahu. Experti navíc chtěli tento experiment spustit nejen s nezaměstnanými. Zásadní by bylo pozorovat, jak základní příjem působí na pracující s částečným úvazkem, studenty, podnikatele. Tyto i další věkové, profesní a třídní skupiny lidí byly z experimentu vynechány.

Proč se vláda rozhodla experimentovat v tak malém měřítku?

Obávali se, že by to stálo příliš, a také proto, že tomu vlastně úplně nevěřili. V současnosti se dokonce od základního příjmu odklánějí k jeho protikladu: mají v plánu zpřísnit stávající sociální dávky. V podstatě se snaží jen přijít s různými způsoby, jak šetřit peníze. Dokonce se ani neřídí výsledky vlastních experimentů a názory svých odborníků.

Jak dlouho má experiment trvat a kolik peněz lidé dostávají?

Lidé dostávají 560 eur měsíčně, což se shoduje s podporou, kterou by stejně obdrželi. Vedle toho opravdu chudí lidé mají i nadále nárok na příspěvek na bydlení. Dohromady tak mohou obdržet asi 900 eur měsíčně, což je stále hluboko pod úrovní průměrných příjmů. Je to asi čtvrtina. Program má trvat dva roky, začalo se v lednu 2017 a skončit má letos v prosinci. Původním plánem bylo, že experiment bude v určitém okamžiku rozšířen, ale nyní je jasné, že se rozšiřovat nebude, ukončí se a vláda dá přednost klasickým programům podpory v nezaměstnanosti, které jsou v dnešní době pohromou západního světa.

V tisku se již objevilo, že finský experiment vedl u příjemců ke snížení stresu, větší snaze při hledání práce, poskytl více času realizovat podnikatelské plány. Do jaké míry to můžeme brát vážně?

Zahraniční tisk usiloval o získání nějakých předběžných závěrů, proto se objevily rozhovory s několika lidmi, kteří byli do programu zahrnuti, z vědeckého hlediska to ale nemá valnou hodnotu. Avšak už teď je jasné, že lidé velmi ocenili, že základní příjem dostanou, neslyšel jsem o nikom, kdo by si stěžoval. Opravdu doufám, že výsledky budou shromažďovány a vyhodnoceny smysluplným způsobem. Naštěstí pro nás je Finsko natolik byrokratická země, že lze tušit, že údaje budou velmi komplexní. Na vyvozování závěrů je však brzy.

Podle ekonoma Guye Standinga, jednoho z nejaktivnějších obhájců nepodmíněného příjmu, by měl tento koncept sloužit především prekariátu, protože to je část společnosti, která je nejvíce ohrožena nerovností. Základní příjem by jim pomohl ke stabilitě a svobodě se vědomě rozhodovat. Souhlasíte s tím, nebo se na to díváte jinak?

Částečně souhlasím, ale myslím, že pojem prekariát je trochu problematický. Standing chce vytvořit třídní vědomí založené na prekariátu, ale mám pochyby, jestli vůbec prekaritát funguje jako třída. Situace mnoha lidí je nejistá. Souhlasím s ním v tom, že flexibility může být příliš a že nezajištěnost práce a příjmů má za důsledek prekaritu. Přitom lidé, kteří jsou v nejisté situaci, jsou ti, kteří by měli dostat nejvíce. Na druhou stranu si říkám, že lidé, kteří jsou součástí prekariátu, mají alespoň nějaký volný čas. Lidé, kteří jsou zaměstnáni na plný úvazek, si také zaslouží základní příjem. Stejně jako kdokoli jiný.

Standing by asi neřekl, že mají volný čas, pravděpodobně by řekl, že dělají práci, která za práci není považována: neustále se ucházejí o nárazovou práci, vyplňují dotazníky na pracovním úřadě, reagují na pracovní nabídky. Nemít práci přece nemusí znamenat mít kvalitní volný čas.

Souhlasím, na druhé straně ale tvrdit, že dělám důležitou práci, jejíž hodnotu nikdo nedoceňuje, může být jen sebeklam. Kdo ví, čí práce je ta skutečně důležitá. Jednou z výhod základního příjmu je právě to, že nerozlišuje mezi činnostmi pro společnost prospěšnými a neprospěšnými. Základní příjem je vůči smysluplné práci svým způsobem agnostický.

Kritika tvrdí, že základní příjem si nemůžeme dovolit. Jaké zdroje by mohly být použity pro financování základního příjmu?

Finský experiment ukazuje, že v podstatě lze prostě čerpat peníze, které už byly vynaloženy na nezaměstnané, a jen změnit podmínky čerpání. Ale když mluvíme o udržitelnosti a cenové dostupnosti základního příjmu, jsme velmi opatrní, v jaké výši ho stanovit. Každý udržitelný model základního příjmu předpokládá také daňovou reformu. Hlavní argument základního příjmu spočívá v tom, že nej­prve lidem důvěřujete. Ale pokud se prokáže, že mají jiné zdroje příjmu a pracují, měli by přiměřenou část základního příjmu zaplatit.

Dokud lidé mohou být produktivní, měli bychom je motivovat k tomu, aby byli produktivní, a částečně se to děje i mzdami. Základní příjem by tak podle mne měl být nastaven na dostatečně nízkou úroveň, aby lidé měli stále důvod pracovat alespoň na částečný úvazek, aby jejich úroveň příjmů byla dostatečná k tomu vést příjemný život, a nikoli jen přežít. Možná by ale v dlouhodobé perspektivě, jak rád říká politický ekonom Philippe Van Parijs, měl být zvýšen na maximální udržitelnou úroveň, ale pak je také potřeba mluvit o tom, co to znamená.

Nejedná se nakonec prostě o sdílení zdrojů a společných statků?

Pro mě to je jeden ze základních morálních důvodů, proč by měl být nepodmíněný příjem zaveden. Světové zdroje nejsou sdíleny spravedlivě a vylučují většinu lidí z podílu na výrobních prostředcích, což je nemorální. Každý by měl mít nárok na základní podíl na světových zdrojích.

Finská odborová organizace (SAK) vystupuje otevřeně proti základnímu příjmu, tvrdí, že je „zbytečný a nehospodárný“ a že lidé budou po jeho zavedení pracovat méně. Co k tomu odbory vede?

Pokud by se v nějaké zemi odborové organizace postavily na stranu základního příjmu, dost by mě to překvapilo – oponují mu nejen ve Finsku, ale i v Německu, Francii nebo Velké Británii. Odbory totiž reprezentují zavedenou pracovní sílu, která spíše bojuje za stávající pracovní místa, než aby se snažila přemýšlet o tom, jak se přizpůsobíme flexibilitě na trhu práce, globalizaci a podobně. Lidé mimo odborové svazy, bez zaměstnaneckého poměru nebo za hranicemi země je nezajímají. Na druhou stranu si myslím, že odbory zarputile hájí – přinejmenším ve finském případě – současný systém sociálního státu, protože ho pomáhaly vytvořit. Základní příjem chápou jako konkurenční systém. A konečně mají na starosti miliardy eur ve fondech a nechtějí, aby jim ty peníze zmizely.

Byl jste předsedou finské odnože organizace Basic Income Earth Network (BIEN). Jakou roli hraje BIEN ve finském pilotním programu a jaké další experimenty, které bychom měli pozorně sledovat, na světě probíhají?

BIEN je globální organizace s pobočkami v mnoha zemích, jejímž nejdůležitějším úkolem bylo spojit aktivisty a vědce z celého světa, sledovat všechny experimenty, které se dějí, a koordinovat je. Finská pobočka neměla žádnou oficiální úlohu při navrhování finského pilotního programu; BIEN do těchto procesů ostatně obvykle nijak přímo nezasahuje. Někteří lidé, jako například Guy Standing, se podíleli na navrhování pilotních programů třeba v Indii, ale hlavní rolí BIEN je šířit kvalitní výzkum a podávat expertní rady politikům nebo komukoli dalšímu, kdo chce naslouchat. Jsme zastřešující skupinou pro každého, kdo má zájem o základní příjem – ať jsou to vědci, politici nebo aktivisté. Kromě finského programu existují pokusy vyzkoušet základní příjem ve Skotsku, Kanadě, Ugandě a Keni nebo v Oaklandu v Kalifornii.

Vnímáte to, že finský pilotní program nebude dále rozšířen, jako nevyužitou příležitost?

Experiment nebyl úplným selháním, protože ukázal, že je ekonomicky proveditelný. Výsledky sice dosud nemáme, ale vynaložené prostředky byly malé, což znamená, že jeho rozšíření na úroveň celého státu nevyžaduje obrovské zdroje. Dokázalo se, že tento model lze použít, aniž by vytvářel pro společnost velké problémy. Přestože provedení experimentu není ideální, ukázalo se, že svět se zavedením nepodmíněného příjmu neskončí. Lidé, které znám z konsorcia Kela, jsou opravdu zklamaní vládou – v médiích otevřeně říkají, že vláda program potopila. Výsledkem tohoto experimentu však nemělo být, že něco zásadního odhalíme, protože už experimenty v šedesátých a sedmdesátých letech v USA a Kanadě neprokázaly žádné masivní dopady. Smyslem tohoto experimentu je připomenout lidem, že nepodmíněný příjem není nic nemožného. Prostě chybí jen politická vůle a základní znalosti o ekonomickém pozadí základního příjmu. Hlavní výzvou bude koncentrovat politickou vůli a zpochybnit mylné představy, které lidé o nepodmíněném příjmu mají.

Z angličtiny přeložila Marta Martinová.