Friedrich Achleitner
Historky před spaním
Přeložila Dana Pfeiferová
Archa 2017, 162 s.
„Už v první větě příběhu musí být obsaženo vše, i poslední věta, i závěr: proto vůbec není nutné nějaký příběh psát.“ – I takhle vypadá jedna z historek před spaním Friedricha Achleitnera (nar. 1930), rakouského teoretika architektury, spisovatele a zakládajícího člena avantgardní skupiny wiener gruppe. Ta v padesátých letech navazovala na poetiku dadaismu a Cabaretu Voltaire. Sám Achleitner se věnoval především (de)konstrukci jazyka – jeho konkrétní poezii měli možnost poznat i čeští čtenáři v překladech Bohumily Grögerové a Josefa Hiršala. Nyní vydané Historky před spaním jsou výborem ze dvou prozaických knih, v nichž jsou soustředěny texty, které vznikaly po roce 2000. Podobně jako v citované historce si v nich autor hraje s různými literárními i jazykovými konvencemi, s grácií a ironií glosuje počínání spisovatelů i čtenářů, srší slovními hříčkami (a sebereflexivně své počínání komentuje), vytváří absurdní situace a následně je rozehrává. Jeho historky opravdu můžete číst na dobrou noc, ale dají se chápat také jako beletristická adaptace Wittgensteina nebo jako sbírka svérázných anekdot. Ať tak či onak, bez povšimnutí by neměla zůstat péče, již knize věnovala překladatelka Dana Pfeiferová, která je také autorkou doslovu, a ocenit se sluší i pečlivou redakci Magdaleny Štulcové a jazykovou spolupráci Kateřiny Dejmalové. Už dlouho mě žádná kniha tak nerozradostnila!
Eva Marková
Jean-Claude Forest
Barbarella
Přeložil Richard Podaný
Argo 2017, 168 s.
Komiksovou hrdinku Barbarellu znají mnozí spíše v podání Jane Fondové z filmu Rogera Vadima, v Česku případně jako předobraz titulní postavy filmu Kdo chce zabít Jessii nebo Saudkovy Muriel. Původní komiks, který vycházel v podobě stripů už na počátku šedesátých let ve francouzském časopisu V Magazine, se později objevil v knižním vydání a po něm následovala další tři komiksová alba. Nakladatelství Argo se rozhodlo spojit původní Barbarellu s jedním z jejích pokračování, nazvaným Hněv minutožroutů. Díky tomu, že Forestovy ilustrace jsou černobílé, je tenhle komiks takřka za hubičku, nicméně pro mnohé čtenáře může být zklamáním – trochu to totiž vypadá, že scénáře autor vymýšlel s pomocí halucinogenních drog. V prvním i druhém dobrodružství prochází Barbarella bez jakékoli logiky z jednoho prostředí do druhého, potkává nejrůznější postavy a bez ohledu na to, zda jsou mužského nebo ženského pohlaví, staří či mladí, ryby nebo androidi, se je snaží svést – většinou samozřejmě úspěšně. I proto je zhruba na polovině obrázků alespoň částečně odhalená a svádění tu představuje hlavní spojující linii. Celkově však komiks působí jako divoký sen, v němž je možné naprosto vše. Létající žraloci chrání zdi labyrintu, obří ucho po nakrmení funguje jako radioskop, rybí muž sní o životě na souši, ale pak zjistí, že má fobii ze vzduchu. Dnes už asi málokdo bude v Barbarelle hledat erotické povyražení, ale psychedelická braková koláž se sexuální predátorkou v hlavní roli pobaví i po letech.
Jiří G. Růžička
Liliane Giraudon
Srstí
Přeložila Sára Vybíralová
Rubato 2017, 79 s.
První do češtiny přeložená kniha francouzské básnířky a spisovatelky Liliane Giraudon je pozoruhodnou sbírkou krátkých textů na pomezí prózy a poezie. Kniha z roku 1992, jíž dominují osamělé a zároveň osudové ženy nestandardních zájmů a nadání, je prodchnuta tělesností, nesnesitelnou touhou a zakázanou erotikou. V poetických příbězích, v nichž autorka sice konstruuje působivé obrazy, ale zároveň nikdy neplýtvá slovy, se dostáváme do hnilobného entomologického kabinetu, do staropanenského příbytku plného plyšových zvířat nebo do budovy, v níž se setkávají překladatelé do mrtvých jazyků. Giraudon má neobyčejný cit pro anomálie, jemnou obskurnost a místy i mrazivou podivnost snu. Na rubu jejích obrazů tušíme tajemství, která nás lákají, ale o nichž zároveň nechceme nic vědět, aby nás nezahubila. Někdy se zdá být děj povídek završený, jindy nás autorka vede ztemnělou zahradou zdánlivě nesouvisejících obrazů a imaginativních metafor, načež po načrtnutí silně smyslové konstelace vše náhle skončí a z povídky v nás uvízne jen nálada, pár silných detailů nebo tušení jinotaje. Texty z knihy Srstí by se daly přirovnat k fascinujícím i děsivým figurám, které vyrábí hrdinka jedné z povídek: „Něco mezi zvířetem, totemem a cárem.” Něco, v čem lze dokola hledat a nacházet „figury zanechávající dojem nenakrmenosti”.
Karel Kouba
Wojciech Tochman
Jako bys jedla kámen
Přeložila Lenka Kuhar Daňhelová
Absynt 2017, 128 s.
„Existují tři otázky, které v dnešní Bosně nikdo nikomu nepoloží: Co tvůj muž? Co syn? Co jsi dělal za války?“ popisuje Wojciech Tochman ve své reportážní elegii trudnou realitu současné Bosny. Polský autor, jehož příspěvek vychází v rámci edice prokletých reportérů, se chopil těžkého tématu občanské války s až neuvěřitelnou lehkostí. Napsal strhující knihu o ženách a kostech. To jediné totiž po válečné vřavě zbylo. Hlavní hrdinky jsou vdovy hledající své muže, matky zmizelých dětí a dcery bez otců. Přesto pátrají. Nezastupitelnou roli hraje forenzní lékařka Ewa Klonowská, která se neúnavně spouští do studní, jam, jeskyní či dolů, aby plnila pytle kostmi. Doktorka z roztříštěných kusů těl skládá opět člověka a podobným způsobem postupuje i Tochman, když lepí osudy přeživších, aby sestavil obraz samotné Bosny. Její současná podoba nedává smysl: muslimové bydlí v domech Srbů, kteří se mohou kdykoli vrátit a vyhodit je; Srbové zase se stejným strachem žijí v domech muslimů. Tochman se účastní trudných návratů do domovů obývaných nedávnými nepřáteli. Z návštěv mrazí, ještě více ale z normalizovaného násilí. Kniha se čte až děsivě snadno, zůstává však po ní nesnesitelná pachuť – takhle se to skutečně stalo: „Teď vykopávám zároveň s bramborami ze země kosti. Je to ten můj? Nebo je to můj bratr, který tehdy zrovna přijel o dva dny dřív z Německa na dovolenou? Všude trčí kosti nebo plavou ve studnicích.“
Vojtěch Ondráček
Mečiar
Režie Tereza Nvotová, Slovensko, 2017, 89 min.
Premiéra v ČR 8. 3. 2018
Dokumentární film Terezy Nvotové se v médiích vyzdvihuje především proto, že prý silně rezonuje se současnou společenskou situací na Slovensku. To je sice dost možná pravda, ale o filmu samotném to mnoho nevypovídá. Portrét bývalého premiéra Slovenské republiky totiž tak trochu schovává řadu svých problémů a nedotažeností za charismatickou a kontroverzní osobnost samotného Vladimíra Mečiara. Sbírka archivních záběrů mapujících jeho politickou kariéru a zejména jeho nejrůznější veřejné projevy působí střídavě hrozivým a bizarně zábavným dojmem. Krátký rozhovor, který se režisérce podařilo natočit s bývalým politikem v jeho současném bydlišti, má stejně přízračný nádech. Nad rámec shrnutí dobře známých Mečiarových kauz nám toho ale zas tak moc nabídnout nemůže. Na to, aby poskytl komplexní pohled na tuto politickou osobnost, je příliš zkratkovitý a nepřináší mnoho nových informací či souvislostí. Linie, v níž autorka sděluje své osobní reminiscence na dobu Mečiarovy vlády, působí nadbytečně a postupně se smrskává na opakované tvrzení „Moji rodiče už tenkrát věděli, že něco není v pořádku”. Podobně jako kdysi snímek Občan Havel i film Nvotové funguje hlavně jako časová kapsle, ze které na nás vyskakují silné vzpomínky na minulá léta, o kterých po skončení filmu můžeme znovu diskutovat. Případně je možné ho použít jako srovnávací materiál k současné situaci – komparaci ale musíme provádět spíš sami.
Antonín Tesař
Johana Lomová, Jindřich Vybíral (eds.)
Umění a revoluce. MB LX
UMPRUM 2018, 703 s.
Sborník textů nesoucí víceznačný titul Umění a revoluce byl vydán k nedávnému jubileu profesorky dějin umění Mileny Bartlové. Editoři Johana Lomová a Jindřich Vybíral oslovili téměř třicet českých, slovenských, polských a německých historiků umění, aby do sborníku přispěli. Vzhledem k profesnímu zájmu Mileny Bartlové o výtvarnou tvorbu v době husitských reformací, o hledání národní identity v průběhu dvacátého století, potažmo k profesorčinu politickému aktivismu se téma vztahu umění a revolucí přirozeně nabízelo. Volná koncepce dala vzniknout pestrému rejstříku odborných textů, věnovaných kontinuitě a diskontinuitě v umění a reflektujících dopad politických událostí. Badatelé s autorčinými tezemi a texty polemizují, rozvíjejí je, případně nacházejí témata vlastní. Sborník neopomíjí ani historii pražské školy dějin umění a revolucí na poli akademickém. Od husitů se čtenář přes zásadní mezníky v historii dostává až do šedesátých či devadesátých let minulého století, období, jež měla zásadní vliv na podobu československé umělecké tvorby. K jejím proměnám kromě revoluční politiky přispěly i docela prozaické sociální reformy, týkající se například genderu nebo sexuality. Před sto lety jistý kunsthistorik považoval genialitu nezbytnou ke vzniku umění a revolucí za mužské privilegium – tato publikace, plná inspirativních podnětů uznávaných historiků a historiček umění, tomu ale rozhodně nenasvědčuje.
Daniela Křižanová
Johann Wolfgang Goethe, Jakub Šmíd
Utrpení mladého Werthera
D21, Praha, premiéra 12. 1. 2018
Divadelní adaptace klasických literárních děl evokují ten typ představení, na která jsou dozorovaní středoškoláci dopraveni autobusem ze zapadlého maloměsta kdesi mimo kultivující dosah civilizace, aby se vzdělali a v lepším případě jenom prořezali vypolstrované sedačky. Utrpení mladého Werthera, romantický román v dopisech, který bývá označován za první bestseller v dějinách literatury, přímo vybízí k tomu stát se vznešenou nudou, kterou bude třeba překlepat polohlasným vyvoláváním slova „hovno“ v tichých, emocionálně vypjatých pasážích. Ačkoli si tým pod režijním vedením Jakuba Šmída zřetelně přímo vybral coby modelové publikum Wertherovy současné vrstevníky, výsledek má daleko do křečovité podbízivosti podobných pokusů. Přes doslovné citace dopisů a interiér připomínající libovolnou kancelář s kopírkou a pracovním stolem nic nezavání zatuchlým papírem. Od prvních chvil je jasné, že s Wertherem Kryštofa Krhovjáka nebude všechno tak docela v pořádku, Hana Mathauserová předvádí brilantně úděl ošklivější kamarádky, do Kristýny Podzimkové má bez ohledu na reálné sexuální preference každý chuť se zamilovat a stejně tak ke konci tuhle paničku, nudící se v manželství s prkenným ouřadou (Michal Dudek), i pořádně proplesknout. Goethe by z Werthera v D21 velkou radost neměl. My ostatní přízemnější se na jeho účet solidně pobavíme.
Martin Zajíček
Zoë Mc Pherson
String Figures
LP, SVS Records 2018
Fascinace je motorem umění. V hudbě může jít o prosté okouzlení zvuky a jejich kombinacemi, ta nejlepší umělecká díla se ale dívají dál. Zpracovávají žitou zkušenost a v případě úspěchu přenášejí část fascinace, která je zrodila, na diváka či posluchače. V tomto ohledu je debutové album Zoë Mc Pherson velmi úspěšným uměleckým dílem. V Belgii žijící hudebnice severoirského původu se na něm zaměřila na stejné téma, jaké vtělila už do svého čtyři roky starého EP Irizajn, vydaného pod pseudonymem Empty Taxi. Tímto tématem je dualita technologiemi spoutaného světa a jeho přirozené, organické podstaty. Mc Pherson používá hardwarové a softwarové nástroje k přetváření široké palety zdrojových zvuků od terénních nahrávek přes etnomuzikologické samply až po živé nástroje (zejména perkuse a notně zmutovaný tenorsaxofon). Výsledkem je nahrávka, z níž nepoznáte, kde končí starý svět, zachycený mikrofony lovců neobvyklých zvuků, a kde začíná sféra technologického matrixu. Inklinace k pravidelným rytmům klubové elektronické hudby řadí desku někam po bok Ninos du Brasil. Kde však italští experimentátoři sázejí na tísnivou dystopickou atmosféru, tam je hudba Zoë Mc Pherson šamansky podmanivá. Nezdvíhá varovně prst ani neoplakává předinternetový svět coby ztracený ráj, spíše se snaží ukázat na propojenost současného s minulým v duchu ústřední metafory, obsažené v názvu alba. Sousloví string figures neoznačuje nic jiného než starou známou hru, založenou na přebírání provázku.
Martin Zoul