Náš tatíček Husák

Oficiální portréty ve školách a na poštovních známkách zachycovaly posledního komunistického prezidenta coby sebevědomě se tvářícího muže v předdůchodovém věku, někdy s náznakem lehkého úsměvu nebo se zkoumavým pohledem ve tváři. Při prvním pohledu na tvář na obálce knihy Gustáv Husák, obsáhlého životopisu od historika Michala Macháčka, má člověk skoro dojem, jako by ho „železný Gustáv“ se smutnýma očima nakopnutého štěněte skoro prosil za odpuštění. Popřípadě hleděl do tváře vyšetřujícímu soudci a žádal o pochopení a pokud možno podmínečné propuštění na svobodu. Husákovy ostře řezané rysy z oficiálních obrazů na chvíli povolily a rodák ze slovenské Dúbravky se proměnil v osamělého důchodce, vzbuzujícího spíše obyčejný lidský soucit než posměch a pohrdání, s nimiž má dnes většina české společnosti jeho obličej spojený.

Tři obrazy Gustáva

Po prvním zalistování více než šestisetstránkovou knihou, kterou loni v listopadu vydalo nakladatelství Vyšehrad, však na čtenáře vykoukne druhý, docela jiný portrét. Husák z něj hledí se staženými ústy, svraštělým obočím a nesmlouvavým výrazem, který nestrpí odpor. Z této druhé fotografie čiší železná vůle, odhodlanost a vysoké ambice. Zatímco kanonické portréty Lenina ze sedmdesátých a osmdesátých let zobrazují bolševického vůdce obvykle s rozevlátým kabátem a zrakem upřeným do daleké budoucnosti, Husákův policajtský pohled směřuje dolů na hemžící se obyvatelstvo, které se s hlavami sklopenými plouží mezi fabrikami a paneláky – dokonalá ilustrace šedivé a depresivní normalizace, jak je tradována v současné kolektivní paměti. Třetí Husákův portrét, na který v knize narazíme, zase ukazuje usměvavého mladíka, frajersky načesaného a s úsměvem à la Paul Newmann. Tři tváře Gustáva Husáka a tři různé pohledy, kterými se s odstupem sedmadvaceti let dívá ze stránek životopisu na svůj vlastní příběh, hned na počátku naznačují, že s jednoduchými soudy při četbě Macháčkovy knihy nevystačíme.

Poslední velkou debatu nad dějinami pozdního socialismu zažila česká veřejnost před sedmi lety, když Michal Pullmann vydal svou kontroverzní analýzu československé přestavby Konec experimentu (jeho poslední kniha, loňský sborník článků publikovaných s historikem Pavlem Kolářem pod názvem Co byla normalizace?, už zdaleka takové haló nezpůsobila). Macháčkův Husák, který není prvním životopisem jediného slovenského prezidenta vládnoucího z Prahy, ale poprvé se mu věnuje s vyčerpávající pečlivostí profesionálního historika, má potenciál posunout domácí diskusi, která se už trochu zacyklila v kakofonii ­apriorních hodnotových soudů (typickou ukázkou byly nedávné reakce na rozhovor s historičkou Muriel Blaive), směrem k méně radikálním, ale jemněji vystínovaným tezím. Soudě podle dosavadního množství recenzí, reakcí a rozhovorů, které Macháčkova práce od svého vydání vzbudila, se to také podařilo.

Normální politik?

Většinu knihy zabírá čtivé vyprávění o politických i osobních životních peripetiích Gustáva Husáka, na provokativní interpretace si však autor vyčlenil až poslední kapitolu Pokus o závěr. V ní se distancuje od aprior­ního hodnocení Husáka jako „bezmezně ambiciózního maniaka moci“ či „oportunního egoisty“ s odůvodněním, že „politika je nekompromisní oportunismus“ sama o sobě. Namísto toho navrhuje uplatnit při hodnocení Husákovy politické kariéry stejné kategorie, jaké bychom použili u „normálních“ politiků, nepostižených nevýhodou života v komunismu, který by potenciálně vrhal negativní stín na cokoli z toho, co udělali. Na pomoc si bere typologii, s kterou přichází Max Weber v textu Politika jako povolání, rozlišující politiky na ty, kteří „žijí z politiky“, aniž by pro ně hrála podstatnou roli sada idejí, kterými svou práci zaštiťují, a na ty, kteří „žijí pro politiku“, jinými slovy: snaží se získat politickou moc, aby mohli prosadit myšlenky, s nimiž se ztotožňují. Husák začal podle Macháčka „žít z politiky“ až během normalizace, kdy si udržoval své mocenské postavení, přestože věděl, že mu v prosazení jakýchkoli idejí i napříště bude bránit přísný dohled Moskvy. Dokonce i jeho spolupráce se „zdravými silami“ tehdejších „vítačů“ okupačních armád po srpnu 1968 by z tohoto hlediska mohla být chápána jako efektivní umění možného, pokud by vyústila v přesun iniciativy z Moskvy zpět do Prahy a povolení obojku, který Československu nasadil Brežněv. Nic z toho se však nepovedlo, a tak se čím dál nemocnější a osamělejší Husák propadal do tenat vlastní bezmoci. Odvahu k rezignaci na své funkce však nenašel. Naopak, i vynucené odstoupení z postu generálního tajemníka nesl osobně velmi těžce. Listopadová revoluce nakonec vypadá jako milosrdný deus ex machina, který mu nechává možnost ještě celkem klidného a spořádaného odchodu.

Zůstává však otázka, na kterou kniha nedává jednoznačnou odpověď, jež je však klíčem k pochopení této poslední fáze Husákovy kariéry. Tehdy se namísto na špici vývoje, kde by určoval směr, ocitl v pozici brzdy odstředivých tendencí, které se v druhé polovině osmdesátých let začaly naplno projevovat. Jak však interpretovat Husáka, který vehementně brání čemukoli, co by mohlo vzdáleně připomínat reformy pražského jara, a zároveň emotivně varuje členy politbyra, že „kolem nás to všetko ide do hajzlu“, a dodává: „Robte niečo!“ Zjevně dosti realistické hodnocení stávající situace a alespoň deklarativní snaha „niečo urobiť“ je v ostrém kontrastu s přetrvávajícím konzervativním dogmatismem, kvůli němuž Husák ani zdaleka nevyužil možnosti, jaké Československu nabídla přestavba a glasnosť. Jakou měl však československý prezident představu o budoucím vývoji? Po jaké reformě volal přední antireformátor? Skoro to vypadá, jako by dřívějšího energického lídra paralyzovalo setkání s problémy proměněného světa, který byl příliš složitý na to, aby ho šlo pochopit pomocí myšlenkových vzorců utvořených ve třicátých a čtyřicátých letech, kdy Husákova generace vstupovala do aktivní politiky. Zůstala jen nostalgická vzpomínka na časy, kdy „jste mohli dát lidem kus masa, říct tu máš, žer a buď zticha“.

Husákovy děti

Na poslední Husákově fotografii v knize si usměvavý prezident, kterému zbývalo v úřadu několik posledních hodin, uvolněně připíjí s čerstvě jmenovaným premiérem Čalfou za přihlížení Václava Klause, Valtra Komárka a Vladimíra Dlouhého. Setkání dvou naprosto odlišných světů, z nichž jeden právě odchází a druhý už nenabízí žádný prostor pro uspávací novoroční projevy recitované ve společnosti rokokových hodin, se zdá být ztělesněním radikální změny všeho myslitelného. Jak ale upozorňuje Macháčkův závěrečný bonmot, který má šanci stát se kultovním, přes naše neustálé sebeujišťování o tom, že vyrůstáme z demokratických kořenů naší poslední úspěšné revoluce, jsme ve skutečnosti „dětmi spořádaných občanů z dob vlády Gustáva Husáka“ – tedy alespoň drtivá většina z nás. Ti nespořádaní, kteří podepisovali Chartu a na rozdíl od ostatních se politicky angažovali proti „prezidentovi zapomnění“, v Macháčkově vylíčení Husákovy normalizace prakticky nevystupují, za což si autor vysloužil sžíravou kritiku hned v několika recenzích. Fakt, že normalizace je v knize převážně sledem mezinárodních návštěv a hádek v politbyru, však podle mého nevypovídá ani tak o autorově nekompetentnosti, jako spíš o něčem mnohem prostším – nejmocnější politik státu se v poslední fázi své cesty na vrchol dostal až do slonovinové věže, do níž zvuky procesu s „Plastiky“ či anticharty prostě nedoléhaly.

Autor je historik.