Nebude líp

Jiří Havelka je nejen divadelní režisér, ale také scenárista, herec, moderátor a vedoucí Katedry alternativního a loutkového divadla na pražské DAMU. Dvě jeho aktuální inscenace, jakkoli se věnují odlišným tématům, mají mnoho společného – dají se označit za novodobá podobenství a shodují se i ve způsobu inscenování: nápodobě reálných, byť ne zcela všedních situací. Zatímco Společenstvo vlastníků spadá pod hlavičku Havelkova domovského souboru Vosto5, Experiment myší ráj vznikl ze spolupráce s dramaturgyní Martou Ljubkovou pro Novou scénu Národního divadla.

Dvě podoby společenství

Hra Společenstvo vlastníků je koncipována jako skutečné shromáždění, na němž se mají probrat problémy domu, v němž jednotliví protagonisté vlastní byt. Scénograficky je hra pojata jednoduše – jevištěm se stává stůl uprostřed místnosti, kolem něhož vlastníci sedí, a hlediště scénu obklopuje kruhem židlí. V čele stolu trůní předsedkyně výboru a její manžel­-zapisovatel a snaží se shromáždění řídit, ostatní vlastníci pak do diskuse vstupují svými často absurdními příspěvky.

V Experimentu myší ráj Havelka vychází z formátu konference, která jako by probíhala v prostorách Nové scény s tím, že předsedající sedí na vyvýšeném jevišti před diváky a zároveň se do konference se svými příspěvky hlásí i jednotliví účastníci rozmístění v publiku. V obou případech tak mizí jasné rozdělení na jeviště a hlediště a diváci se stávají přímými účastníky dění, což je v případě Experimentu ještě umocněno maskami myší, které diváci fasují před sálem. Během představení je pak myší publikum zabíráno kamerou a promítáno na projekční plátno za konferenčními pultíky na jevišti. Tuhle hru s divákem, fungující podobně jako videokostka na hokejových utkáních, navíc režisér v závěru využije k mrazivé a zároveň vtipné hříčce.

Typizace reality

Hra Společenstvo vlastníků, která měla premiéru na festivalu 4+4 dny v pohybu v Kasárnách Karlín, se v současné době hraje v neútulném společenském sále Masarykova nádraží. Hra odkazující třeba k Formanovu snímku Hoří, má panenko (1967) je odpozorovaná z reálného shromáždění vlastníků bytů a je plná bizarních postaviček s nejrůznějšími vlastními zájmy, frustracemi a sociálním zázemím.

V typologii nechybí věčná stěžovatelka, starý kádr, podle něhož to nejlepší už bylo, vyrušující puntičkářka, která chce, aby bylo shromáždění vedeno přesně dle stanov, dáma se svým dravým milencem, mladý pár, který vše jen útrpně snáší, nebo postarší muž, jenž celý život využíval svoji matku jako služku, posilňující se během schůze alkoholem. Havelka představení vystavěl na vtipných, ale často i dramatických situacích, přičemž ho směřuje k trochu nečekanému završení a usmíření všech zúčastněných.

I Experiment myší ráj vychází ze skutečné události, v tomto případě z výzkumů amerického etologa a behaviorálního vědce ­Johna B. Calhouna, který v šedesátých letech prováděl výzkumy, při nichž myší populaci zbudoval blahobytné prostředí a poté sledoval její vývoj – od exponenciálního nárůstu počtu jedinců až po vymření celé skupiny. O tomto výzkumu přednášejí hlavní „myší“ představitelé konference, sedící za pultíkem na jevišti, a zároveň se o Calhounových experimentech dozvídáme i z dobových videozáznamů.

Příspěvky pronášené z pozice účastníků opět odpovídají určitým společenským typům. Jedna z mluvčích reprezentuje tvrdou feministku, která nemůže samce ani cítit, jejím opakem je macho, který „samicemi“ opovrhuje. Ke slovu se dostane i sociopat, jenž se společnosti straní, nebo naopak jedinec, snažící se o duchovnější život. Konference působí ospale a vystihuje onu únavu z blahobytu, zatímco počítadlo myší populace na plátně se nezadržitelně blíží nule.

O české společnosti

Skrze svá představení se Havelka pokouší nahlédnout povahu současné české společnosti a typizovat její jednotlivé „sociální bubliny“. V devadesátých letech, kdy společnost působila s výjimkou bojůvek neonacistů a zatvrzelých totalitárních komunistů celistvě, to vypadalo, že kráčíme vpřed k budování demokracie. Po necelých třiceti letech se ale zdá, že většinu tvoří lidé lhostejní, xenofobní a vzpomínající na báječná léta československé verze totality. Ve Společenstvu vlastníků se protagonisté, zatímco se zbavují svých povinností, nechávají okrádat – a v Myším ráji se vymírající myši spokojí s tím, že obhajují vlastní status, aniž by proti společnému konci cokoli udělaly. Ti, kdo se pokoušejí řešit reálné problémy, jsou překřičeni těmi, kteří hlásají banality. Ani v takovémto sdíleném domě, ani v další verzi myší kolonie lépe nebude.