Šéfredaktor egyptského provládního deníku al-Ahrám Alá’a Thábit se 9. března ve svém každotýdenním komentáři zaobírá povahou vztahů mezi Egyptem a Saúdskou Arábií na pozadí aktuální návštěvy saúdského korunního prince Muhammada bin Salmána v zemi na Nilu. V tradičně poněkud patetickém úvodu Thábit vyzdvihuje vřelé historické vazby mezi Egypťany a obyvatelstvem Arabského poloostrova, jež sahají až do dávných faraonských dob a nemohou být přerušeny ani případnými rozmíškami mezi politickými vůdci obou arabských národů. To ovšem není současný případ, neboť politické vztahy mezi oběma státy jsou dnes na mimořádně vysoké úrovni, jak ostatně potvrdila právě i návštěva saúdského monarchy. Obě země sledují podobné zahraničněpolitické cíle, příkladně spolupracují a stojí v jednom šiku v boji proti terorismu, je přesvědčen Thábit. Mezi působením egyptského prezidenta Abdulfattáha as-Sísího a prince Muhammada spatřuje zásadní paralely. Oba podle něj představují velké reformátory v ekonomické, společenské i náboženské oblasti a každý svým způsobem uvádí svou zemi do zcela nové epochy. Její součástí bude i zcela nová kvalita saúdsko-egyptské aliance, zahrnující rozsáhlé společné projekty a investice. To bude ve svém důsledku ku prospěchu nejen oběma zemím, ale celému arabskému světu, jehož jsou Egypt a Saúdská Arábie přirozenými vůdci.
Ve svém eseji z 8. března na stránkách libanonského listu an-Nahár, nazvané Mezinárodní den žen: troufáme si říkat pravdu?, se akademička Rubá al-Hillú u příležitosti významného svátku zamýšlí nad úlohou feminismu v současném Libanonu. Nejprve ovšem připomíná některé z klíčových událostí světového hnutí za ženskou emancipaci, jako byly kupříkladu protesty newyorských dělnic z roku 1857 proti nízkým mzdám, extrémně dlouhé pracovní době a nulovému sociálnímu zajištění či tragický požár textilní továrny Triangle Factory z roku 1911, který ve svém důsledku přinesl řadu praktických kroků vedoucích ke zlepšení postavení žen. Tyto a další události dle mínění Ruby al-Hillú určitě zasluhují pozornost a úctu jako významné dějinné milníky. Problémem libanonských feministek však je, že na ženské hnutí nahlížejí převážně západní optikou, případně velebí výhradně ženy, které dosáhly skvělého postavení a slouží jako svým způsobem nedostižné vzory. Ženskou otázku ovšem nelze oddělit od otázky sociální. Úctu a pozornost si zaslouží také všechny bezejmenné ženy, které svádějí své každodenní bitvy s tradičními vzorci společenského chování i nespravedlivou legislativou. Al-Hillú obrací zvláštní pozornost na zahraniční služebné, které jsou v Libanonu za zdmi domovů často vystaveny ponižujícímu zacházení a nemají žádného dovolání. Základem je o problémech nemlčet, ale pravdivě je popsat a v případě nutnosti sebrat odvahu postavit se zodpovědným autoritám, domnívá se libanonská akademička.
Selháním velké části arabských intelektuálů při snahách o reformu arabských společností se zabývá v panarabském deníku al-Quds al-arabí v článku Falešné představy o demokracii z 13. března egyptský politolog a opoziční aktivista Amr Hamzáwí. Arabští intelektuálové se podle Hamzáwího až příliš často ve snaze omluvit deficit demokracie uchylují ke stereotypní zavádějící argumentaci o nepřenositelnosti západní liberální zkušenosti a především k neustálému zdůrazňování nedostatků západních společností. Obhajují specifičnost arabsko-muslimského světa, vyzdvihují pevné hodnoty, na nichž – na rozdíl od Západu – údajně stojí, a vlastní komplex léčí budováním pocitu nadřazenosti. V dnešním globalizovaném světě tento postoj není možné obhájit, myslí si Hamzáwí. Touha po větší svobodě, rovnosti, prosperitě a respektu k lidským právům je společná všem. Arabové v tomto ze sebe nemohou neustále snímat odpovědnost a vymlouvat se dokola na křivdy, kterých se na nich Západ dopustil. Úkolem intelektuálů je formovat uvažování arabských mas, které se ve své většině slepě a poslušně upínají k paternalistickému státu, jenž se má postarat o jejich blaho. Po krátkém výbuchu občanské angažovanosti v průběhu arabského jara jsou dnes opět aktivisté, občanské iniciativy a nevládní organizace nahlíženi coby rozvraceči pořádku a narušovatelé stability. To představuje základní problém, neboť demokratická transformace vyžaduje především omezení rozsáhlých pravomocí státního aparátu a vládnoucí elity, uzavírá egyptský liberál.