Ve Střední Americe jde často o život nejen novinářům, ale i spisovatelům. Své o tom ví salvadorský prozaik a esejista Horacio Castellanos Moya. Mluvili jsme o situaci v Salvadoru a všudypřítomném násilí, ale také o psaní pod vlivem Thomase Bernharda či o návštěvě Prahy.
Vaše novela Hnus: Thomas Bernhard v San Salvadoru, která nemilosrdně účtuje s poměry ve vaší vlasti a jejím hlavním městě, vyvolala před dvaceti lety značný rozruch. Jak vás napadlo vztáhnout způsob vidění a styl středoevropského autora na středoamerickou skutečnost?
V té době jsem Bernharda hodně četl. A protože má tak hutný a zároveň nakažlivý styl, začal mi jeho hlas znít v hlavě a nechtěl přestat. Začal jsem tedy psát Hnus, aniž bych věděl, kam přesně mířím, spíš jako stylistické cvičení v imitaci, která mě měla toho hlasu zbavit a osvobodit mě od něj. Promlouvat tímto hlasem o San Salvadoru nebylo těžké – je to město, které má mnohem víc problémů než Salcburk.
Některé znaky bernhardovského stylu – dlouhé věty nebo opakovaná slovní spojení – najdeme i ve vašich pozdějších textech. Nejde tedy o nějaký druh hlubší spřízněnosti?
Je pravda, že v některých mých románech je vliv Bernhardova stylu přítomný, hlavně pokud jde o příběhy vyprávěné neurastenickými, neustále rozrušenými vypravěči, kteří trpí tím, že nedokážou kontrolovat přílišnou rychlost svých mentálních asociací. V takovém případě dobře fungují bernhardovská dlouhá souvětí s mnoha vedlejšími větami. Pokud je však postavou muž činu, znamená to také odlišný styl – krátké a čisté věty. Je také rozdíl, zda je příběh vyprávěn v první nebo ve třetí osobě. Z mých dvanácti románů a novel jsou stopy Thomase Bernharda patrné ve třech, možná čtyřech.
Vydání Hnusu vzbudilo v Salvadoru nenávistné reakce, nechyběly ani výhrůžky smrtí. Právě kvůli nim jste podruhé emigroval?
Ano, bylo to tak. Salvador je země, kde je nutné brát některé věci vážně. I když v poslední době ho čas od času navštívím.
Jak vidíte současnou situaci v Salvadoru z exilu ve Spojených státech?
Situace je nadále velmi svízelná, především vinou organizovaného zločinu a chudoby. Kriminální bandy neboli maras [výraz je odvozen od mezinárodního gangu Mara Salvatrucha – pozn. red.] operují na celém území státu. Podle odhadů k těmto skupinám náleží v Salvadoru na šedesát tisíc osob. Každý den opustí svou vlast průměrně 250 Salvadorců. Směřují přes Guatemalu a Mexiko na hranici Spojených států a pokoušejí se ji ilegálně překročit. Činí tak buď z obavy, že se stanou oběťmi kriminálních gangů, nebo proto, že nemohou najít práci, případně z obou důvodů současně.
Napsal byste dnes, po dvaceti letech od vydání Hnusu, o své zemi stejně nesmlouvavý, nebo smířlivější text?
Taková otázka míří mimo moji představivost. Věci se dějí, když přijde jejich čas. Nikdy by mě ale nenapadlo napsat smířlivou knihu. Neslučuje se to s mým pohledem na literaturu.
Je vztek nejdůležitější zdroj vašeho psaní?
V jednom rozhovoru jsem to připustil. V jiném jsem zase řekl, že tím zdrojem je pocit neštěstí. A dost možná jsem někde i prohlásil, že mé psaní pohánějí životní porážky. Ve skutečnosti mám ale za to, že neexistuje jedna konkrétní emoce, ze které by vycházelo mé literární dílo. Píšu romány a novely, aniž bych přemýšlel o tom, proč je píšu a jaké emoce či pocity mě k psaní dohnaly. Kdybych na to v dané chvíli myslel, nic bych nenapsal. To všechno přichází a posteriori, když už je kniha na světě, a já se v rozhovorech snažím – často takříkajíc poslepu – přijít na to, co mě k jejímu napsání vedlo.
Vaše novela Nesmyslnost začíná větou, která se v textu často opakuje: „Nejsem tak docela při smyslech.“ Odkazuje na zkušenost šoku, který zažívají svědkové hrůz, k nimž dochází ve středoamerických zemích. Myslíte si, že spisovatelé tváří v tvář takové míře násilí dokážou zůstat při smyslech?
Je těžké zůstat při smyslech, když pocházíte z regionu, kde se dějí taková zvěrstva. Jak řekl Elias Canetti, velkou výzvou spisovatele je projít metamorfózou a stát se jinou lidskou bytostí. Proměnit se v postavu, převzít její chyby, její pošetilost a posedlost, její bídu, radosti i utrpení – a potom se dokázat vrátit k sobě samému. Je to něco jako cesta tam a zpátky. Jenže někdy se z ní vrátíte zraněný nebo naprosto vyčerpaný. Pokud píšete o hraničních situacích nebo přímo v nich, vždycky za to něco zaplatíte.
V eseji s názvem Mrtvola je poselství píšete o schopnosti „spolknout a strávit násilí, abychom ho mohli znovu stvořit v souladu s vlastními zákony literární fabulace“. Kteří latinskoameričtí spisovatelé podle vás tuto schopnost měli či mají?
Určitě to byl Roberto Bolaño v románu 2666, hlavně v části o vraždách žen v Ciudad Juárez. Stejně tak Fernando Vallejo, kterému se především v románu Madona zabijáků podařilo „spolknout a strávit“ zvěrstva drogového byznysu v Kolumbii. Nebo Evelio Rosero, rovněž Kolumbijec, který na stejné téma napsal skvělý román s názvem Armády.
Už několik let žijete ve Spojených státech. Jak byste zhodnotil jejich současné směřování?
Mám ve Spojených státech trvalý pobyt, nikoli občanství. Exulantem jsem byl už od raného mládí a naučil jsem se nevyjadřovat veřejně k politice států, které mi poskytly útočiště. Je to věc zdvořilosti.
Tomu rozumím, ale ptám se mimo jiné proto, že po rozhodnutí Trumpovy vlády hrozí tisícům vašich krajanů deportace…
Zkuste se vžít do situace dvou set tisíc Salvadorců a jejich rodin, kteří v této zemi žijí legálně už skoro dvacet let, byť jen s přechodným pobytem na základě takzvaného TSP [Transitory protection status] – výjimky, která jim byla udělena po zemětřesení v roce 2001 –, a najednou je jim řečeno, že budou muset odejít a že mají rok na to, aby tu všeho nechali a vrátili se do Salvadoru. Ti lidé si tady vybudovali celý život: rodiny, nemovitosti, firmy, jiní zase byli léta zaměstnaní, platili daně, přispívali do sociálního systému. A to všechno má zčistajasna skončit. Je to zoufalá situace.
Před čtyřmi lety jste napsal esej o salvadorském básníkovi Roquem Daltonovi a jeho tajné korespondenci s bývalou manželkou v posledních letech života. Dokonce jste tehdy uvedl, že „sledujete Daltonovu cestu“. V jakém smyslu?
Měl jsem tenkrát v úmyslu napsat o Daltonovi knihu, ale z projektu prozatím sešlo. Okolo jeho smrti zůstává i po více než čtyřiceti letech spousta nejasností. A ti, které Daltonovi příbuzní označili za strůjce a vykonavatele vraždy, jsou dosud naživu. Možná přijde okamžik, kdy se rozhodnou promluvit. Ale psát knihu v takovýchto podmínkách je velice riskantní.
Před několika lety jste navštívil Prahu. Zajímal jste se o Daltonův československý pobyt? A zamířil jste i do pivnice U Fleků, která dala vzniknout jeho nejslavnější básni Hospoda?
Ano, u Fleků jsem byl a strávil jsem tam večer. Je to opravdu velký lokál s pulsující atmosférou. Byl bych rád zjistil, u kterého stolu sedával Dalton s kamarády a kolegy z mezinárodního časopisu Otázky míru a socialismu. Byl jsem i v místech, kde tehdy bydlel, a také v budově bývalého kněžského semináře, ve které komunisté po vyvlastnění zřídili jeho redakci. Myslím, že pražský pobyt patřil pro Daltona ke šťastnějším rokům života. Byl tu se ženou a dětmi, měl stálý příjem a dostatek času na psaní.
A když už byla řeč o hospodě: opravdu je salvadorské pivo Pílsener tak nechutné, jak tvrdí protagonista novely Hnus?
Pílsener jsem neochutnal přes dvacet let. Pivovar je teď v rukou jakési velké korporace, tuším, že jihoafrické. Možná se pivo zlepšilo, možná ne, ale za mých časů bylo hrozné.
Horacio Castellanos Moya (nar. 1957 v Tegucigalpě v Hondurasu) je salvadorský prozaik a esejista. Vyrůstal a studoval v San Salvadoru, odkud emigroval v roce 1979. V osmdesátých letech pracoval jako novinář v Mexiku, poté se začal věnovat především literatuře. V roce 1992 se vrátil do Salvadoru, ale po vydání novely El asco. Thomas Bernhard en San Salvador (Hnus. Thomas Bernhard v San Salvadoru, 1997) ho výhrůžky přiměly opět odejít. V posledních letech přednáší na Univerzitě v Iowě. Z jeho dalších knih se dostalo největší pozornosti románu Insensatez (Nesmyslnost, 2004).