Střepy středoškolských životů

Lukáš Kokeš a Klára Tasovská se společným filmem Pevnost (2012) nebo příspěvky do antologie Gottland (2014) zapsali jako tvůrci s výrazným formálním cítěním. Zásadní pro ně není ani potřeba referovat o „osobních“ tématech, ani zájem inscenovat kontrastní a nepředvídatelné situace. Partnerská a tvůrčí dvojice se profiluje spíš jako tým, který pečlivě zvažuje otázku, jak dané téma ztvárnit pomocí filmového stylu – jaký typ záběrů zvolit, jak přistupovat ke střihu, barevnému ladění scén a podobně. Perfekcionistickým příkladem tohoto postupu je Kokešův krátký snímek 84 600 ze zmíněného Gottlandu, který důsledně připodobňuje styl filmu, jenž je věnován historii Baťovy továrny, k principu běžícího pásu. Jejich nový počin Nic jako dřív může působit především jako snaha o portrét současné mladé generace vyrůstající v chudých, veřejností přehlížených nebo problémově vnímaných regionech. Zároveň je ale vnitřně organizovaný podle stejně pevných, předvolených formálních rozhodnutí jako v případě předchozí tvorby obou autorů.

Středoškolský koloběh

Nejvýraznější formální řez dělá ze snímku triptych zhruba půlhodinových portrétů několika konkrétních středoškoláků pocházejících ze Šluknovského výběžku. První z nich se zaměřuje na chlapce Tea, druhý na dívku Renatu a třetí sleduje dvojici kamarádek Aničku a Nikolu. Tohle rozhodnutí může připomínat princip filmů Eriky Hníkové, která také často vychází z představy, že pomocí několika málo (většinou tří) konkrétních příkladů dokáže uchopit nějaký konkrétní fenomén. Tasovské a Kokešovi se to daří o něco lépe, protože dovedně rozpouštějí individualitu jednotlivých středoškoláků do záměrně repetitivního koloběhu diskoték, alkoholových mejdanů, nadávání na práci, problémů ve škole a pohovorů se školními vychovatelkami. Námitka některých diváků, že se jim jednotliví sociální herci pletou, působí bezmála jako záměr. Tvůrci příliš nesledují „vyprávěcí“ kauzalitu – když protagonisté před někým, ať už jsou to přátelé nebo školní autority, obhajují své poklesky, obvykle jako diváci nevíme, jestli si vymýšlejí nebo mluví pravdu. Film nám totiž mnohdy nenabídne scénu, která by potvrdila či vyvrátila jejich slova. O pravdu totiž ve snímku vůbec nejde.

Fragmenty všednosti

Metoda práce tvůrců se sociálními herci je také pozoruhodná. Tasovská a Kokeš si záměrně vybírali aktéry, kteří před kamerou vystupovali nenuceně a spontánně. Filmový štáb díky tomu působí mnohdy až obdivuhodně neviditelně. Tvůrci během natáčení s osobami před kamerou nijak nekomunikovali, pouze zaznamenávali jejich chování. Zároveň se ale předem domlouvali na tom, kdy budou natáčet, případně že by se sociální herci během natáčení měli volně bavit na určité téma. Výsledný film procházel autorizací od sociálních herců, a navíc se autoři sami od sebe rozhodli vypustit tematické linie, které by mohly natáčeným teenagerům způsobit problémy. Tasovská a Kokeš evidentně chtěli zachytit spíš každodennost života mladých lidí z města Varnsdorf než jakékoli excesy. Nic jako dřív je v tomhle ohledu možná nejpoctivější pokračovatel dokumentaristických tendencí šedesátkové české nové vlny, k níž patří Pytel blech (1962) Věry Chytilové nebo civilní filmy o tehdejší mládeži. Souvislost spočívá především právě v tom, že tvůrci ukazují fragmenty všednosti životů mladé generace a všímají si jemného přediva vztahů, jimiž je ona všednost tvořena – jazyka, který používají, způsob, jakým vycházejí s dospělými autoritami, jejich vzájemné vazby a komunikaci.

Tasovská a Kokeš sami svůj přístup popsali jako intimní observaci. To platí v první řadě doslova pro způsob, jakým se k sociálním hercům chová kamera. Většina záběrů jsou blízké pohledy na tváře a těla. Občas sledujeme jen jejich zadumané pohledy nebo drobná gesta. To je opět v souladu se zvláštní perspektivou, kterou film vůči osobám před kamerou zaujímá. Stojí někde mezi dvěma opačnými extrémy – chápavým ztotožňujícím se pohledem a naopak chladně analytickým studováním. Na jednu stranu nám příliš ­neumožňuje pochopit postavy a prožívat spolu s nimi jejich dramata, na druhou stranu to ale není ani odtažité zkoumání, které by se k nim chovalo jen jako k pozoruhodným exemplářům. Snímek Nic jako dřív přiznává protagonistům jejich „cizost“, je si vědom bariér, které stojí mezi nimi a diváky. Zároveň ale hledá velmi subtilní cesty, jak se k nim přiblížit.