Ve světě policejních algoritmů

Viktor Pelevin se začal věnovat literatuře na konci osmdesátých let. V té době psal především vědecko­-fantastické příběhy, za které získal několik literárních ocenění. Širší publikum oslovil krátkým románem Omon Ra (1992, česky 2002), v němž čtenáře seznamuje s pozadím sovětského vesmírného programu, který byl podle něj jeden velký podvod. Tady už najdeme sovětské mýty, východní filosofii i halucinační pasáže – všechno, co se později mělo stát autorovou „poznávací značkou“. Proslavil se, když v polovině devadesátých let vydal bestseller Čapajev a Prázdnota (1996, česky 2001). Sám Pelevin spatřuje jeho novost v tom, že to je „první román ve světové literatuře odehrávající se v naprosté prázdnotě“, zatímco podle rusisty Tomáše Glance jde o „psychedelickou parafrázi sovětského mýtu a anekdot o Čapajevovi, která se zrcadlí v současnosti Ruska devadesátých let“.

Česky zatím vyšlo šest z patnácti Pelevinových románů – naposledy Snuff: Utopie (2011, česky 2016). V posledních letech nicméně v autorově tvorbě můžeme pozorovat zajímavý zlom. Pelevin, dříve považovaný za odborníka na změněné stavy vědomí a buddhismus, jako by svou mimořádně vyvinutou fantazii začal zaměstnávat spíše úvahami o kyberprostoru, světě médií a velkém byznysu. Už románem Snuff ukázal, že na novém poli se mu daří překvapivě dobře. Připomeňme, že v knize, odehrávající se v daleké budoucnosti, popsal společnost, kde svérázně fungující média nahrazují a takřka vytvářejí realitu, přičemž podle potřeby mimo jiné rozpoutávají války. Recenzentka Veronika Havlová v Respektu napsala, že tento svět je „přesným obrazem takzvané postpravdivé společnosti“.

Obnažená metoda

V tomto směřování pokračuje i román iPhuck 10, který v Rusku vyšel na podzim minulého roku. Umělou inteligenci, existující výhradně ve virtuál­ním světě, tu dokonce najdeme v úloze vypravěče a hlavního hrdiny. Porfirij Petrovič, policejní algoritmus, přesněji řečeno robot ZA­-3478/PH0 built 9.3, pracuje pro ruskou policii jako vyšetřovatel a současně o svých případech píše detektivní romány, jejichž prodejem vydělává opět policie.

Autor věnuje spoustu úsilí, aby čtenáři vy­­světlil princip Porfirijovy tvorby a komunikace – nevím, jak by jeho snahu hodnotili skuteční odborníci na umělou inteligenci, ale jde přinejmenším o zajímavé intelektuální cvičení. „V přímém smyslu slova neexistuji. Nic necítím, nic nechci, nikde nejsem. Abyste to pochopili: neexistuji ani z hlediska sebe sama. Nechávám za sebou stopy v podobě těchto řádků, ale tyto stopy vedou do nikam.“ Algoritmus jen důsledně využívá určitých vzorců jednání, aby dosáhl požadovaných výsledků. Totéž platí pro jeho prózu, která se pochopitelně má hlavně dobře prodávat. Navzdory tomu je robot překvapivě odvážným experimentátorem a důsledně užívá postupu, který Viktor Šklovskij nazval „obnažení metody“. „Princip uspořádání textu je složitý a podléhá obchodnímu tajemství, celkově však vychází z nejlepších vzorů ruské prózy,“ říká sám Porfirij.

Brusel v Žytomyru

Román se odehrává v šedesátých letech 21. sto­letí. Při vymýšlení světa budoucnosti, s nímž se seznamujeme zejména prostřednictvím reklamních videí a filmů, se autor pravděpodobně dobře bavil, kritický čtenář však bude mít občas pocit, že tu originální myšlenky promíchal s už poněkud otřelými geopolitickými a společenskými vizemi. V Evropě vládne chalífát a „historickou Angelu Merkelovou kanonizovali skoro všichni evropští katakombní křesťané za její milosrdenství a pokornou povahu – i za to, že se jim právě jejím prostřednictvím opět otevřela dávná cesta ke Kristu“. Rusko a další postsovětské země však tomuto osudu unikly – prý díky špatnému klimatu. Právě zde našly útočiště „evropské hodnoty“, i když v poněkud karikaturní podobě politické hyperkorektnosti a uctívání „diverzity“: „Nejsme už třetí Řím, ale druhý Brusel. Jenomže ten Brusel je bůhví proč v Žytomyru.“

Nejzajímavější je vztah lidí budoucnosti k sexualitě. Nejběžnější cestou k dosažení sexuálního uspokojení jsou erotické pomůcky iPhuck a androgyn, rafinovaně kombinující přímou stimulaci pohlavních orgánů s virtuální realitou. Obyčejný sex je naopak pod vlivem radikálního feminismu považován za něco odporného, v podstatě se rovná znásilnění. Snad k tomu přispělo také rozšíření viru zika, hlavní podíl ale zřejmě měla kampaň výrobců chytrých gadgetů – v iPhucku ostatně není těžké odhalit produkt firmy Apple. Na patřičnou rozmanitost, která je v krásném novém světě hodnotou sama o sobě, dohlíží virtuální „diversity manager“, který klientům radí, aby si pravidelně dopřávali uspokojení s virtuálními milenci různých ras či pohlaví a nezapomínali ani na zvířata.

Artefakty z věku sádry

Porfirije si najme kurátorka Mara, která chce s jeho pomocí vyšetřit, jak se na trh dostala cenná umělecká díla z počátku 21. století. Mezi Marou a Porfirijem během pátrání dojde k vášnivému románku, za nímž se však z obou stran skrývá něco docela jiného – Porfirij, jenž nemá jiné cíle, než mu ukládají zákony a služební předpisy, totiž tuší, že Mara má prsty v závažné trestné činnosti, zatímco ona chce jeho umělou inteligenci využít pro zištné účely. Postupně se ukazuje, že se Mara uchýlila k nedovoleným způsobům programování, aby mohla produkovat digitální podvrhy cenných uměleckých děl z naší současnosti, označované o padesát let později jako „věk sádry“. Vytvořila proto Žannu, umělou inteligenci, existující ve fiktivním světě přelomu 20. a 21. století. Její existence je naplněna utrpením – to je jediný způsob, jak zaručit, že vznikne skutečně kvalitní umění. Tady bohužel děj poněkud ztrácí na tempu, neboť se rozpadá na zdlouhavé popisy jednotlivých artefaktů a filmů, které Žanna za pomoci Porfirije pro Maru vytváří. Teprve dramatické finále, při němž si vězněný a věznitelka vymění pozice, vrátí do knihy spád a napětí.

Ovšem právě ve světě umění jako by se Pelevin příliš neorientoval. Některé výroky tu proto vyznívají jako lehká autoparodie, jiné však nepostrádají půvab, třeba když konzultantka moskevského muzea shrnuje nešťastné příhody ruských akcionistů na Západě slovy: „Běda, ruský umělec je pro svět zajímavý jenom jako úd v zajetí FSB. Čeká se od něj titánská práce na svržení režimu, rámus, smrad, třesk rozbitého nádobí, zatčení za účasti dvaceti policejních těžkooděnců a další fotogenické faktografie – když je ale na svobodě, nemá kam jít. Světová kunda ho nepotřebuje. Ba co víc, ohrožuje ji a ona mu čelí neuvěřitelným, spalujícím chladem.“ V době psaní románu přitom autor ještě nemohl tušit, jak brzy Západem oslavovaný Petr Pavlenskij skončí ve francouzském vězení.

Souhlasím s ruskou kritičkou Galinou Juzefovič, která v próze vidí spíše „konceptuální eseje“ a konstatuje, že „text maskující se jako román je ve skutečnosti důvěrný intelektuální deník samotného spisovatele“. To ale není málo. Čeští autoři, kteří se ve svých dílech snaží postihnout aktuální společenské a politické dění, můžou této pestré paletě nápadů i odvaze, již autor při jejich tvůrčím rozvíjení prokázal, jen závidět.

Autor je překladatel.