Setkání s šumavskými samotáři
Prostor 2018, 376 s.
Výpravná publikace s fotografiemi Jana Šibíka nechává nahlédnout do exotického světa, který je pro většinu lidí ve 21. století těžko představitelný. Aleš Palán se vydal za devíti samotáři, kteří žijí mimo civilizaci na různých místech Šumavy. Většinou obývají maringotky, sruby nebo staré baráky a snaží se žít postaru – bez elektřiny a technologických vymožeností, každodenní sociální interakce i stálé práce. Tento způsob života zde není nijak idealizovaný: dočteme se o hmotné nouzi, hladu i o vnitřních bojích novodobých poustevníků. U několika dotazovaných byl totiž na počátku útěk před vlastními démony – ať už se jednalo o závislosti, psychické problémy nebo rozpadající se osobní život. Všem je společná odhodlanost, citlivost a víra v něco, co nás přesahuje. A i když jde ve většině případů o křesťanského Boha, vymezují se vůči pokrytectví církve. Jejich citlivost často hraničí s esoterikou a mysticismem a v jednom případě přechází ve spiklenecké teorie. Blíže než k Bohu ovšem všichni mají k přírodě, s níž musí spolupracovat, ale také – vzhledem k drsnému podnebí – bojovat. V rozhovorech je kromě podivuhodných lidských osudů zároveň nepřímo obsažen i portrét Šumavy. Ta vždy podobné lidi přitahovala (vezměme si jen postavy knih Klostermannových nebo Stifterových), avšak nikdy se zcela nevzpamatovala z odsunu původního obyvatelstva a následného zřízení hraničního pásma. A devastace krajiny ducha zde pokračuje i dnes: zamořením čtyřkolkami, pestrobarevnými cyklisty a bezohlednými developery.