literatura podle Litery

Oceňování literatury je věc ošidná a nevděčná. Knih vychází tolik, že ani největší literární nerd nestihne přečíst vše, co opravdu stojí za to, a když se o to snaží, je nucen prohrabat se spoustou hlušiny. A aby toho nebylo málo, každému se nakonec líbí něco jiného. V tomto čísle jsme se zaměřili na cenu zaštítěnou firmou, která profituje na síle přírodního hořčíku. Už po oznámení nominací na Magnesii Literu jsme mohli slyšet výtku, že nejprestižnější z komisí, tedy ta zaměřená na prózu, upřednostnila nezavedené autory. A po vyhlášení jsme se pro změnu dozvěděli, že je cena příliš zpolitizovaná a že to všechno měl vyhrát někdo jiný. Tohle se v různých obměnách opakuje každý rok a asi nemá smysl se tím zneklidňovat. Pozornost ale stojí za to věnovat mediální prezentaci literatury. Jak působí televizní přenos z udělování cen na nepoučeného diváka? A proč z programu České televize potichu zmizela většina literárních pořadů? Na to se ptá Jakub Vaníček ve svém komentáři a podobné otázky, zaměřené na systémové podceňování poezie, pokládá i Martin Lukáš. Kromě nich v čísle najdete recenze a kritiky nominovaných či oceněných děl, o nichž jsme dosud nestihli referovat. Minulý literární rok je oficiálně za námi a nyní stojíme na začátku dalšího. Důležité je ale přemýšlet nad tím, jaký je skutečný dopad literárních cen. Určitě se prodá víc vítězných titulů, možná se zvyšuje pravděpodobnost překladu do cizích jazyků a zároveň do kanonického seznamu přibude pár titulů, jejichž hodnotu stejně prověří až historie. Neměli bychom ale chtít víc?