Česko mezi dobrem a zlem

V současnosti zažíváme celosvětově promě­nu způsobu, jakým jsou ­obhospodařovány věci veřejné. Nejvýrazněji se to projevuje v posledních deseti letech, v době, jejíž počátek je spojen s globálním ekonomickým otřesem v roce 2008. Od tohoto okamžiku se množí tendence, které relativizují dosavadní pojetí politiky a vnášejí do ní prvky a názory, jež by byly dříve považovány za marginální a mnohdy zcela nepřípustné. Podobná proměna je s drobným zpožděním dobře pozorovatelná i v české politice. Tradičně vystavěné strany ztrácejí vliv a jsou nahrazovány subjekty, které obsahem i formou svého působení přinášejí do politického klání novou, donedávna nepoznanou kvalitu. To s sebou nese nové příležitosti, ale také rizika, jimž může být občanská společnost ve své liberální podobě vystavena. A právě toho si v knize Opuštěná společnost všímá Erik Tabery.

Krátká cesta

Taberyho text se podle názvu zdá být hutnou analýzou vývoje českého uvažování o státu a politice, která by nás měla dovést až k pochopení současných tendencí, jež hýbají českou politikou. Titul je však v tomto ohledu poněkud zavádějící. Na obálce slibovaný „popis české cesty od vzniku republiky v roce 1918 až po současnost“ se totiž smrskává na pouhých třicet stran (tedy asi desetinu knihy), jejichž obsah navíc nepřináší nijak překvapivé závěry a je vlastně pouhým výtahem z už tolikrát stále stejně vyprávěných českých dějin. Tabery se sice pokouší v některých momentech nastínit debaty, které měly vliv na formování a reflexi české identity, omezuje se však většinou na několik krátkých, většinou stroze komentovaných citací bez další problematizace a hlubšího zasazení do kontextu. A ani ty mnohdy nesledují vývoj české státní ideje, ale pouze ilustrují autorův výklad politických dějin. Tento nedostatek je bohužel jednou z hlavních charakteristik celé knihy.

Po dvou úvodních kapitolách, jež se snaží alespoň rámcově mapovat českou cestu dějinami, dělá Erik Tabery poněkud neobratný kotrmelec, pomocí něhož svůj výklad obrací k tématům, která zřejmě byla důvodem ke vzniku publikace: „Abychom mohli pokračovat v debatě o podstatě našeho státu a jeho směřování, musíme se nyní na chvíli zastavit u aktuálních výzev a zejména pak populismu.“ Témata spjatá především s osobností Miloše Zemana, vůči němuž se Tabery otevřeně a často i poněkud prvoplánově vymezuje, budou od této chvíle knize dominovat až do poslední kapitoly. Mluvit se bude o fenoménech populismu, konspiračních teorií, vlivu sociálních sítí či o debatách a náladách, které Zeman svými postoji vyvolává nebo alespoň přiživuje.

Ve vlastní pasti

V dalších kapitolách se pak naplno projevuje jedna z největších slabin knihy. Erik Tabery je jistě zkušený novinář, jeho kniha však novinářským způsobem práce zásadně utrpěla. Napsat souvislý a koherentní text, který má takřka tři sta stran, totiž vyžaduje jiný přístup než psaní reportáže. Taberyho nespornou výhodou je znalost main­streamových publicistických zdrojů. Z těch si ovšem bere i to, co jeho Opuštěnou společnost novinovému textu přibližuje – útržkovitost, povrchnost, zahlcenost aktualitami. Namísto pokusu o analýzu nebo alespoň dílčí definici některých pojmů se tak obrací k ilustraci pomocí nepřeberného množství příkladů. Nade vším však chybí svorník, cokoli, co by obsahy jednotlivých kapitol drželo pohromadě a sjednocovalo autorovy myšlenky.

Krom toho text trpí na mnoha místech nedotaženou, nesouvisející či nedůvěryhodnou argumentací, plnou banalit a floskulí. Nejvíce však knize škodí, že se autor mnohdy vzdává zdůvodňování úplně. Činí tak nejčastěji ve chvílích, kdy prezentuje problematiku, která je všeobecně málo popsaná a stále značně nepřehledná, tedy například mluví­-li o ruských hybridních útocích na Evropu. Ve snaze přinést čtenáři jasné a vzhledem k rozsahu textu i shrnující stanovisko se pak bez patřičného rozvedení uchyluje k prohlášením typu „Rusko nechce partnery, ale vazaly“ či „Rusko není náš přítel“. V tak ožehavé problematice, jakou ruský vliv u nás bezpochyby je, by ale měla být argumentace tohoto typu nepřípustná – zvlášť vzhledem k tomu, že Tabery podobné postupy ve svém textu neustále kritizuje. Nutno říct, že autor se tady pouze chytá do pasti, kterou si sám nastražil. Pokusil se totiž zpřístupnit svým čtenářům jednoduchou formou téma, které se jednoduchému výkladu zkrátka vzpírá.

Ve vztahu k československému režimu před rokem 1989 je Taberyho postoj jednoznačně odmítavý. To je samozřejmě legitimní stanovisko, které však v autorově podání působí poněkud nepatřičně. Tabery se totiž zjevně přiklání k tradičním konceptům totalitarismu, které však již řadu let procházejí přinejmenším revizí. Společnost před sametovou revolucí vidí jasně rozdělenou mezi ty, kteří vše ovládají, a ty, kteří jsou totálně ovládáni. „Lidé už věděli, že režim, ve kterém žijí, z nich dělá nesvéprávné občany, ale nechtěli riskovat střet s mocí, jež se na první pohled jevila v plné pohotovosti,“ komentuje období normalizace. Prosazuje tím ale onen černobílý pohled na společnost, který ve své knize tak vehementně (a po právu) kritizuje. Zdá se, že to dělá proto, že v jeho vidění období mezi lety 1948 a 1989 snad ani nepatří do českých dějin – je hibernací společenského vývoje, jakousi anomálií, která měla svá zvláštní, zvnějšku vnucená pravidla, a kterou je tedy třeba také hodnotit podle zcela zvláštních kritérií. Byl­-li tento pohled společensky legitimní v devadesátých letech, dnes už je produktivně uplatnitelný jen na několik málo časových period. Nabízí se otázka, zda tento přístup pramení z autorova přesvědčení, nebo si Tabery jen vytváří obraz protivníka, který pak staví do kontrastu jednak s obdobím první republiky, jednak s dobou po roce 1989.

Padlý anděl M. Z.

Opuštěná společnost je vůbec vystavěna na binárních opozicích. Bezpečně v ní odlišíte kladné a záporné hrdiny, dobrá a špatná období, správná a nesprávná rozhodnutí, serióz­ní a neseriózní země. Na jedné straně tak stojí především Tomáš G. Masaryk a Václav Havel jako vzory lidských i občanských ctností, na opačné straně pak „padlý anděl“ Miloš Zeman, kterému sekunduje Andrej Babiš, následovaný plejádou dalších.

Hlavním motivem k napsání knihy bylo zřejmě chování a postoje současné hlavy státu. Text je v tomto ohledu výsostně aktuální, což je ovšem také jeho hlavní slabinou. Absence hlubšího zamyšlení a usazení současného dění do kontextu z něj dělá mnohem spíše zaujatý politický manifest, určený k okamžité konzumaci a nepřekračující horizont současné společenské debaty. Na některých místech se dokonce zdá, že kniha vznikla účelově s ohledem na parlamentní a prezidentské volby. Určena je s největší pravděpodobností hlavně mladším voličům, kteří si mnohé z toho, co se dnes ve společnosti děje, prozatím nejsou schopni dát do širších souvislostí, a které je stále možno v jejich rozhodování ovlivnit. Skalní voliči Miloše Zemana Taberyho argumentaci nepřijmou a jeho odpůrci podobný povrchní výklad nepotřebují. Kniha totiž nenabízí víc než jen shrnutí toho, co všichni každodenně slyší a čtou v mainstreamových médiích: jedna strana tomu nevěří (protože jsou to „lži a manipulace médií“) a druhé straně to nepomůže k hlubšímu pochopení toho, co se děje.

Chceme­-li bojovat proti Miloši Zemanovi a tomu, co v současné politice reprezentuje, máme v zásadě na výběr ze dvou způsobů. Buď přijmeme Zemanovy prostředky, což ale může vést k tomu, že od něj nakonec budeme k nerozeznání, byť budeme zastávat opačné postoje. Anebo se rozhodneme bojovat prostředky, které skutečně vycházejí z principů kritického uvažování a morálního jednání, a budeme mít před Zemanem výhodu, která se snad z momentálního praktického hlediska může zdát marginální a naivní, ale s ohledem na fakt, že poměry se jednou zcela jistě změní, může být tento rozdíl v budoucnu, v době po Zemanovi, zásadní. Erik Tabery se rozhodl jít cestou, na níž účel tak trochu světí prostředky. Proklamuje sice svůj příklon k silám pravdy a kritického uvažování, nebrání se však používání nástrojů, které se těmto zásadám vzpírají. Sám tak svou práci v mnoha ohledech diskvalifikuje.

Autor je historik.