Irský jazyk v zásvětí

James Joyce označuje irské umění za „služčino puklé zrcátko“. Jak si dnes Irové považují vlastní kultury? Je Irsko kulturní zemí?

Určitě ano. Dalo by se to vysvětlit tím, že Irsko je malá země, malý národ a malé země se slovy Milana Kundery potýkají s určitou „nesamozřejmostí svojí existence“. Právě kultura je možnost, jak tuto svébytnost pozitivním způsobem vyjádřit, namísto toho, aby se země neplodně vymezovala vůči sousedům. Člověk to pozná hned v Dublinu na letišti, na stěnách jsou portréty nositelů Nobelovy ceny za literaturu a tytéž portréty najdete i v hospodách, třeba i v místech, kam nechodí turisté. To, že jde o zemi, odkud pochází spousta spisovatelů, je samozřejmě i součástí propagace Irska v rámci turismu, ale myslím, že to vychází i z lidí samotných. Irsko také finančně podporuje svou kulturu v zahraničí, třeba kabinety irských studií a výuku irštiny po celém světě včetně Prahy i Olomouce. Pokud člověk překládá irského autora, má možnost získat příspěvek od organizace Literature Ireland. Má zkušenost je, že jde o organizaci velmi vstřícnou – sám jsem se podílel na čtyřech takových žádostech, shodou okolností šlo vždy o texty původně psané v irštině, a pokaždé jsme podporu získali.

Mají v Irsku důležitou roli literární ocenění?

Překvapilo mě, kolik literárních cen je v Irsku možné obdržet, a to i v různých žánrech. Navíc irští spisovatelé, kteří píší anglicky, mají výhodu, že mohou získat literární ocenění v Americe nebo v Anglii, což jim velmi pomáhá, když chtějí vstoupit na anglofonní trh. Zároveň je ovšem irská literatura svébytná, to jim hraje do noty.

Mluvíme­-li o irské literatuře, je pro ni ještě podstatné, zda je psána anglicky nebo irsky?

Myslím, že irští autoři píšící oběma jazyky se považují za irské autory, ale pokud píší anglicky, můžeme diskutovat o tom, do jaké míry autor zůstává irským, zda se nepřestane věnovat irským tématům a podobně. Tyto diskuse jsou však do velké míry plané – mám pocit, že nejlepší literatura, ať už v jakémkoli jazyce, vzniká na rozhraní kultur.

Máirtín Ó Cadhain je označován za představitele irského modernismu. Jak bychom mohli to spojení vymezit?

To je otázka, na niž nelze obecně odpovědět, protože toto označení se používá pro autory, kteří jsou velice rozdílní. Vlivy modernismu v Irsku můžeme sledovat v nesmírně dlouhém období, první se objevují na konci devatenáctého století a hlavní je vliv Jamese Joyce. Ale člověk narazí na výsostně modernistická díla, která vyšla až v osmdesátých letech, když modernismus v Evropě dávno skončil.

Mně na těchto autorech připadá zajímavý vztah k tradici, jak o ní píše T. S. Eliot. Následovat tradici neznamená následovat slepě předchůdce, musí to být vydobyto usilovnou prací. To je u irského modernismu zásadní, počínaje Joycem. V Odysseovi uplatnil vlivy Homéra, Shakespeara, Danta, ale Irsko má i dlouhou tradici písemnictví, sahající do raného středověku. Jde o nejstarší literaturu psanou v národním jazyce na sever od Alp. V době obrozeneckých hnutí na konci 19. století se hledá způsob, jak na toto navázat, člověk však nemůže psát ve stylu středověkých rukopisů. Modernistický postup spočívající v tom, že autor tradici originálním způsobem zapracuje do nového díla, se nesmírně hodil. Joyce rozhodně znal středověké příběhy a dokázal je i v Odysseovi uplatnit, jak na strukturní úrovni, tak i co se týče stylu. Přístup ke grotesknu a parodii, který známe z Odyssea, je podobný tomu, co najdeme v irské středověké tradici i v textech ze 17. a 18. století.

Příkladů lze nalézt více, třeba prozaik Eoghan Ó Tuairisc a jeho román L’Attaque – první kniha, kterou jsem přeložil z irštiny. Vyšel roku 1962, po konci modernismu, ale uplatňuje Joyceovu mytickou metodu na historickou událost a strukturuje děj na základě středověkých textů. Navíc texty do jisté míry paroduje, zpochybňuje koncept hrdinství a vše ještě kombinuje s evropskými vlivy válečného a historického románu, například Vojny a míru. Jde o modernistické dílo par excellence. Ó Cadhain není výjimkou, tradice ve Hřbitovní hlíně je zásadní, nalezneme zde obrovské množství aluzí irskojazyčné literatury od středověku. Ó Cadhain, věrný svému přístupu, si vybírá texty, které jsou parodické nebo groteskní svou povahou, nebo texty paroduje sám. Na Hřbitovní hlínu lze pohlížet jako na sumu této irské groteskní tradice.

Kritik Seán Ó Tuama označil Hřbitovní hlínu v roce 1972 za nejpropracovanější prózu irského autora po Joyceovi a Beckettovi. Nakolik je dnes v Irsku živé dílo těchto literárních ikon?

Joyceovo dílo živé je, byť nelze předpokládat, že by běžný Ir četl po večerech Odyssea. Ale když jsem se ocitl v Irsku na tradičním Bloomsday, což je každoroční svátek, během něhož se připomíná děj Odyssea, konala se velká spousta akcí spjatých románem a na té, které jsem se zúčastnil, většina davu pocházela z Irska. Uváděla se tam například opera, která vznikla na základě Odyssea.

Jak je vnímán v Irsku Samuel Beckett, autor, který z Irska odešel a psal anglicky a francouzsky?

Irové se k němu samozřejmě hlásí, na druhou stranu v akademickém kontextu je vnímán spíše jako mezinárodní evropský autor. Co jsem slyšel, většina vědců, kteří se Beckettem zabývají, nepochází z Irska. To se ale týká i Joyce.

Řada recenzí zmiňuje podobnost Hřbitovní hlíny právě s Beckettovým dílem.

Styčných bodů lze najít hodně. Můžeme začít základní situací: postavy se nemohou hýbat, což je pro Beckettovy hry typické, ale mohou mluvit. Pak se ve Hřbitovní hlíně objevuje téma světa, kde není Bůh. Místo Boha vládne spíše jistý záporný princip: věci se zhoršují, vše se pomalu a neodvratně rozkládá a zaniká, což tematizuje skoro libovolný Beckettův text. Ve Hřbitovní hlíně rozklad probíhá již z definice, zároveň tu znějí honosné proslovy „polnice hřbitovní“, plné biblických odkazů. Polnice mluví o vztahu mezi životem a smrtí a zvěstuje zánik. A jedinou protiváhou rozkladu je řeč postav, byť se jedná o nadávky. I to je zajímavá paralela s Čekáním na Godota, tady si přece Vladimír a Estragon krátí čas tím, že se častují nadávkami. Ale zde najdeme i největší rozdíl mezi Beckettem a Ó Cadhainem, ten spočívá v tom, že Beckett k možnostem jazyka nemá důvěru, jazyk podléhá entropii, což u Ó Cadhaina není tak markantní. On až do smrti věřil v možnosti irštiny jako nového uměleckého prostředku, i když věděl, že jazyk je ohrožený. Optimismus se projevuje i ve Hřbitovní hlíně, ve srovnání s jazykem Beckettových her je jazyk Ó Cadhaina záměrně bohatší. Ty slovní ohňostroje a zemitá řeč postav, plná kleteb a nadávek, nakonec s hřbitovní polnicí uhrají minimálně remízu.

Nakolik byl Ó Cadhain obeznámen s dílem Flanna O’Briena, který žil v téže době na témže místě?

Určitě o sobě věděli, ale myslím si, že Ó Cadhain O’Briena neovlivnil, protože ten napsal všechny své zásadní romány předtím, než vyšla Hřbitovní hlína, která Ó Cadhaina teprve proslavila. Hřbitovní hlína poprvé začíná vycházet na pokračování v roce 1947, což je v době, kdy Flann O’Brien už irštinu opouští, jak je patrné například na jeho sloupcích v The Irish Times. Myslím si ale, že vliv fungoval naopak. Ve Hřbitovní hlíně máme například postavu irologa, který platí jiné postavě za pivo, aby se naučil irská slova, což je jako vystřižené z Flanna O’Briena. Nebo věta „Jemu podobní tady již nebudou“, která je O’Brienovou parodií dřívějšího autora Thomáse Ó Criomhthainna. A další spojitost mezi Hřbitovní hlínou a Řečmi pro pláč je, že jde o vzpouru proti sentimentálnímu způsobu psaní v irskojazyčných oblastech, které bylo velice běžné od začátku obrození až do čtyřicátých let dvacátého století. Jde o romány, kde si v koutě u krbu odkašlávají lidoví vypravěči, ženy s pláčem vyhlížejí na pobřeží manžely vracející se z rybolovu a troskotající na skalách, chasníci tu chodí po vesnici s lahví pálenky a namlouvají si nevěsty. A s tím souvisí pokrytectví, s nímž se hledělo na rolníky jako na jakési vznešené bytosti, které si vystačí s málem, netouží po hmotných statcích a jako potrava jim stačí sladká slova irštiny a jejich tradice. V dílech O’Briena i Ó Cadhaina vidíme jinou realitu: lidé zápasili, aby vůbec mohli přežít.

Jak si lze vysvětlit ohromný úspěch románu v době jeho vydání? Nebylo nevybíravé zobrazení venkova příčinou nespokojenosti čtenářů?

Pár negativních recenzí, v nichž si autoři stěžují, že takhle to na irském venkově není a co by tomu říkal Patrick Pearse, vyšlo. Ale obecně byla kniha přijata s nadšením, protože čtenáři vycítili, že jde o obrovskou událost, příchod velkého románu, na nějž se čekalo. Znamenala konec období tuctových knih o irském venkově. Problém spíš spočíval v tom, že velmi brzy došlo k tomu, že ubylo lidí, kteří si ten román dokázali přečíst a rozumět mu. Jazyk a nářečí na východě Irska se začaly měnit a zároveň pro lidi, kteří se naučili irštinu ve škole, je ten román nesrozumitelný. Takže když opadla vlna počáteční euforie, na román se začalo pohlížet jako na velké dílo irštiny, ale málokdo ho četl. Přežíval v různých formách, jako například rozhlasová či divadelní hra, ale nová vlna zájmu přichází až teď.

Takže si většina Irů dnes přečte Hřbitovní hlínu v anglickém překladu?

Je to bohužel tak, nicméně doufám, že to některé z nich dovede k tomu, že se vrátí k originálu. Dnes se začíná hodně mluvit o Ó Cadhainovi v souvislosti s díly modernismu, ale lidé se jej pokoušejí zasadit do kontextu světové literatury a na tomto akademickém poli je mnoho práce. Nadto je Hřbitovní hlína textem autora, jehož dílo je nesmírně rozsáhlé a rozmanité. V pozdních textech například najdeme pozoruhodnou souvislost s Franzem Kafkou: jde o různé groteskní povídky a novely o státních úřednících, které semílá systém.

V doslovu ke Hřbitovní hlíně vyslovujete přání, aby si čtenář mezi tamějšími nebožtíky užil tu pravou hlínu. Byl překlad románu do češtiny hlínou i pro vás?

Stoprocentně. Užíval jsem si samotný překlad, hledání českých ekvivalentů, zkoumání pokladnic nekonvenční češtiny i odhalování různých rozměrů díla samotného. Dostal jsem se k ohromně zajímavým textům z různých období irské literatury, o nichž jsem vůbec netušil, že existují, a jde o fascinující bizarnosti. Nejtěžší bylo porozumět textu, neboť je napsaný velice hutným nářečím, do toho spousta aluzí a citací z různých období… Já jsem se románem prokousával od roku 2007, kdy se mi podařilo získat fotokopii. Četl jsem jej několikrát a ani v době, kdy jsem začal překládat, jsem nerozuměl všemu. Na začátku jsem se bál obtížných pasáží plných slovních hříček, to se však ukázalo být spíše zábavné. Problematičtější bylo najít rovnováhu v překladu místních názvů a jmen postav, neboť tam zdaleka nebylo jednoznačné, co přeložit, co nechat v irštině a co v angličtině.

Jak se pátrá po aluzích na díla, jež jsou prakticky neznámá?

Mně nejvíc pomohl pobyt v Irsku. V rámci práce na překladu jsem odjel na dva týdny do vesnice Carna v Connemaře, nedaleko Ó Cadhainova rodiště. Tam má pobočku univerzita v Galwayi, kde byli ke mně velmi pohostinní. Dva týdny jsem mohl konzultovat obtížná místa s rodilým mluvčím a odborníkem na irský folklor Dónalem Ó Droighneáinem a ten mě navedl na asi největší množství odkazů. Leccos člověk najde na internetu, ale musí vědět, co hledat. Osobní konzultace a kontakt s místem, odkud kniha vzešla, jsou zásadní. Ve Hřbitovní hlíně je například citována písnička a na základě chybějícího verše písně se pokračuje dál volnou asociací. Pokud člověk tu písničku nezná, tak tomu prostě nerozumí. Nadto ten chybějící verš je poněkud pikantní. Pro člověka obeznámeného s irskou tradicí je ten zážitek samozřejmě bohatší.

Je téma smrti charakteristické pro irskou literaturu?

Začneme­-li Eposem o Gilgamešovi, tak jde o téma zásadní pro všechnu literaturu. Ale pravda je, že v irské literatuře rezonuje výrazně, právě díky irskému jazyku a související tradici, která je dlouho ohrožena zánikem, takže se s tím spisovatelé snaží nějak vyrovnat. Asi nejcharakterističtějším textem je Joyceova povídka Mrtví z Dubliňanů. Jde zde o vliv mrtvých na živé a podobný výklad se dá použít i v případě Hřbitovní hlíny – irský jazyk je zde v jakémsi zásvětí a zpětně ovlivňuje živé.