Geologové to vědí dávno: pevninská kra, na které žijeme, se na jednom konci potápí a na opačném vynořuje. Zatímco Benátky klesají pod hladinu, Stockholm stoupá. Z hlediska těchto dlouhodobých dějů jsou lidské dějiny pouhým jepičím hemžením. A přesto lze vnímat jistý půvab v tom, že během našeho kratinkého života se evropská společnost dostává do souladu s pradávnou tektonikou: severní Evropa hospodářsky stoupá, zatímco jižní se noří do čím dál větších problémů. Bylo by to půvabné, kdybychom to sledovali jako estéti, kteří se dokážou radovat, najdou-li podobné křivky v pohybu skutečností rozličného řádu. Ale takové privilegium nám není dopřáno. Ačkoli sedíme někde uprostřed tohoto pohybu, není nám dáno být středem, kolem něhož se točí svět a odkud lze libovolnou tragédii sledovat se zalíbením vzdáleného diváka. Z veliké dálky i výbuch sopky může vypadat úchvatně ve své ničivé kráse. Ale pohyb evropské společnosti neprobíhá v dálce, nýbrž prochází námi samotnými a tvoří nás. Evropa jsme my.
Nejdřív to vypadalo slibně. Po roce 1989 začala východní Evropa srůstat se Západem. Dočasný hospodářský propad v naší zemi byl mohutně kompenzován všudypřítomnou nadějí, že jednou se i my staneme plnohodnotnou součástí politicko-ekonomického společenství národů, žijících na západ od nás. To se v novém tisíciletí povedlo, přinejmenším z formálně organizačního hlediska: vstoupili jsme do Evropské unie. Ani nás nenapadlo, že rozšíření EU na východě brzy povede k jejímu odlamování na západě: jak již víme, i kvůli přistěhovalectví z nových členských států se Velká Británie odtrhla. Celek, který se do té doby zvětšoval, se pojednou zmenšil. A mezi těmi, kdo v něm zbyli, vyvolal otázku: kdo je další na řadě? Drží Evropa pohromadě, nebo nás čeká další fragmentace?
Antifragmentační úsilí mívá paradoxní účinky. Někdejší snaha Francie připoutat sjednocené Německo k Unii eurem vedla časem k ještě většímu posílení Německa a k přinejmenším ambivalentnímu postavení Francie. Ta se dlouhodobě potácí mezi prosperujícími severnějšími oblastmi Evropy a chudším Jihem. Jih tvoří země, pro něž Angličané vymysleli hořce vtipnou zkratku. Říkají jim PIGS, tedy „prasata“ – podle prvních písmen anglických názvů Portugalska, Itálie, Řecka a Španělska. Co posílilo Německo, vedlo k bankrotu Řecka a přispívá k chronickým potížím celého jižního křídla Evropy. Integrační úsilí hrozí vyústit v nepředvídanou dezintegraci.
Historik Philip Ther tvrdí, že propast mezi Německem a jihem Evropy souvisí s rostoucím hospodářským propojením uvnitř rozšířené Evropské unie a zejména s propojením mezi Německem a novými východoevropskými členy EU. Vyrovnání rozdílů mezi Západem a Východem se tak přímo podílí na hloubení příkopu mezi Severem a Jihem. Nejdůležitější zemí evropského Jihu je Itálie – třetí největší ekonomika eurozóny. Jestliže eurozóna jako celek ustála řecký bankrot aspoň natolik, že se nerozpadla, krach Itálie by přežila jen sotva. Není nadsázka říci, že o budoucnosti Evropy se dnes rozhoduje právě v Itálii. Ano, v té Itálii, která se podle téměř všech hospodářských a sociálních měřítek zvolna propadá.
Často máme sklon stavět se do pozice těch, kdo na tom nejsou tak dobře jako země západní Evropy. Je něco pravdy na tom, že jsme vyspělejšími západními ekonomikami kolonizováni, jak to popisuje ekonomka Ilona Švihlíková. Ale zapomínáme přitom, že možná ještě důležitější tektonický zlom nyní vede mezi Severem a Jihem. Neuvědomujeme si, že z hlediska tohoto dělení patříme spíše k zemím, které z nové situace profitují. Naše vyhlídky na severojižní ose jsou zkrátka optimističtější než vyhlídky i těch zemí Jihu, které jsou bohatší než my.
Z toho by šlo vyvodit dva nesprávné závěry. První je, že se nás rostoucí neštěstí Jihu netýká. To by byl krátkozraký a veskrze provinční egoismus, vždyť potopí-li se Itálie, strhne nás následný rozpad Evropy s sebou. Druhý je, že bychom měli být spokojeni sami se sebou a neusilovat o větší prosperitu a sociální soudržnost v severském duchu. Myslím si, že ani přílišná zahleděnost do sebe, ani nedostatek ambicí nám nepomohou. Usilovat o lepší poměry doma a přitom zůstat evropsky solidární mi připadá jako nejlepší protiváha k přikrčenému zápecnictví, které se u nás teď tolik rozmáhá a podle něhož bychom udělali snad nejlépe, kdybychom před světem rovnou zabouchli dveře. Ale i kdybychom je zamkli na devět západů, ze své základní situace se nikdy nevyvlékneme: na evropské kře budeme plout dál. Návrat do světa, který nebyl propojen globalizací, není možný. Anebo jen za cenu, která je bez nadsázky a doslova krvavá.
Autor je antropolog.