Na webu výročních knižních cen Magnesia Litera stojí, že jejich „nejdůležitějším úkolem je propagovat kvalitní literaturu a dobré knihy. A to bez omezení a bez ohledu na žánry: stejnou pozornost si zaslouží spisovatelé, básníci, překladatelé, nakladatelé i vědci a teoretici.“ Dobrá, demokratická provolání bereme pro jejich snadnost za samozřejmá, rozhodující je ale praxis literárního egalitářství. Jestliže platí, čím se Magnesia ve svých stanovách zaštiťuje, pak mi naneštěstí není jasné, proč už devátým rokem v kategorii próza nominují porotci titulů šest, zatímco v ostatních kategoriích včetně poezie pouze tři. Jistě upozorňuju na něco, co je jiným dávno zřejmé. Prózu přece čtou i lidé, ergo takzvaná široká veřejnost, zato poezii výlučně jen její tvůrci, kandidáti a ostatní servisní personál. Tak alespoň zní nejčastější vysvětlení, které je právě tak zkusmé a zavádějící jako výzkumy čtenářologů. Znamená to snad, že kdo čte poezii, zavírá nad zmíněnou nerovností shovívavě oči, z pouhé vděčnosti za to, že má poezie v rámci ceny svou vlastní kategorii? Proč bychom vlastně měli vyklízet pozice, které jsou nezadatelné?
S mediálně uznaným odsunem poezie do druhé linie, nebo chcete-li na okraj veřejného zájmu, souvisí jiná námitka hovořící ve prospěch prózy. Vyprávění je vždy vyprávěním o něčem, příběh sleduje téma a téma lze snadno přeložit do řeči o něm. Proto se dva čtenáři téhož románu mohou úspěšně přít nad věrohodností jeho potištěných stran. Poezie prý tohle neumí, jí se totiž vstupuje do hájemství dojmů, pocitů a fantazií, kde se smí cokoli, kde však schází kýžené spojení s empirií. Odtud se poezie, též přičiněním samotných básníků, honosí přívlastky jako náročná, nesrozumitelná a neproniknutelná, zkrátka jak se kdysi psávalo: „pro vyšší“. Falešný obraz poezie coby elitářského umění posilují i prominenti literárního provozu, například Martin Reiner, který v příkladně bezobsažné diskusi v pořadu ArtZóna (20. března 2018) směle odhadl, že poezii čtou takřka jen vysokoškoláci. Vážně je to s krátkými řádky tak zlé?
V citované preambuli Magnesie Litery byly rovné příležitosti přiznány také teoretikům. Aby tedy nehoráznost nastíněné situace vynikla zřetelněji, dovolím si proti tuhým stereotypům o výlučnosti poezie, o odloučení jejích obsahů od světa smrtelníků, postavit něco ještě tužšího: tvrzení německé teoretičky Käte Hamburgerové, která výpovědi lyrického já považuje za „skutečné výpovědi zkušenosti s předmětem“ (Wirklichkeitsaussage). Co jiného může být pro básníky takovým předmětem nežli skutečnost jejich života a odtud pak zprostředkovaně skutečnost životů našich? Nebylo by proto přinejmenším spravedlivé mluvit o poezii jako o souboru textů, jimiž – a v nichž – se zhodnocuje lidská zkušenost, jako se to děje v případě prózy? Konečně jde-li nám o kvalitu literárních děl, tak jako o ni jde, alespoň v proklamacích, pořadatelům Magnesie, proč disproporcí v počtu nominovaných titulů sugerovat veřejnosti, že próza je něco významnějšího? Proč se podbízet domnělým masám čtenářů prózy na úkor čtenářů poezie?
Když už jsem se dotkl proponované kvality nominovaných titulů, dobírám se prostými počty předpokladu, že kvalitní literaturu vybere kvalitní porota. Jak tomu bylo s minulými ročníky, nemůžu soudit, sestavy předchozích porot se mi na webu Magnesie dohledat nepodařilo. Zato ta letošní tam ještě stále visí. Mezi pěti porotci pro kategorii poezie usedli, jak se mi zdá, čtyři povolaní. O kompetenci pátého arbitra pro posouzení současné české poezie mám ale své pochybnosti. Kuchař a básník Alois Marhoul se podle ukázek z vlastní tvorby, jakož i osvětových aktivit (nabízí poetické pořady za příznivou cenu) jeví jako v mnohém typický představitel oficiální poezie sedmdesátých a osmdesátých let minulého století. Je tudíž zábavné představovat si, jak Marhoul, chlubící se na svém webu, že jeho „verše byly od roku 1974 do roku 1978 čteny v mládežnických klubech po celé republice“, pročítá loňské sbírky Ondřeje Buddeuse, Jakuba Chrobáka či Elsy Aids. Potřeboval bych vysvětlit, proč právě on.
Kdykoli sleduju vyhlašovací ceremoniál Magnesie Litery, připomínám si, jak moderátoři uvádějí autory na pódiu do rozpaků, a to nejen volbou otázek. Myslím přitom na frapantní nesouměřitelnost literatury a jejího mediálního obrazu, který soutěž produkuje. Sám sebe se s malou nadějí ptám: Musí z kontaktu literatury a televizního myšlení nezbytně vyplynout další notně přežilá variace na téma sebeurčení národa četbou?
Autor je literární kritik.