Pootočený svět

Šok a trauma, které následovaly po holocaustu, byly tak veliké a otřásající, že reflexe toho, jak o něm psát či mluvit, se stala stejně důležitou výzvou jako snaha historicky a sociálněvědně odhalit, co se to vlastně stalo. A ještě složitější situace nastává, pokud se o holocaustu píše pro děti a mládež. František Tichý o této složitosti ví a rovněž si dobře uvědomuje, že komplikovanost nemůže být důvodem k rezignaci. Jeho román Transport za věčnost (2017) je nejen svědomitě a důkladně promyšleným vyprávěním o něčem, co se neustále vzpírá uchopení, ale také paradigmatickým příkladem toho, že v případě holocaustu máme co do činění s tématem, které nelze vyřešit jednoduše v rámci myšlenkových hranic vymezených diskursem jedné knihy, jež by však mělo být nedílnou a dlouhodobou součástí vzdělání a vzdělávání. V pedagogickém doprovázení kognitivního a morálního vývoje mladých lidí bude mít Tichého román navzdory otázkám, které vyvolává, významné místo.

Sdílení života bez osudu

Příběh o nacistické okupaci a holocaustu vypráví dvanáctiletý Honza Kratochvíl, jehož otec je na samém začátku románu zatčen gestapem za odbojovou činnost. Děj sleduje historii zavádění protižidovských zákonů, stále přísnější omezování lidí označených norimberskými zákony za Židy a jejich vylučování ze společnosti, manipulaci strachem, různá nesmyslná nařízení a nakonec také organizování a realizaci deportací. Historické vědění je čtenáři předkládáno prostřednictvím dopadů událostí na životy konkrétních lidí. Skupina kamarádů/spolužáků je najednou rozdělena na Židy a Nežidy, což mimo jiné znamená, že nemohou chodit spolu do školy a společně si hrát. Násilné přetržení sociálních vztahů tam, kde předtím žádné rozdíly vnímány nebyly, vede ke klukovskému řešení: aby se nadále mohli vídat, přišijí si i nežidovští členové kamarádského kruhu na kabát žlutou hvězdu a vyrazí do pražských ulic spolu s Petrem, jehož postavu Tichý vytvořil podle skutečného Petra Ginze, hlavního hrdiny své životopisné knihy Princ se žlutou hvězdou (2014). Popis toho, jak kluci na vlastní kůži zažijí ponižování, zneužívání a dehumanizaci, není jen průzračně čistou lekcí z empatie, ale také po­­ukázáním na to, že přijetí účasti v osudovém společenství v tomto případě znamená vlastně sdílení Kertészem artikulovaného života bez osudu: kamarádi spolu zažijí střípky života pronásledovaných, života, který není jejich (nikoho z nich!), přesto jsou to oni, kteří dané zkušenosti prožijí a (prozatím) přežijí. Porozumějí tak zároveň tomu, že „kdekoliv, s kýmkoliv, kdykoliv se může svět pootočit“ (Imre Kertész).

Druhá polovina románu se odehrává v Terezíně, kam je Petr deportován. Jeho výjimečná a silná osobnost se v knize projevuje například jeho rozhodnutím neskrývat se, aby místo něj do transportu nezařadili někoho jiného. Tento motiv se opakuje v situaci, kdy Honza přijede za Petrem do Terezína. Podaří se mu ke kamarádovi dostat během nucené práce na polích kolem města a představí mu plán na útěk; Petr však z pocitu zodpovědnosti za ostatní odmítne. Jelikož se Honza nemůže smířit s tím, že se mu nedaří pomoct kamarádovi, a jelikož ho nechce opustit, vkrade se úspěšně do Terezína. Na sdílení života bez osudu se zde nabalí další významová vrstva. Honza se stává jakýmsi reverzním trojským koněm: dostane se za hradby (i zpátky) nikoli proto, aby ničil a bojoval, ale právě naopak – aby zachraňoval. Zachraňoval vzpomínky. Má se z něj stát svědek zastupující ty, kterým byla možnost podat svědectví odepřena. Právě jeho mezilehlá pozice (ani pronásledovaný, ani chráněný) je předpokladem možnosti pozdějšího pečování o „smysl“ utrpení. Jeho zodpovědnost je formálně vzato narativní předzvěstí zodpovědnosti, kterou ponese autor i všichni čtenáři knihy. Snaha o porozumění za sebou ovšem z obsahového hlediska nechává otázku. Dětský čtenář stojí v šoku tváří v tvář genocidě, román mu však k pochopení masového vraždění nabízí to, co náleží jen smrti přirozené, odchodu a zmizení z tohoto světa, respektive rozplynutí ve věčnosti.

Svědectví versus vcítění

Možnost svědecké role Honzy Kratochvíla relativizují především poslední dva odstavce v závěru knihy, které ve vztahu k celku vyprávění působí jako hermeneutická hádanka. Jedná se o srdcervoucí pomyslné rozloučení s kamarády, se kterými Honza strávil několik měsíců v Terezíně. Zatímco Petr a Hanuš byli odvezeni do vyhlazovacího tábora, Honzu přimějí zbylí kamarádi k útěku. Zvláštní je, že o posledních minutách chlapců před jejich smrtí v plynové komoře Tichý nechá promlouvat Honzu v první osobě, jako kdyby tam s nimi pořád byl: jako zkušenost/zážitek se tak předkládá něco, o čemž jako o zkušenosti/zážitku není možné mluvit. Poslední minuty člověka v plynové komoře jsou zahaleny do ticha a nelze o nich podat svědectví.

Celé vyprávění se nese v duchu historických románů, v nichž čas a prostor dění nevytvářejí jen pouhou kulisu pro ozvláštnění zápletky. Dokumentární adekvátnost narace je u Tichého základem pro vyprávění žitých (zažitých) dějin, které se nutně formují v interakci protagonistů. Ti jednají v souladu s vlastní vnitřní reflexí a v důsledku toho jsou pak jejich osobní životy bytostně „orazítkované“ dějinami. Z tohoto diskursu román vystupuje, když na konci požadavek na opravdovost ustoupí ad absurdum dovedenému vcítění do tragické situace. Proč ale? Není škoda obětovat zdařilý náběh k historickému románu kvůli nemys­litelnému, byť poetickému kontrapunktu?

Autorka je socioložka.