Publicistika jako dada

„Dosud nikdy nebyla laická společnost vystavena takovému nebezpečí,“ hřímá Patrik Ouředník v knize Antialkorán, za niž nedávno obdržel cenu Magnesia Litera za publicistiku. Je proto trochu legrační, že titul si pro svůj soubor čtyř krátkých esejů, jež vznikly mezi roky 2011 a 2015 a kriticky se vymezují vůči narůstání vlivu islámu na život a myšlení v sekulární Evropě, vypůjčil ze čtyři sta let starého spisu, v němž Václav Budovec z Budova burcuje ve jménu boje proti „larvě tureckého náboženství“ ke sjednocení všeho křesťanstva. Volba anachronického názvu může být samozřejmě výrazem skryté ironie, jak v laudatiu naznačuje zjevně okouzlená porota publicistické Litery. Mnoho pasáží Ouředníkových polemických výpadů proti údajnému zaměňování kritiky fundamentalismu s xenofobií, příliš smířlivým reakcím na nábožensky motivovaný terorismus a koupacím úborům některých muslimek však svědčí spíš o nedostatku sebereflexe.

Selektivní sebereflexe

Ouředník otvírá svůj Antialkorán lakonickým vylíčením osudu dvacetiletého Françoise­-Jeana de La Barre, kterého roku 1765 odsoudil soud v Abbeville k smrti pro urážku náboženství. Podle Ouředníka jde na dlouho o poslední trest smrti udělený ve Francii za rouhačství. Dalším se stane až útok dvojice atentátníků na pařížskou redakci časopisu Charlie Hebdo. Jako rétorická figura generující úvodní šok funguje podobná zkratka bezchybně. V případě textu, který v reakci na významově rozvolněné psaní Tomáše Halíka apeluje na potřebu argumentovat jasně a věcně, ovšem podobná nechuť rozlišovat mezi vykonáním soudního rozsudku a vraždou (které vedle tématu dis/respektu k náboženské autoritě spojuje už jen nonšalantně použité generické označení „poprava“) působí poněkud kontraproduktivně.

Halíkovi, jehož text Proč nejsem Charlie je terčem kritiky úvodního a nejdelšího ze čtyř v Antialkoránu obsažených esejů, přitom Ouředník vytýká právě neschopnost dostát požadavkům, které tak vehementně vyžaduje po ostatních (Halík v reakci na vraždu francouzských karikaturistů obhajuje – dost neobratně – nezbytnost úcty vůči odlišnému přesvědčení, ačkoli sám postoje charlieov­ců paušálně a beze známky porozumění odsuzuje). Ouředník problém s empatií řešit nemusí, protože na rozdíl od halíkovského respektu považuje za klíčovou hodnotu toleranci, tj. schopnost odlišné přesvědčení snášet, a nikoli uznávat. Vedle ní však vášnivě obhajuje i evropskou tradici svobodného zpochybňování a kritického myšlení; obojího v Antialkoránu ovšem najdeme jen poskrovnu. Po vyslovení kategorické teze jen málokdy následuje její rozbor. Občas je podobný postup dokonce označen jako nežádoucí. Třeba právě úvahu, zda prostá tolerance bez uznání, jež je slučitelná i s přezíravým „snášením“ všemožného časem naplaveného póvlu, nestojí za některými z problémů, jimž je dnes stará Evropa ve vztahu k nejrůznějším menšinám nucena čelit, Ouředník s dikcí nomenklaturního kádra odmítá jako nepatřičné „sebemrskačství“. A to, na rozdíl od zdravé sebekritiky, rozhodně nepotřebujeme.

Gymnastika asociací

Vzdá­-li se autor potřeby argumentovat a hájit své názory proti případným námitkám, zbývá mu spousta času a místa na rétorické prostocviky. Ouředníkova základní stylistická figura je jednoduchá: vyber libovolnou, rytmicky snadno zapamatovatelnou větu a pusť se do variací. Ve své odtrženosti od jiné než čistě mechanické logiky má tento postup často svěže komediální nádech – Ouředníkovo vršení asociací často připomíná text Šlitrovy písně Představte si, představte si, co jsem měl dnes k obědu. „[Teroristé] neznají Korán (až na pár z kontextu vytržených vět),“ cituje Ouředník Halíka a promptně navazuje: „Kolik bolševiků znalo Stát a revoluci – až na pár z kontextu vytržených vět? Kolik nacistů znalo Mein Kampf – až na pár z kontextu vytržených vět? Kolik křesťanů zná Bibli – až na pár z kontextu vytržených vět? Atd.“ Přesně tak: Kolik anglistů zná Joyceova Odyssea – až na pár z kontextu vytržených vět? Kolik euroskeptiků zná Lisabonskou smlouvu – až na pár z kontextu vytržených vět? Kolik středoškolských učitelů zná vyhlášku č. 177/2009 Sb. o bližších podmínkách ukončování vzdělávání na středních školách maturitní zkouškou (ve znění pozdějších předpisů) – až na pár z kontextu vytržených vět? Těžko říct, co z toho plyne, ale během nudných návštěv u známých to může sloužit jako docela zábavná společenská hra.

Ouředník navíc umí i jiné polohy. Některá místa textu působí jako cvičebnice predikátové logiky („Všichni muslimové nejsou islamisté. Ale všichni islamisté jsou muslimové. Všichni muslimští fundamentalisté nejsou džihádisté. Ale všichni džihádisté jsou fundamentalisté.“), jiná jako důmyslné parodie na lamentace lidí, kteří s obavami hledí na to, jak se pod vlivem islámu Evropa řítí do propasti: „V evropských městech houstnou páteční davy muslimů modlících se na ulicích a znemožňujících tak volný průchod.“ Ve snaze doložit enormní nebezpečnost islámu dojde v Antialkoránu i na ten nejsilnější kalibr – na komparativní citace z Koránu a Nového zákona a vzájemné porovnávání délek, jimiž se pyšní seznamy obětí obou náboženských systémů. Křesťanství vychází ze srovnání temně, islám temněji. A jako racionální neobstojí žádný z uvedených postupů.

Fakta nejsou potřeba

Jistě, podle Ouředníka nebezpečí pro současnou Evropu netkví jen v samotném islámu, ale hlavně v údajné neochotě občanů západních zemí hájit své vydobyté hodnoty: svobodu, rovnost, sekulární právní stát. Problém je v tom, že těch pár konkrétních příkladů, kterými se své obavy snaží doložit, interpretuje buď nesprávně, anebo nepřesvědčivě. Rozhodnutí kanadského Federálního soudu, které umožnilo, aby Pákistánka Zunera Ishaq složila navzdory odporu úřadů slavnostní slib, jímž se ukončuje proces nabytí kanadského občanství, i se zahalenou tváří, například Ouředník prezentuje jako důsledek „fundamentalismu lidských práv“; ve skutečnosti však Federální soud pouze konstatoval, že nařízení kanadské vlády, které zahalování během slavnostního slibu zakazovalo, nemá oporu v legislativě. Místo jakéhosi absurdního výkladu konceptu subjektivních práv (nač má jedna žena nárok z titulu své víry) se tak daný spor točil kolem toho, na základě čeho může stát lidem žijícím na jeho území ukládat povinnosti. V případě burkin, jimž Ouředník věnuje hned jeden celý esej, sice vypadá přesvědčivě tvrzení, že plavky zahalující celé tělo jsou spíše dokladem patriarchální autority, jíž jsou muslimky podrobeny, než výrazem jejich svobody koupat se, v čem chtějí; trochu jiný dopad však má, když jej vyslovují feministky ze severu Afriky, než když se jím ohánějí postarší muži, kteří ve jménu sekulární společnosti či uraženého jemnocitu ženám předepisují, jak by měly nakládat se svými těly.

Hlavní problém Ouředníkova polemického psaní ovšem spočívá v tom, že žádná fakta nepotřebuje. V Antialkoránu se postupuje ryze a priori – jeho autor libovolně zvolený a dostatečně rozmlžený pojem promptně převede na floskule, které vzápětí zničujícím způsobem vyvrátí. V zásadě jde o dost imaginativní záležitost a Ouředník v této disciplíně podává úctyhodné výkony. Koncept islamofobie, jemuž je v Antialkoránu vyhrazena samostatná kapitola, nepatří – stejně jako většina ve veřejném prostoru používaných nálepek – mezi ty nejlépe definované, takže to dostane pořádně sežrat: ti, kdo s tímto slovem operují, snižují kritiku náboženské ideologie na úroveň duševní choroby (se slovem „fobie“ jsme se totiž původně setkávali v žargonu psychologů a psychiatrů); zároveň se tímto slovem „směšuje zášť proti muslimům s postojem, který lze zaujmout proti konkrétnímu náboženství“. Podle Ouředníka slovo „islamofobie“ rozhodně nelze vnímat jako označení pro nábožensky motivovaný rasismus, ale je třeba je číst jako výsledek jakéhosi spiknutí a lexikálního inženýrství, jehož cílem je rozvrátit zdravý rozum evropských intelektuálů: „Tah nicméně vyšel: islamofobie je všudypřítomná, skapává ze rtů novinářů, politiků a mluvčích protirasistických sdružení jako démantová slina. Domníváte se, že víra spadá do soukromé, nikoli veřejné sféry? Islamofobie. Domníváte se, že odluka církve od státu je jeden z nejinteligentnějších okamžiků v dějinách lidstva? Islamofobie.“ Soudě podle předchozí pasáže, muslimští logospiklenci alespoň v případě některých jedinců jednoznačně uspěli.

Je nepochybně legitimní cítit rozhořčení z projevů náboženského fanatismu. Antialkorán však devalvuje pseudologická logorhea jeho autora, která brání tomu, aby problémy, které vyvolává přítomnost víry ve veřejném prostoru, bylo možné věcně pojmenovat a řešit. Porotci Litery sice pochvalně zmiňují tradiční „pichlavost“ Ouředníkových textů, ale tentokrát ji překrývají mnohem výraznější senzuální vlastnosti. Styl Patrika Ouředníka je skutečně průzračnější než rosolovitá skladba Halíkových souvětí, v nichž rytmus a distribuce přídechů hraje obvykle větší roli než význam použitých slov. Na úrovni obsahu si však Antialkorán s Halíkovou rozbředlou ukecaností v ničem nezadá a působí podobně mazlavým dojmem. Autor totiž, slovy svého Šmírbuchu jazyka českého (1988), po většinu času jen „valí pěnu a plácá do hoven“.

Autor je učitel a publicista.