Rozumový boj za svobodu

Baruch Spinoza se u levicových filosofů vždy těšil až překvapivé popularitě. Egon Bondy se o něm zmiňuje jako o „jednom z nejsympatičtějších filosofů“, Louis Althusser po něm zase pojmenoval svoji filosofickou skupinu. A Étienne Balibar ho nahlíží z méně známé strany coby politického filosofa. Proč by nás dnes ale měla zajímat politická filosofie karteziánského racionalisty ze 17. století? Navíc když na Balibarovu studii z roku 1985 už sedá prach času. Přesto nejznámější Althusserův žák nabízí precizní analýzu, která je něčím víc než jen teoretickou lahůdkou pro fajnšmekry dějin filosofie.

Ultrakarteziánská ofenziva

Balibar na poměrně malé ploše rozehrává part vášnivého historického materialismu a originální interpretace zdánlivě okoukaného Spinozy. Čtenář může brzy zavrhnout iluzivní představu, že Spinoza byl po vyloučení z židovské obce osamělým mužem periferie, který během broušení optických skel tajně vytvořil opus magnum racionalistické filosofie, svoji legendární Etiku (1677, česky 1977). Prorok kauzální mechaniky a revoluční ateista byl naopak dítětem své doby, která byla těhotná ambivalencemi a konflikty. Zlatý věk Nizozemí v čele s Amsterdamem zažíval na jedné straně ekonomický boom s extrémní akumulací globálního kapitálu ze zámořských obchodů, na straně druhé se mladá republika otřásala v permanentní krizi nábožensko­-politického konfliktu. „Ateistický Žid z Voorburgu“, jak Spinozu počastovali kritici jeho anonymně vydaného Traktátu theologicko­-politického (1670, 1922), si ve vřavě mezi oranžistickou aristokracií a nastupující obchodní buržoazií vybral svou pozici.

V již zmiňovaném traktátu zcela bez skrupulí usvědčuje vládnoucí kalvinistické teology z politické praxe ve prospěch monarchistů. Pro svůj útok, který čiší tehdy nepředstavitelným ateismem, si dokonce vybral jejich vlastní zbraň v podobě výkladu Písma. I když na první pohled působí obhajoba „nedotknutelnosti“ Bible nejradikálnějším racionalistou své doby poněkud nepatřičně, Spinoza si tím pouze vytvořil základnu pro odvážné tvrzení, že teologové podléhají vlastní neschopnosti poznat svět. Ten totiž není ničím jiným než „imanentním kontinuálním procesem transformace věcí“, který se obejde bez záměru Boží vůle, jejíž výklad si kalvinisté přivlastnili. Spinoza svoji náboženskou revoluci rozvíjí k mnohem radikálnějším závěrům. Nestaví se do pozice nejlepšího vykladače Bible, ale věrný svému výkladu světa vysvobozuje náboženství ze spárů teologie, aby je zcela bezelstně předal svobodné vůli všech lidí.

Radikální egalitářství

Zde přichází Balibarova „marxistická“ chvíle. U politického Spinozy odhaluje, že svůj rozumový výpad proti vládnoucí teologii interpretuje jako ideologickou manipulaci lidových mas, které jsou mobilizovány v zájmu vlasti, ale ve skutečnosti jednají proti svému vlastnímu zájmu. Už v 17. století tak Spinoza pracuje s konceptem ideologie, falešného vědomí i odcizení mas, aniž by k jejich pojmenování užíval Marxův pojmový aparát. Zachází ale ještě dál. Jako cíl represivního ideologického aparátu pastorů odhaluje lidovou masu (multitudo), kterou sociologicky definuje vrstva venkovského lidu i vznikající městský proletariát.

Není divu, že jeho požadavek svobody rozhodování spolu s odmítáním kalvinistické predestinace byl interpretován jako „šílená“ hereze. Dost na tom, že Spinoza svými závěry více než sympatizoval s názory minoritních křesťanských kolegiantů hlásajících odpor k církevní i společenské hierarchii. Jejich radikální egalitářství končilo u představy politického modelu ideálního komunismu. Už jen Spinozův návrh striktního oddělení státu a církve by oslabil poltický vliv náboženství na chod státu. Když k tomu přidal svoji tezi o nutné provázanosti státní suverenity a svobody jednotlivce ve prospěch jedinců, kteří státní moc aktivně vytvářejí, vystavoval se riziku nejtvrdšího potrestání. V době, kdy jeho přítel zemřel ve vězení poté, co byl odsouzen za bezbožnost, a republikánského vládce Johana de Witta, kterému dělal Spinoza poradce, na ulici doslova roztrhala protestující lůza, byly jeho anonymní politické proklamace více než odvážným dílem.

Demokratická věrouka

Nikdo přitom nemůže obviňovat Spinozu z toho, že by geometricky důslednou filosofii ohýbal podle svého politického přesvědčení. Pojmem svoboda, která se obejde bez poslušnosti církvi a vladaři, nemává zuřivě z piedestalu karteziánské barikády, ale jak již bylo řečeno, implicitně pod rouškou nutnosti sloužit jediné autoritě – Bohu. Ovšem svět, Bůh i příroda jsou pro něho jedno a totéž, takže rozumové poznání věcí přírodních znamená i cestu k poznání Boha, tedy i pravdy. Zároveň dodává, že každý člověk má zcela jedinečnou a nezávislou představivost a schopnost vlastním rozumem dobrat se poznání pravdivé skutečnosti. Co jiného to je než víra v politickou svobodu každého jedince?

Přes všechnu urputnou snahu o racionální objektivitu svého bádání ale Spinoza podle Balibara podléhá jistému pokušení. Dialektický vztah státní suverenity a svobodných individuí totiž přece jen sklouzává k představě, že nejlepším ze všech systémů je ten demokratický. Přesto ale nelze tvrdit, že by Spinoza zametal teleologickou cestičku demokracii pomocí nějakého „naturalistického“ schématu výkladu dějin, který by automaticky vyvrcholil demokracií. Místo toho se drží víry v princip, podle něhož se státy rozkládají, protože v nich eskalují vnitřní antagonismy, které nedokáže dlouhodobě udržet ani represivní ideologizace lidu. Státní instituce v takových režimech přestávají fungovat a společnost čím dál více podléhá probouzející se vášni mas. Čtenář nemusí být politický filosof, aby podobnou dynamiku neviděl bujet i v současnosti. Aniž by se o to Balibar nějak explicitně snažil, Spinozova politická teorie se nakonec ukazuje být aktuální i pro dnešní dny.

Autor je sociolog a publicista.