Shořet (a povstat z popela)

Na poměrně malé ploše jedné výstavní místnosti v přízemí ostravského Domu umění vedle sebe umístil kurátor Petr Vaňous díla fotografa Ivana Pinkavy (nar. 1961) a sochaře Eliáše Dolejšího (nar. 1982). Pozoruhodné je tak už spojení dvou umělců, kteří pracují s odlišnými médii a náleží k různým generacím. Pozornost je zde nicméně zaměřena hlavně na představení aktuálních prací autorů a jejich vzájemnou interakci v prostoru. Název Napřed uhořet je na první pohled poněkud nicneříkající, ale kurátorský text osvětluje jeho filosoficky laděný význam. Objevuje se zde totiž opakující se motiv, který ideově spojuje práce obou autorů: čas.

Časovost fotografie

„Výstava je budována jako strukturální pole, v němž se fotografie Ivana Pinkavy přichylují k tematizaci lineárního času (lidský čas, dospívání, mládí, stárnutí, smrt, čas civilizace), zatímco prostorové objekty a objektové situace Eliáše Dolejšího reflektují spíše čas cyklický (mýtus, meta­-vyprávění, rituál),“ píše se v oficiálním textu k výstavě. Poměrně široké téma času, časovosti či síly okamžiku zde můžeme chápat i jako temporalitu zrodu uměleckého díla. Stejně jako fénix musí nejdříve shořet, aby znovu povstal z popela, tak i umělec koncentruje veškerou svou pozornost a energii do díla, aby s každým svým „vnitřním spalováním“ na konci tvůrčího procesu vytvořil něco nového a mohl začít znovu od začátku. Lineární čas tvoření se tak postupně přelévá do času cyklického. S tématem časovosti se ale setkáme v rozmanitých polohách, nejen v již zmiňovaném tvůrčím procesu, ale i obecně, v temporálních proměnách živých a neživých předmětů.

Pinkava se drží svého celoživotního leitmotivu – pomíjivosti času i života, palčivého uvědomování si smrtelnosti a neodvratného konce fyzického těla – a využívá výtvarné formy, kterým se věnuje už dlouhá léta: figurální kompozici a zátiší. Atypická je pro Pinkavu barevnost vystavených snímků „Jsou vesměs z posledních tří let, kdy jsem začal pracovat s barvou,“ vysvětluje fotograf a dodává: „Možná jsem už nechtěl být čtený jako výhradní autor černobílých fotografií, protože to je přece z hlediska obsahu obrazu zcela nepodstatná informace. Bráním se tak jisté muzealizaci, kterou dnes černobílá fotka s sebou nese.“

Pinkavovy snímky navzdory své zdánlivé jednoduchosti obsahují vnitřní náboj a napětí („vnitřní hoření“, vypůjčíme­-li si slova z názvu výstavy) a bezostyšně nastavují divákovi zrcadlo jeho vlastní existence. Všechny zachycené postavy od nás odvracejí zrak, jako bychom jim připomínali neodvratnou a nežádoucí pravdu o konci všech věcí. Snadno tak můžeme dojít k zjištění, že před nahými mužskými figurami nakonec zůstává obnažen hlavně divák. Motiv věčného vzniku a zániku lze asi nejexplicitněji vyčíst ze zátiší „mrtvé přírody“ (nature morte), jako je Vanitas a Memento mori, v nichž se opakuje oblíbený motiv přezrálých vinných hroznů (Olympia, 2017). Možná tak nepřekvapí, že se zde objevují i související křesťanské či ikonografické výjevy (Mensa I, 2016, Šebestián, 2015), ale také prvky buddhismu odkazující k reinkarnaci. Několik snímků svými kompozicemi pak evokuje staré olejomalby, ať už zmíněná barokní holandská zátiší nebo též akty francouzské akademické malby. Dlužno také dodat, že všechny Pinkavovy vystavené fotografie jsou formálně neobyčejně kvalitní. Dokonale hapticky znázorňují různorodé materiály, od měkkých desek molitanu až po těžké prošívané tkaniny nebo jemné žilky prosvítající lidskou kůží. Teplé medové odstíny už jen dokreslují celkovou, zdánlivě klidnou atmosféru.

Prostorovost sochy

Jestliže fotografie zaplnily stěny galerie, sochařské objekty Dolejšího pak ovládly plochu podlahy a stropu. Při bližším zkoumání můžeme z názvů odvodit motivy slibovaného cyklického opakování (Kočárek, 2013). Zdůrazňuji „bližším“, neboť mnoho popisků opticky takřka zcela splývá s parketami. Avšak netroufám si říct, je­-li to zrovna koncept „časovosti“, co pomáhá udržet výstavu pohromadě, nebo spíš prostá materialita a pocit z ní (včetně přírodních sil, které se podílejí na její postupné dekompozici). Ze stěn a z podlahy se všude vynořují kvaziorganické objekty a části mrtvých těl evokují i některé plastiky z epoxidové pryskyřice levitující v prostoru. Sochy jsou plné biologického i nerostného bujení (Krystal, 2018) a svou dynamikou dobře doplňují statické fotografie umístěné po obvodu místnosti. A to nejen svou prostorovostí, ale hlavně zvolenými materiály. Jestliže pryskyřice tvoří pomyslný pandán k tělesně smyslným figurám, pak dřevo zastupuje prvek růstu, obnovy, ale i látku určenou k hoření. Jedna z prvních fotografií při vstupu do galerijního prostoru je právě ohořelá špička jehličnatého stromu a světlým dřevem jsou orámovány i samotné fotografie. Ze dřeva jsou také vytvořeny tři další Dolejšího exponáty. Ty však svým ztvárněním částečně narušují vyznění výstavy, protože z nich není tolik cítit ona existenciální tíseň, časovost či tělesnost, ale spíše ostrost, konstrukce a dekonstrukce.

Celkově ale spolupráce obou autorů funguje dobře, byť každý přistupuje ke svému vyjádření jinak. Síla výstavy Napřed uhořet tak tkví především v neokázalém, ale intenzivním působení na diváka. Ve stísněném prostoru sálu se na něj objekty doslova valí ze všech stran a nutí ho balancovat mezi příjemnou vizuální opilostí a hlubokým niterným neklidem. I když nepřistoupíme na kurátorovu hru a nebudeme „neustále něco očekávat, něco, co přinese čas“, jednotlivé předměty nám umožní různočtení a hledání jejich významů na více úrovních. Rozbití klasického řetězení fotografií (například vystavením podobných portrétů vedle sebe) aktivně vybízí návštěvníka k vnímání výstavy z většího nadhledu, k dekódování drobných zpráv a hledání paralel jak mezi jednotlivými díly, tak mezi nimi a vnímajícím subjektem.

Možná nebudeme chápat „čas“ jako odpověď na otázky, které se před námi na výstavě vynořují. Spíše se ponoříme do meditace nad (ne)materiálním světem, který nás obklopuje. Pokud ale vyjdeme ze své komfortní zóny a upřímně „vstoupíme nazí do svého osudu“, můžeme z výstavy odejít se skutečným pocitem katarze.

Autorka je historička umění.