Slovem proti smrti

Mezi mrtvými na hřbitově kdesi v irské Connemaře to žije. Tedy alespoň v románu Maírtína Ó Cadhaina Hřbitovní hlína (Cré na Cille) z roku 1949, za jehož převod do češtiny získal letos cenu Magnesia Litera překladatel Radvan Markus. Dílo je ne náhodou označováno jako jeden z klenotů irského modernismu. Nalezneme zde spřízněnost s knihami Jamese Joyce, Samuela Becketta či Flanna O’Briena. Koneckonců, Autor byl napoprvé s rukopisem odmítnut právě na základě toho, že je jeho text „příliš joyceovský“, byť to nebylo míněno pochvalně. Ó Cadhain pracuje podobně jako Joyce s mnohovrstevnatým jazykovým a řečovým materiálem, s nejznámějším románem Flanna O’Briena Třetí strážník, vydaným posmrtně roku 1967 (česky 2000), jej pojí téma posmrtného života okořeněného nespoutanou hurónskou ironií. Ve Hřbitovní hlíně vdechnou mrtví život svým hrobům ne­únavným žvaněním, v textu Samuela Becketta Company (Společnost, 1979) se z rytmizovaného opakování osobních zájmen a převážně gramatických slov tvoří lidské tělo probouzející se z temnoty lůna. V dílech těchto irských modernistů je lidský život pevně svázán s řečí.

Mrtvolný karneval

Radvan Markus, jenž je autorem jak překladu, tak bohatého poznámkového aparátu i doslovu, usouvztažňuje Hřbitovní hlínu s termínem různořečí a dialogickým románem Michaila Bachtina, dále pak připomíná karnevalovou kulturu a dílo Françoise Rabelaise. Ve Hřbitovní hlíně se vskutku mísí řada idiolektů a různých jazyků, irštinu prostupuje francouzština i řada anglismů. Postavy dobře vědí, že už si mohou dovolit tvrdit cokoli, takže si neberou servítky, pomlouvají se navzájem, nadávají, láteří, stěžují si a jejich povaha vyvstává přímo z jejich projevu. Ó Cadhain nevyužívá vypravěčskou perspektivu, zobrazení je ryze scénické, postavené na přímé řeči postav. Ty na sebe občas reagují, ale rozhodně nejde o tradiční dialog. Čtenář má dojem, že skutečně stojí mezi náhrobky a slyší jen útržky konverzací, podle toho, jak nahlas ten který nebožtík hovoří, jak hluboko je zakopán či kolik mrtvých se s ním tísní v hrobě (právě tyto praktiky jsou zdrojem častých svárů mezi starousedlíky a náplavami). Svou řečovou energií postavy doslova vzdorují smrti a porážejí ji, nevidí v ní okamžik pokání, čímž se nevědomky vysmívají tradiční křesťanské či protestantské perspektivě. I to je jeden ze základních znaků karnevalovosti, jak ji definuje Bachtin.

To, co se zpočátku jeví jako neuspořádaná změť hašteřících se hlasů, se posléze rozjasňuje. Za hlasem se vykresluje i tvář a poznáváme hlavní postavy. Caitríonu Páidínovu, právě pohřbenou ženu s jedovatým jazykem a záští vůči většině obyvatel hřbitova i živým, skrze její promluvy se vyjevují vztahy k sestře Nell, pošramocené spory o majetek i dávnou lásku, ale i osudy většiny jejích nynějších mrtvých sousedů – Nóry Seainínové, matky její snachy, paroháče Velkýho kantora či podivína Zalezlýho Tomáše. Caitríona na nikom nenechá nit suchou, ale záhy je zřejmé, že není zcela spolehlivou mluvčí, její výroky glosují a rozporují druzí a nedají si nic líbit. Obecná čeština protkaná vulgarismy se zde střetává s jazykem rádoby vzdělaných vrstev, ale i zlatoústých básníků, potíže s úrodou či loupeží mořských chaluh na hnojení polí se střídají s poetickými výlevy či politickými debatami o irské nezávislosti nebo podpoře Hitlerovi. Smrt zde všechny srovná – neexistuje vysoké a nízké, podstatné a banální, všichni chtějí mít poslední slovo.

Řeč vítězí

Jazykovou bohatost Hřbitovní hlíny dále rozvíjejí prozaické pasáže na počátku každé z deseti kapitol (Ó Cadhain je označuje za interludia), nazvaných podle typu hlín: například Černá hlína, Hlína kostmi tvrzená či Leštěná hlína. Úvodní pasáž prvních osmi interludií patří hlasu hřbitovní polnice a stylem i zvukomalebností připomíná báseň v próze: „Není tam zvídavých dětských očí, zapálených lící mládence, dívčího zardění, laskavých matčiných slov ani nevinného úsměvu starce, neb v nenasytném alembiku hlíny se oči, líce, zardění, slova i úsměv v blátivou, beztvarou hmotu rozplynou. Tvář nemá hlasu ani hlas tváře, neb ve strašlivé žíravině hrobu oba jedno jsou. V něm najdeš jen práchnivějící kosti, hnijící maso a rozkládající se části těl, jež kdys živa byla.“ Ovšem barokně varovné memento mori zjevně postupně kapituluje před živelností connemarských nebožtíků, neboť poslední dvě interludia jsou již uvozena dialogickou strukturou. Je pravděpodobné, že i hlas polnice prostoupila zemitost mluvy mrtvých, a tak mu vzala vážnost.

Tím, že je složena takřka výhradně z promluv mrtvých, Hřbitovní hlína připomíná Spoonriverskou antologii E. L. Masterse z roku 1915. Radvan Markus v doslovu tvrdí, že není pravděpodobné, že by autor Hřbitovní hlíny bral odsud inspiraci, nicméně je přínosné texty srovnat, neboť jde o dobrý příklad variace na jedno téma. Spoonriverská antologie se stala dobovým bestsellerem a vysloužila si na sedmdesát vydání. Jde o soubor veršovaných monologů, jehož struktura kopíruje Božskou komedii a je protkána řadou odkazů na autorovy současníky. Nejprve svůj osud předkládají opilci a hlupáci, pak měšťané stejného původu a nakonec umělci a ušlechtilé duše. Monology na sebe reagují nepřímo, Masters například ukáže rozpad manželství ze dvou různých perspektiv, ale mluvčí se nikdy nedostanou do interakce jako ve Hřbitovní hlíně. Zároveň se zde autor vymezuje vůči samotnému maloměstu, symptomaticky jsou zde nejspokojenější ti nejchudší, ale většina obyvatel se kaje z pokrytectví, jímž trpěli za života. Ve Hřbitovní hlíněby si hrdinové raději ukousli jazyk, než by se zřekli toho, čím byli za života. Jsou stejně nenávistní, závistiví, nepřejícní a události na zemi jim jitří krev, jako by jim ani neztuhla v žilách. Jejich zatvrzelost a věčné špičkování nejsou předmětem autorského mentorování, jež mnohdy čiší ze Spoonriverské antologie, ale zdrojem nespoutané zábavy.

Chválení i horlení

Překladatel ve fundovaném doslovu popisuje dilemata, jimž musel při převodu čelit. Vysvětluje příčiny zvolených jazykových rejstříků a poukazuje na hlubší významy toho, co na první pohled může připomínat jen prosté nadávky a klevetění, odhaluje rozsah intertextuality v Ó Cadhainově románu, jež je běžnému čtenáři skrytá. Hovoří o smyslu přítomných kleteb či groteskních parodiích na středověké texty. Jeho vhled potvrzuje i poznámkový aparát, který je navíc prosycen ironií podobnou samotné Hřbitovní hlíně. Český překlad, který je vedle angličtiny, dánštiny a norštiny teprve třetím (respektive čtvrtým, neboť do angličtiny byl text přeložen dvakrát) převodem Ó Cadhainova románu vůbec, střídá tempo a styl s obdivuhodnou bravurou. Je přesvědčivý v horlení i chválení a samotná česká přízviska postav či jejich charakteristická úsloví působí neotřele. Hřbitovní hlína není jen ohromnou studnicí těch nejroztodivnějších vulgarismů, její kouzlo tkví ve funkčním využívání vytříbených ­variet jazyka a v humoru, který z kontrastů mezi promluvami postav plyne. Každý z nebožtíků se díky svému charakteristickému projevu otiskne nadlouho do mysli čtenáře – Umolousaná Nóra a její „čégo“, Černonohej Bárta a jeho „herdek filek mordyjé“ a Caitríona a její „Já puknu!“ mohou snadno čtenářům i chybět.

Autorka je anglistka.