Šoupity doupity

O románu Lapači prachu (2017) jsem se po­prvé doslechla v Olomouci na besedě s Jáchymem Topolem. Mimo jiné prohlásil, že kniha je „neuvěřitelným průzkumem ženské deprese“ a že „bylo až vyčerpávající nahlédnout do ženského nitra tak zblízka“. Když se v reakci na to polovina ženského osazenstva rozesmála, tvářil se nechápavě. Později se mě zeptal na důvod jejich veselí a já mu s úsměvem odpověděla: „Číst o ženských depresích není tak vyčerpávající, jako je zažívat.“ Několik měsíců nato jsem knihu otevřela, začetla se a dala Topolovi za pravdu. Anna je opravdu hrdinkou, která svou apatií a sebenenávistí snadno vyčerpá nejen ostatní postavy, ale také čtenáře.

Nula a její vypravěč

Název první kapitoly zní Nula, klidně by to však mohla být odpověď na otázku, jak jedním slovem charakterizovat protagonistku. Osmadvacetiletá Anna totiž promrhává svůj život prací v call centru, která ji neuspokojuje, a není schopná udržet si žádné sociální vazby s výjimkou vztahu se sestrou, s níž si ale příliš nerozumí. Ráno se obvykle probouzí s kocovinou, v pachu rozlitého vína: „kartáček do pusy, čurání, ventilek, splachování. Tak, a den od­­znova, však už to znáte.“ Je neustále nervózní a znechucená, a to nejen ze sebe a svého života, ale také ze sestry a jejích dobře míněných rad, ze spolupracovníků, z náboženství a také z nekvalitní kávy. Je „lapačkou prachu“, stejně jako věci, které občas vedena touhou vymanit se z nudy ukradne. Nové dny ale nepřinášejí nové příležitosti, a tak Annina existence, celá její „one woman show začíná být nudná za hranici trapnosti“.

Čtenář se ovšem nenudí. Přestože se Anna považuje za osobu „s neskonale tichým životem“, o kterém „není co vyprávět“, přece jen o sobě vypráví. A z této vnitřní ambivalence – a z pocitu totální osamělosti a zbytečnosti – vzniká příběh. Příběh neúplný, nedořečený, relativní, uvěřitelně neuvěřitelný, mnohokrát pozměněný a přežvýkaný. Annin život­-neživot – v počáteční kapitole hrdinka zemře, a pokud nezemře, tak pouze přežívá –, jehož události si hrdinka vysvětluje a rekonstruuje se syrovostí, jež je pro ni typická. A protože protagonistka touží po pozornosti kohokoli, kdo by v ní objevil něco výjimečného, přestože neustále sama sebe ironizuje, a ano, také „občas lže“ a spoustu věcí si nepřiznává, přizve „na prkna svého mikrosvěta“ vypravěče. Z nuly se najednou stávají dva. Annin vypravěč na události nahlíží z jiné perspektivy, dává jim nový rozměr, případně jejich vyznění dále relativizuje. Zůstává na čtenáři, pro jakou interpretaci se nakonec rozhodne.

Spolknout, nebo vyplivnout

Lapači prachu nepřinášejí jen plasticky prokreslenou hlavní postavu a nespolehlivé vyprávění. Cykličnost, až zacyklenost Annina života je vyjádřena neustále se opakujícími větami či celými sekvencemi příběhu, které se ve vhodnou chvíli objevují a zase mizí. Repetitivnost narace tak ještě více podtrhuje Anninu neschopnost vymanit se z ubíjejícího stereotypu. Autorka tuto atmosféru navíc zvýraznila neutuchající salvou kakofonních zvuků. A tak příběh doprovází hvízdání, svištění, splachování, rozmanitá škála neartikulovaných skřeků a hesitační zvuky. V jeden okamžik je dokonce slyšet, jak se protagonistka pomátla, jak jí „šouplo v hlavě, šoupity doupity“. Dialogy mezi postavami, nejčastěji mezi Annou a její sestrou, působí přirozeně a živě, paradoxně pro jejich absurditu a nedořečenost, které ilustrují vzájemné nepochopení a nesoulad sester. Postupně se rozkrývá hrdinčino nitro a do chronologického vyprávění pronikají retrospektivní pasáže. Na čtenáři potom je, aby tento disharmonický koncert vstřebal. Možná se autorka podvědomě bála, že toho na jedno vyprávění bude až příliš. Možná jí bylo hlavní postavy líto – o většinu vztahů přišla dřív, než je stihla prohloubit, nikdo ji nemá rád, svého vlastního vypravěče nudí a štve do té míry, že má chuť ji zabít. A tak Faulerová do příběhu vkládá dialogy a flashbacky, které děj možná gradují, ale na mě působí spíše jako snaha ospravedlnit motivaci hrdinčina jednání. Příběh ztrácí onu kouzelnou neúplnost a z Anny se stává poznamenaná chudinka, která vlastně za své nesnesitelné chování nemůže. I když vypravěč tyto ospravedlňující momenty v závěru relativizuje, jeho hlas už není ve srovnání s vahou událostí autoritativní. Příběh by rozhodně obstál i bez nich. Buď ho „spolkni, nebo vyplivni“. Ba­-dam tsss.

Autorka je bohemistka.