Viktor Orbán potřetí v řadě vyhrál maďarské volby. Vzhledem k tomu, že odpor vůči jeho stylu vládnutí sledujeme takřka jen v Budapešti, není příliš pravděpodobné, že by tomu za čtyři roky mohlo být jinak. V čem spočívají Orbánovy volební úspěchy?
Přenesme se do Maďarska roku 2022. Viktor Orbán slaví dvanáct let nepřetržité vlády. Započítáme-li i jeho první premiérský mandát 1998–2002, je to dokonce šestnáct let. To je přesně polovina toho, co dokázal dosavadní veterán moderní maďarské politiky, komunistický vůdce János Kádár. Po Orbánově drtivém vítězství v dubnových parlamentních volbách není prakticky nic, co by takovou pomyslnou oslavu za čtyři roky mohlo zmařit. Maďarsko je po roce 2010 zemí s vládou jedné strany. Nic na tom nemění, že Orbánova strana Fidesz je v asymetrické trvalé koalici s křesťanskými demokraty (KDNP). Komunisté také měli svou Národní frontu.
Velká Orbánova éra
Podívejme se blíže na „velkou Orbánovu éru“ po roce 2010. Začala ve velkém stylu: změnou ústavy. Poté následovaly takřka všechny ústavní zákony, včetně velké volební reformy z roku 2012. Maďarský ústavní systém je navíc postaven tak, že neobyčejně široké spektrum zákonů podléhá kvalifikované dvoutřetinové ústavní většině. Orbánovo dědictví je tak chráněno, se špetkou nadsázky řečeno, „na věčné časy“ a jeho éra zas rámována třemi velkými volebními vítězstvími v řadě: 2010, 2014 a nyní i 2018. Ve všech třech případech dokázal z podpory kolem padesáti procent hlasů vytěžit ústavní dvoutřetinovou většinu. Ve volbách 2014 a 2018 mu k tomu dopomohl i jeho nový volební zákon, který – vedle celkového zmenšení parlamentu a dalších změn – zvýšil podíl většinově volených poslanců na 106 z celkových 199 (původně 176 z 386) a nahradil dvoukolový systém jednokolovým. V roce 2010 tedy na ústavní většinu potřeboval 53 procent hlasů. V roce 2014 už stačilo jen 45 procent hlasů. A v letošních volbách se Fidesz-KDNP se 49 procenty trefil přesně mezi tyto dva volební výsledky.
Pomyslného „dna“ ve skutečnosti Orbán nedosáhl volebním výsledkem v roce 2014, ale asi o rok později, kdy v Evropě vrcholila migrační vlna. Na Orbánův Fidesz se tehdy podle výzkumů začal nebezpečně dotahovat krajně pravicový Jobbik. A premiér zareagoval masivní antiimigrační ofenzivou, politicky úspěšnou kampaní, která trvá dodnes.
Migranti totiž Orbánovi dodali významné politické téma. Podobný velký příběh měl v roce 2010, a naopak ho postrádal ve volbách o čtyři roky později. Volby 2010 byly jakýmsi referendem proti vládám socialistů, ekonomické stagnaci a korupci a byly neseny slibem změnit nejen vládu, ale i režim. Volby 2014 byly již „pouze“ o mandátu k pokračování tohoto velkého úkolu. Větší téma jim chybělo. Křivka klesla k nejnižším hodnotám, přesto ale Orbán setrval bezpečně u moci. A díky volební reformě si podržel ústavní většinu.
V letošních volbách už zafungoval nový velký příběh. Premiérovi se podařilo přesvědčit maďarské voliče, že domácí opozice nestojí za řeč, že skutečné nebezpečí číhá vně hranic a že jedině on je zárukou pokračování politické stability a ekonomické prosperity, jíž se Maďarsko těší. Především šlo o takzvaný Sorosův plán – údajný záměr amerického finančního magnáta maďarského původu trvale změnit kulturní tvář Evropy pomocí masové migrace. Podle Orbána Sorosovy neziskovky a jeho Středoevropská univerzita – s pomocí Evropské unie – šíří falešnou ideologii otevřené společnosti, která není ničím jiným než ďábelským plánem na islamizaci (nebo alespoň dechristianizaci) Evropy. Skrze tuto konstrukci se Orbánovi podařilo prodloužit životnost migrace jako velkého tématu až do roku 2018.
Metropole a zbytek země
K Orbánovu úspěchu významně přispívá i absence věrohodné alternativy. Ještě v roce 2014 se levicově-liberální opozice pokusila seskupit do socialisty vedené pětičlenné koalice jménem Sjednocení. Výsledkem bylo sice chabých 26 procent hlasů, ale aspoň druhé místo za suverénním Fideszem. To letos již patří ultrapravicovému Jobbiku. Tentokráte totiž podobná koalice chyběla. Ve spojenectví setrvaly jen dvě z původních pěti stran (Socialisté, Dialog). A třetí (Demokratická koalice) se s nimi dohodla jen na vzájemné podpoře kandidátů v jednomandátových obvodech. Nenacionalistická („liberální“) opozice je tedy roztříštěnější než kdy dříve. Zelení (LMP) šli do voleb zcela samostatně. Letos navíc přibylo i hnutí Momentum, jež vzešlo z loňského občanského protestu proti plánu na pořádání letní olympiády v Budapešti, či recesistická a antixenofobní Strana dvouocasého psa. Sečteme-li hlasy pro urbánní liberální opozici, dostaneme se asi na 29 procent. Podíly hlasů pro hlavní tři póly maďarské politiky – hegemonní Fidesz, ultrapravicový Jobbik a „liberální“ tábor – se tedy v rozmezí let 2010 a 2018 vlastně nezměnilo.
Bližší pohled na volební mapu přesto ukazuje pozoruhodné posuny. Výrazně se rozevřely politické nůžky mezi Budapeští a zbytkem země. U mimobudapešťských jednomandátových obvodů vychází poměr mandátů drtivě ve prospěch Fideszu, konkrétně 85 : 2 : 1 (Fidesz, „liberálové“, Jobbik). V Budapešti byl naopak Fidesz poražen v poměru 6 : 12 : 0. Na každý fideszovský obvod tam vycházejí dva liberálně-levicové.
Zajímavé je srovnání s volbami 2014. Koalice Fidesz-KDNP se zvedla ze 45 na 49 procent hlasů. Dala by se tedy očekávat ještě drtivější převaha ve většinově volené (jednomandátové) složce. Stal se ale přesný opak. Fidesz-KDNP si logicky polepšil v proporční složce (celostátně volený velký vícemandátový obvod) z 37 na 43 mandátů. Ve většinové složce si ale paradoxně mírně pohoršil z 96 na 91 mandátů. Podstatné však je, že tato ztráta jde skoro výhradně na vrub Budapešti a odráží tak výše zmíněné rozevírání nůžek mezi metropolí a zbytkem země. Výsledek v typickém nebudapešťském obvodu je padesát až šedesát procent pro Fidesz-KDNP, dvacet až třicet procent pro Jobbik, pět až patnáct procent pro levici a pod pět procent pro zelené. V Budapešti zpravidla vidíme těsné duely (okolo čtyřiceti procent) mezi Fideszem a levicí a Jobbik zůstává se zhruba deseti procenty hluboko vzadu. Zajímavé je i to, že ve všech šesti budapešťských fideszovských obvodech byl náskok Orbánovy strany natolik hubený, že kdyby v nich nepostavili kandidáta zelení (LMP) a Momentum a jejich voliči skutečně podpořili opozici (což se v některých jiných obvodech stalo), bilance vládní strany v metropoli by byla nulová. Víkendový masový protest proti Orbánovi tak sice symbolizuje marný vzdor metropole proti výsledkům voleb, ale na politických preferencích zbytku země ani na realitě příštích čtyř let nic nemění.
Autor je politolog.