Vyprávím, jak mi zobák narost

Jak podléhá láska klimatickým změnám?

Nepodléhá. Jak by mohla? Vždycky se bude odehrávat nezávisle na klimatických změnách. Jestli lidstvo vyhyne, nebude to na ne­dostatek lásky, ale možná zrovna v důsledku klimatických změn.

A podléhá. Klimatické změny způsobují kromě jiných faktorů stěhování národů, a ať si říká kdo chce co chce, holka z vedlejšího světadílu je mnohem atraktivnější než holka z vedlejší ulice. Ne že by to vždycky klaplo, ale zkusit se to musí, ne? Čistě biologicky, čím vzdálenější místně, tím vzdálenější geneticky a tím větší šance na zdravější potomky, a tedy i na přežití. To máme zakódované hluboko v mozku.

Jak se cítí mikrobiolog mezi oceněnými spisovateli? Jaké je to, vstoupit z exaktního (jakkoli grantovými komisemi deformovaného) světa do chaotického prostředí literárních salonů?

Nijak. Nepohybuji se mezi spisovateli, ani jsem nevstoupil do literárních salonů. Co to vůbec je? Ještě mi úplně nedošlo, že jsem oceněný, ani co to znamená. Já to ani nechci vědět. Mohl bych si třeba začít myslet, že jsem spisovatel, a to by byl konec.

Myslíte, že pozice člověka stojícího mimo běžný literární provoz může být v tomto kontextu výhodná?

Myslím, že to určitě může být výhoda. Stejně jako v jakémkoli jiném prostředí tvořeném skupinou lidí i tady určitě vznikly a vznikají konvence a člověk stojící mimo toto prostředí jimi není zasažen a omezen. Nebrání mu mít jiný, originální a nekonvenční pohled. A tím tvůrčí práce jak ve vědě, tak – podle mě – i v umění začíná.

Když se rozhodnou psát literární vědci, zpravidla touží aplikovat probádané teorie v praxi, předvést svou obeznámenost, porozumění, oddávat se ironickým hrám… Co čeká od literatury a příběhů přírodní vědec?

Jako čtenář, anebo autor? Jako čtenář to, co každý jiný čtenář. A jako autor? Vykašlat se na všecky literární teorie, vůbec se o ně nestarat, nevědět, že nějaké existují, a vyprávět tak, jak mi zobák narost, když mám co. Volnost. Ne­­omezenost teoriemi, poučkami a konvencemi. Nedá mi to a srovnám to s vědou – tam se bez teorií a znalostí neobejdete, všecko tvoříte na jejich základě, je to celoživotní vzdělávání. Bez nich a bez nejvyššího vzdělání se nikam nedostanete; nemáte­-li je, co vymyslíte, nebude fungovat. Nemluvím teď o vynálezech a jiných aplikovatelných nápadech, ale o základní vědě. Avšak v literatuře, a myslím si, že i v jiném umění, to všecko nemusím vědět, a přesto to může fungovat. Ale když už to jednou vím, je možné se na to vykašlat? To je otázka!

Ve své knize vystupujete proti rasismu, nacionalismu a xenofobii. Dalo by se říct, že jste chtěl napsat knihu nejen kritickou, ale i jistým způsobem angažovanou?

Ani to, ani to – já jsem ani nechtěl napsat knihu, natož angažovanou. Nebo chtěl? Určitě jsem chtěl napsat příběh, ale jestli to skončí knihou, to jsem nevěděl ani o to neusiloval. Ze mě ten text vypadl sám od sebe. A protože se stavím k věcem kriticky, je kritický. To, co se tam kritizuje, si kritiku podle mě zaslouží. A angažovanou? Jsem angažovaný člověk, takže je má kniha angažovaná? Ne, nejsem angažovaný člověk, jakékoli angažovanosti se vyhýbám, protože je v myšlení i v žití omezující. Jestli je kniha angažovaná, ať si každý rozhodne sám. Jak o tom teď přemýšlím, ano, může být považována za angažovanou a myslím si, že je to dobře. Ale můj záměr to nebyl.

Vaše novela je velmi současná mimo jiné tím, že tematizuje poměrně předvídatelné kulturní stereotypy týkající se opozice okcidentu a orientu – frustrovaní bohatí bílí muži touží po černých, chudých a usměvavých ženách. Je možné se této binární logiky zbavit? Nebo se za ni můžeme jen stydět?

Ne, ne, kdepak, o takovém stereotypu – aspoň co já vím – v tom textu nic není. Naopak, na několika místech se zdůrazňuje, že jak hlavní postava, tak i ta jakoby neurčitá Indka jsou nestereotypní, nekonvenční a ve smyslu vykořeněnosti z domova i neobyčejné osoby – vědci, kteří opustili domovy a žijí nebo žili v cizích zemích. To vůbec není o frustrovaném bohatém bílém muži a černé, chudé a usměvavé ženě! Ne – je to o vykořeněném, společensky a i osobně dezorientovaném muži, který usiluje o to pochopit důvody své vykořeněnosti a dezorientace, a o velmi cílevědomé, akademicky úspěšné ženě, která na rozdíl od hrdiny žádnou dezorientací ani váhavostí netrpí.

Ale co všichni ti turisté jezdící do exotických destinací za sexem, nebo spolužáci ze střední, kteří trpí předsudky?

Na ty bych úplně zapomněl! Máte pravdu – ano, můžou tam být i proto! Původně jsou tam turisté proto, aby kontrastovali s hlavním hrdinou – on se zabouchne a souloží, oni jen tupě souloží. Spolužáci jsou tam kvůli předsudkům. Myslím, že je dobře, že se to dá vysvětlovat různým způsobem.

Literárním prostorem vaší novely je „cizina“ – Indie, Austrálie, Island, hotelové pokoje, restaurace, konferenční sály. Je v globalizovaném světě možné na nějakém místě spočinout, být tam doma?

Je, ale určitě je to silně individuální. Za mě: vytvořit si domov v jiné zemi je velmi zvláštní, a to v první řadě proto, že si to člověk neuvědomí. Exotika – a že jí jak v Austrálii, tak v Bergenu, na západním pobřeží Norska, je ažaž! – vám nepozorovaně zevšední. A neuvědomíte si to, dokud svůj nový domov neopustíte – a nejsilněji, jako v mém případě, když to uděláte bez možnosti návratu.

Konferenční turistika, akademická a grantová byrokracie působí v novele, již čeští kritici přirovnávají tu ke kerouakovskému cestopisu, tu k bernhardovskému chrlení, jako absurdní a groteskní prvek. Jak naopak ve světě výpočetní molekulární biologie působí vyprávění o lásce?

To byste se museli zeptat mých kolegů. Ale řekl bych, že vyprávění o lásce stejně jako všude jinde i zde působí jako vyprávění o lásce: i molekulární biologové jsou lidi…