Čím dál aktuálnější hrozba ekologické katastrofy nás staví do situace, kdy je potřeba otevírat byť třeba jen dočasné a proměnlivé trhliny ve stávajícím společenském uspořádání. Jakou roli v úvahách o alternativní budoucnosti hraje umění a kultura obecně?
S nástupem trumpismu se Spojené státy ocitly v podstatě ve výjimečném stavu. Čelíme konfliktnímu a vrtkavému režimu postliberální plutokracie, oddanému nevídané akumulaci bohatství, poháněnému záští šovinismu a rasismu. S pokračujícími represivními útoky na nezávislé sdělovací prostředky a aktivismus občanské společnosti se prezidentova administrativa zdá být připravena dále posilovat střežení hranic a pořádkové jednotky, aby pojistila svou vládu a rozdělila společnost taktikou založenou na označování obětních beránků.
Čas ukáže, zda se tento politický útvar, který umožnil kritikům oprášit označení „fašismus“ ve vztahu k naší současnosti, připojí k obdobným příkladům z Evropy, Asie a Latinské Ameriky, které dokládají globální vzestup postdemokratického autoritářského kapitalismu. Je nicméně jasné, že Trumpova nacionalistická fixace na domácí „vývoj“ je skrz naskrz extraktivistická – pokouší se využít všechny dostupné přírodní a lidské zdroje ve snaze maximalizovat zisky v době neuvěřitelné ekonomické nerovnosti, a zároveň překvapivě získává podporu dělníků heslem „Amerika na prvním místě“. Mnoho odborových svazů dokonce pomýleně podpořilo Trumpovu proklamovaně vlasteneckou touhu vrtat, těžit a stavět zdi, a začalo tak s vnitřně rozpornou politikou, která je příznakem dnešní katastrofální situace sociálně-ekonomické nejistoty, v níž jsme všichni vedeni k přesvědčení, že pokud si máme udržet práci, neexistuje jiná možnost než obětovat planetu.
Tento program – a netřeba dodávat, že je provázaný se zastaralým průmyslem – představuje pro nejrůznější pracovní síly, a stejně tak i občanskou společnost, vzdělávací systém, média, vědy, umění a humanitní vědy, katastrofu. Ačkoli Trumpův předchůdce rozhodně nebyl přeborníkem v otázkách životního prostředí – Obama smetl ze stolu mnoho environmentálních opatření a zároveň podporoval „všestrannou energetickou strategii“, která vedla k obrovskému rozšíření těžby ropy a s ní spojené potrubní infrastruktury ve jménu národní energetické bezpečnosti –, současný režim nás ohrožuje tím, že nás nesčetnými způsoby vrací do minulosti.
Náš současný ekonomický systém posedlý růstem, zahalený do mýtů o svobodě a americké výjimečnosti, neposkytuje zrovna velkou naději na zaručení pokračování života, ba naopak je příčinou politicko-ekologické katastrofy, které nyní čelíme. Jak v takové situaci může kultura – jako prostor, kde jsou trvale udržovány společenské hodnoty, formují se narativy, obrazy a zvuky, kterými rozumíme sami sobě, vztahům mezi sebou navzájem a ke světu, v němž žijeme – přispět ke vnímání a chápání rizik a nebezpečí našeho současného řádu? A hlavně, může k němu vytvořit realizovatelné a žádoucí alternativy?
Krásné problémy
Přesto, či právě proto vzrůstá odpor a volání po vzpouře někdy přichází z těch nejméně pravděpodobných míst. Obrana autonomní zóny, blokování ropovodu, obsazování muzeí: tento obrat k občanské angažovanosti navazuje na dlouhou tradici kontrakultury a antikoloniální politiky a vytváří to, co někteří nazývají „krásnými problémy“. Aktuální vření nepřekvapuje. Jsou-li konvenční politické cesty neprůchodné – ať už k tomu došlo vlivem korporátních, zločinných nebo antidemokratických sil –, musíme žít podle kolektivně určených eticko-politických přesvědčení, což vede ke vzniku nových otázek: Kam by stávající seskupení měla napřít své úsilí tak, aby bylo dlouhodobé, udržitelné a transformativní, vycházelo z přínosů nedávných mobilizačních hnutí typu Occupy, a to i v době, kdy je nutné působit ve stále nepříznivějším politickém prostředí? Vzhledem k omezením zastupitelské politiky, která ukazují, že mnohé demonstrace jsou odrazem politických vášní odcloněných od možnosti jakýchkoli podstatnějších dopadů v korporacemi ovládaném politickém procesu, jak by mohla občany a zdola podnícená transformace vést k novým formám správy a proměně stávajícího uhlíkového režimu i jeho politicko-ekonomického rámce?
Přesněji řečeno, jak by mohla kulturní transformace vyvolat směřování k novému politickému uspořádání a uvést bojovné akce a vzpoury do vztahu s budováním spojenectví a volební politikou? Jedná se o naléhavé a těžko zodpověditelné otázky, které je přesto třeba klást. Kreativní kultury odporu a kolektivní praxe už mimo hranice petrokapitalistického řádu vznikají a v této mimořádné době bychom měli zvážit jejich význam a to, jak přispět k jejich růstu a rozšíření.
Zároveň se zdá, že rozdíly mezi praxí galerijního umění a kulturními formami spojenými s občanským hnutím zřejmě dále porostou, což vzhledem k současným krizím vyvolává otázku: Co když by tyto formy – z nichž žádné nejsou označovány za umění a ani samy sebe za umění primárně nebo výhradně nepovažují – nebyly jednoduše zařazeny do kategorie aktivismu, ale naopak byly sledovány, diskutovány a dále šířeny jako nejodvážnější výraz toho, čím dnes může umění být? Nepochybně se nejedná o takové umění, které je normálně oceňováno v uměleckých institucích oplývajících finančními zdroji a podporováno elitami a konzervativními mecenáši. Ale co když je třeba začít vnímat tradiční uměleckou praxi, jíž se dostává největší pozornosti na výstavách a v tisku, typicky zaměřenou na individualistickou autonomii, sebevyjádření, bezpodmínečnou kreativitu a vizuální podívanou, jako důkaz rozsáhlého kulturního selhání při hledání odpovědi na nejvýznamnější světovou historickou událost, které čelí současná civilizace? Co když v budoucnosti změněného klimatu budou právě tyto nejviditelnější umělecké formy obviněny z toho, že odmítly čelit současnému stavu ohrožení?
Připomínám na tomto místě argument, který předkládá spisovatel Amitav Ghosh v knize The Great Derangement (Velký zmatek, 2016), když si všímá fascinující historické souvislosti z let koloniální a průmyslové modernity, kdy se zároveň s počátkem antropocénu objevil moderní román. Ghosh poznamenává, že když se literatuře nezdařilo vyslovit se ke změně klimatu, obecně řečeno uvrhla přírodu do zapomnění. Kromě malého množství umělců, které nicméně narůstá, ekologická angažovanost v moderní literatuře dosud chybí. Co když v tom spočívá hlavní problém, když se na věc podíváme z širší perspektivy vyžadované antropocénem? Jak píše Ghosh: „Možná je opravdu nejdůležitější konfrontovat kulturu v nejširším smyslu – protože klimatická krize je bez nejmenších pochyb také krizí kultury, a tedy i představivosti.“
Stejně jako vědecká báze a nesmírná složitost klimatických změn vyhnaly kulturní řeč do oblasti nebeletristických žánrů, zdá se podobně přirozené využívání dokumentárních způsobů vyjádření ve vizuálních uměních. Nicméně literatuře faktu i dokumentárnímu filmu se ze strany stoupenců literárních forem, jež Ghosh nazývá „seriózní beletrie“, nebo těch, kteří horují pro galerijní umění, jež se obejde bez odkazů na kontext a bez politické orientace, dostává stejného posměchu. Ale možná přestala fungovat samotná organizace kultury nebo jde o další důkaz všeobecného zmatku, o kterém mluví Ghosh. Příklady „blokádie“ (viz dále), hnutí původních obyvatel, klimatické tábory a osvobozování uměleckých institucí nicméně ukazují, že možná nejsme svědky selhání imaginace, ale spíše strukturální přeměny podmínek kulturní praxe – včetně rozostření pojmů jako umění, performance, média, divadlo a architektura –, která kriticky odpovídá na proměňující se výzvy života v okamžiku, kdy se realita antropocénu (nebo kapitalocénu) potápí. Nové formy se zhmotňují a provádějí nekončící kulturní mutace a disjunkce, a ačkoli jsou těžko rozpoznatelné, nečitelné, a kvůli tomu jsou odmítány, vytvářejí v našem petrokapitalistickém komplexu velice potřebnou trhlinu.
Standing Rock
Dění kolem hnutí Standing Rock, které si vzalo za cíl zastavit výstavbu ropovodu Dakota Access Pipeline na posvátných pohřebištích a pod řekou Missouri, nepředstavuje jen pozoruhodné vzepětí původních obyvatel – vycházející z hnutí Idle No More, které spojilo „první národy“ po celé Kanadě a Spojených státech v kolektivním boji za práva domorodců, vymáhání platnosti smluv a sebeurčení –, ale také příklad strukturální přeměny podmínek kulturní praxe. Pro americkou environmentalistku a spisovatelku Winonu LaDuke je #NoDAPL (Ne dakotskému ropovodu) „bojem za důstojnost a budoucnost národa“, což se sice konkrétně týká národů Dakota a Lakota (a v širším slova smyslu všech původních Američanů), přeneseně ale i nás všech, jelikož jde o budoucnost národa, jehož povaha ještě bude definována.
Hnutí Standing Rock, význačné svou nenásilnou rezistencí vůči brutálním útokům policie a soukromých bezpečnostních služeb chránících zájmy korporací, také shromáždilo ohromující množství kolektivních, reprezentačních, technologických a performativních praktik odporu, které nejsou pouze reaktivní, ale naopak aktivně definují alternativní způsob soužití, založený na důvěře a spolupráci. Neuvěřitelná spousta spontánně tvořených a využitých protestních grafik a plakátů, jež čerpají z tvůrčích zdrojů původních obyvatel a jejich spojenců, virálně zaplavila internet. Součástí protestu bylo inspirativní budování spojenectví, včetně události, kdy členové organizace US Veterans for Peace (Američtí veteráni za mír) prosili o odpuštění skupinu stařešinů kmene Siouxů za roli americké armády ve staletí trvající kulturní likvidaci původních obyvatel. Videozáznamy o stanovém táboře fungujícím na nemonetárním hospodářství, vzájemné péči a podpoře se šířily spolu s fotografickými snímky odvážných přímých akcí a střetů s militarizovanou policií a dokumentovaly případy policejní brutality. Byla použita velká zrcadla, která nejenže chránila obránce, ale také vracela obraz agresivního násilí zpět příslušníkům policie. Tyto praktiky antikoloniální vizuality mají za následek kritické posuny ve vnímání narativu, jejž v souvislosti s konfliktem předkládá stát. Kromě toho šíří povědomí – zesílené publicitou dalších sociálních hnutí, jako je 350.org –, že tento konflikt, ve kterém se obránci solidarity shromažďují proti síle fosilní korporátní moci, není ničím menším než pokračováním staletí trvajícího odporu původních obyvatel proti genocidě páchané státem, pouze přizpůsobeným extraktivistickým nárokům autoritářské kapitalistické současnosti.
Podvratné partyzánství
Institucionální osvobozování, možná nejviditelnější v úspěšné šestileté kampani Liberate Tate, představuje typ úsilí probíhajícího v uměleckých institucích (či muzeích, jako v případě Not an Alternative), který má na první pohled charakter výrazně odlišný od bezprostředního boje o kulturní přežití v násilné konfrontaci s fosilním státně-korporátním komplexem jako v případě hnutí původních obyvatel. Tyto skupiny nicméně vyjadřují solidaritu se Standing Rock a hnutí za osvobození institucí je rovněž oddáno politickému a ekologickému přerodu do postuhlíkové budoucnosti založené na sociální spravedlnosti. Rozdíl spočívá v tom, že začínají u osvobození veřejných kulturních a vzdělávacích institucí od petrokapitalistické ekonomiky, sponzorství a propagandy. Upozorňují a zaměřují se na kulturní filantropii neboli „očištění se uměním“ („artwashing“), které uděluje firmám, jako jsou BP, Shell a Total, „společenskou licenci znečišťovat“, podobně jako jiné skupiny mají v hledáčku „greenwashing“, manipulující s rétorikou udržitelnosti tak, aby se zamaskovala neudržitelná skutečnost.
Ústřední otázkou těchto uskupení je také to, jak mobilizovat kolektivní formy přímých akcí pro transformativní cíle, které podle Davida Graebera spočívají v požadavku jednat uvnitř nespravedlivé společnosti podle svých etických a politických přesvědčení, jako by byl člověk již svobodný, jako by vytoužená budoucnost už probíhala právě teď. V rámci kulturních center západní státní moci tyto skupiny odmítají samotnou zastupitelskou politiku tím, že provádějí nepovolené (nebo spíše sebou povolené) veřejné manifestace odporu proti fosilně-spalovací kulturní ekonomice. Tyto aktivity účinně vytvářejí spojenectví vědců, ekologů, umělců s různorodou veřejností a směřují k vytvoření „kolektivní moci“, která podle Jodi Deanové, členky Not an Alternative, „mobilizuje v emancipačním rovnostářském duchu, způsobem neslučitelným s pokračováním kapitalismu, a tedy způsobem nezbytně partyzánským a podvratným“.
Vedle podvratného partyzánství se klíčovým pojmem, který se vyskytuje v sociálně ochuzeném kontextu ekonomiky informačních bublin v sociálních médiích a obnovených útoků na organizovanou práci, stává solidarita. Solidarita nabízí zhmotněnou sociopolitickou vzájemnost podpory a péče, vedenou sdíleným politickým přesvědčením, které i když není zcela jednotné, výrazně se odlišuje od neoliberální sociální atomizace a světa komunikačních médií s jejich řízeným propojováním a vynuceným izolováním. Ačkoli je v těchto sdružujících aktivitách důležitý moment negace, nelze přehlédnout ani prosvítání sdílené kultury pozitivní transformace. Skupiny se vzpírají institucionálnímu zabezpečení a odmítají následovat jeho narativ, zpochybňují soukromé finanční nároky institucí placených z veřejných zdrojů a kladou odpor zneužívání kulturní hodnoty k normalizaci korporátních aktivit, své umělecké intervence zároveň nabíjejí energií společenských hnutí, zalévají instituce novým veřejným zájmem a tlačí muzea do symbolické pozice, kde se otázky kolektivního blahobytu střetávají s úzkým zájmem finančních elit.
Nejenže jsou dohody o soukromoveřejném sponzorství kultury tak náhle ukázány jako podivné a eticky pochybné, ale i běžná rozhodnutí a neuvědomované internalizace takových opatření se v důsledku toho zdají nepřijatelné. Osvobozování institucí přesahuje pouhé zpochybnění sponzorství firmami vydělávajícími na fosilních palivech. Ve své nejambicióznější podobě se připojuje právě k hnutím jako Standing Rock v odporu proti petrokapitalismu a vytváří „infrastrukturu kontramoci“. Jak vysvětluje hnutí Not an Alternative, „institucionální osvobození se netýká pouze vylepšení institucí, zvýšení jejich inkluzivity a participace. Jedná se o založení politizovaných základních táborů, z nichž lze provádět stále koordinovanější, komplikovanější a účinnější kampaně proti kapitalistickému státu ve všech jeho rasistických, vykořisťovatelských, extraktivistických a kolonizačních rozměrech.“
Blokádie
Přestože se v případě ZAD nejedná o uměleckou instituci, je přesně takovým základním táborem. Odpor proti výstavbě letiště v oblasti Notre-Dame des Landes se táhne už od šedesátých let, kdy francouzská vláda poprvé oznámila své plány. Po období spánku konflikt znovu vzplál v roce 2015, kdy byl těm, kteří v oblasti zahrnující asi čtyři tisíce akrů mokřadů, polí a lesů žijí a hospodaří, doručen příkaz k vystěhování. Od té doby tito lidé odmítli četné pokusy militarizované policie vyklidit oblast a fakticky tak technický termín pro rozsáhlou rozvojovou zónu – zone d’aménagement differé – proměnili v pojem zóny bráněné – zone à défendre. Od té doby se k živému a rostoucímu hnutí připojily tisíce účastníků – zemědělců, odborářů, důchodců, radikálních ekologických aktivistů, squatterů a umělců.
Jak vysvětluje Mauvaise Troupe Collective, „ZAD je prostor, kde se teď a tady objevují různé způsoby obývání tohoto světa (…). Je to naděje zakořeněná ve společné historii, sycená hybností desítek tisíc vzbouřenců a utužených vztahů (…) jako zářivé znamení budoucnosti.“ Protože je ZAD experimentální prostředí, najdeme v něm neformální architekturu, jako jsou chaty, jurty a obytné přívěsy, a recyklované materiály v prostorové brikoláži připravené k budování příbytků nebo barikád. Zadisté publikují vlastní knihy a texty, tvoří obrazy a videa a udržují webovou stránku a pirátskou rozhlasovou stanici. Zdejší inkluzivní, kolektivní rozhodování a komunální praxe ostře kontrastují s autoritářským obratem ve francouzské a evropské vládní politice, která je čím dál více určována xenofobním strachem a neoliberálními úspornými opatřeními. ZAD představuje vrchol sítě Blockadia, kterou Naomi Kleinová popisuje následovně: „nikoli konkrétní místo na mapě, ale spíše potulná nadnárodní konfliktní zóna, která se vynořuje stále častěji a silněji všude tam, kde se těžařské projekty snaží kopat a vrtat“. Coby pokus o „změnu všeho“ hraje ZAD roli „biopolitického shromáždění“, konvergence těl a znaků, technologie a médií, architektury a sociálních sítí. Jeho existenci určuje každodenní praxe tvůrčí neposlušnosti a znovuobjevování umění žít.
Zadisté přímo říkají: „Voláme po tom, aby se duch ZAD dále rozšiřoval a pokaždé si vybral jedinečnou cestu, ale s toutéž touhou rozevírat trhliny. Trhliny v šílenství bezpečnostních opatření, ekologické katastrofy, stále přísnějších pravidel na hranicích, praskliny ve všemocném dohledu, ve světě, který chce všechno prodat.“
Zásadní přerod
S každou další vědeckou zprávou o zhoršujících se podmínkách našich politických, ekonomických a přírodních systémů je čím dál tím jasnější, že hlavní otázkou dnešní doby není jen to, jak přežít a učinit život snesitelným ve světě rozvráceném kapitalismem, ale také jak zastavit vývoj směrem k čím dál zásadnějším podobám katastrofální proměny životního prostředí a omezit dopady současného drancování – dokud to ještě lze. Právě takové otázky pohání současnou transformaci kulturní praxe. Podtrhují nutnost přijmout radikální změnu systému, která přeruší zdánlivě nevyhnutelný pohyb do stále vyšinutější budoucnosti.
Výše zmíněné aktivity nejsou protikladem k umění ani je jako umění určitě nelze zaškatulkovat; při svém ambiciózním definování toho, co může dnes znamenat kreativně tvořit svět, prostě jen vycházejí z rozmanitých uměleckých přístupů. V tomto kontextu se estetika osvobozená od institucionalizovaných kategorií a komodifikace stává způsobem, jak reorganizovat citlivé oblasti zkušenosti a proměnit naše vnímání a touhy, které nesou schopnost znovu vynalézt hmotné, společensko-politické a ekologické podmínky života. Všechny zmíněné formace vytváří vlastní společenství a využívají umění, všechny pracují na vědomém odpoutávání se od představy vody jako komodity, veřejných institucí jako privatizovaných prostorů firemní propagandy a komunitních organizací jako něčeho, co je ovládáno narativem kompetitivního individualismu, tržní logiky a dohledu.
Standing Rock, osvobozování uměleckých institucí nebo ZAD ukazují kolektivní konstrukci obrazů a příběhů pravé hodnoty přírody, sdílených statků a sebeurčení, které podněcují tvůrčí narušování současného vývoje petrokapitalistické ekonomiky. Pojem antropocénu akcentuje nutnost myslet v časových a prostorových měřítcích sahajících daleko za současnost a díky novým etickým a estetickým imperativům tato hnutí tlumí jeho neoliberální zdroje, které podporují geoinženýrství jako nevyhnutelnou technologickou nápravu klimatické krize.
Zmiňované kreativní praxe vstupují do trhliny, která se rozevírá mezi současným politicko-ekonomickým uspořádáním a jeho alternativami, a řeší „krásný problém“, který na jedné straně obsahuje radikální přestavbu jinak konvenčního pojetí krásy, protože ho mění v pojmenovávání aktivit, jež oponují kapitalistickému realismu, a na druhé straně spojuje estetiku s etikou a sociální spravedlnost s klimatickými řešeními při vytváření puklin v panujícím řádu, v nichž se rodí kolektivní, životaschopná budoucnost. Výše uvedená hnutí jsou pouze těmi nejviditelnějšími a médii nejoblíbenějšími příklady protestních shromáždění a okupování z posledních let a jsou součástí rostoucího přílivu masivní opozice, v níž jsme svědky zrodu revolučních energií, po nichž volali lidé jako klimatolog James Hansen.
Uznání naléhavosti blížící se katastrofální změny klimatu, podpořené vědeckým konsenzem, je nepochybně nejlepší motivací k „zásadnímu přerodu“, jejž požadují nejdůležitější hlasy ekologického hnutí a který je označením pro systémovou změnu sociálního, politického a ekonomického života v sociálně spravedlivou, postuhlíkovou budoucnost.
Obecná podpora této naléhavosti však, jak víme, závisí na komplexní psychologii, zahrnující různé formy společenské sounáležitosti a jiné determinanty subjektivity, které hrají významnou roli při vytváření znalostí, jež mohou vyvolat patřičné jednání. Aby bylo možné provést změnu paradigmatu týkajícího se základních hodnot – takovou, která může trvat několik generací, která ale v naléhavých podmínkách současnosti vychází z minulých bojů, nebude to vyžadovat nic menšího než vytváření zcela odlišných kultur. Díky zmíněným příkladům kolektivního odporu jsme právě toho svědky: nových kombinací obrazů, příběhů, hudby a participace, solidarity a obětí, jimiž byl tento zásadní přerod již zahájen. Nyní nastal čas rozšířit zásadní přerod dále do obecného povědomí tak, aby mohl posílit různorodé spojenectví a budoucí účastníky transformace světa, jak jej známe.
Autor je profesor historie umění a vizuální kultury.
Z anglického originálu The Great Transition: The Arts and Radical System Change (e-flux.com, projekt Accumulation, duben 2017) přeložila Marta Martinová. Redakčně kráceno.