(Ne)veřejné tabu

V březnu letošního roku jste zpřístupnil web neklid.net, kde jste shromáždil výpovědi lidí se zkušeností s hospitalizací v pavilonu 27 Psychiatrické nemocnice Bohnice, jemuž se přezdívá Neklid. Bývalí klienti tu mimo jiné jako běžnou praxi popisují minimální komunikaci ze strany lékařů, nadměrné kurtování „za trest“, nepřiměřenou medikaci a jiné násilné či ponižující zacházení, které výrazně překračuje hranice interních předpisů. Co vás vedlo k založení stránky?

Slýchal jsem o nevybíravých praktikách v pa­vilonu 27. Mezi klienty a komunitou lidí s du­ševními problémy se o tom mluví již dlouho, ale vždy to až na výjimky zůstávalo v neveřejné rovině. Kdo tam byl, o tom většinou mluvit nechce, a ten, kdo to nezažil, o tom nic neví. V rámci Fokusu, kde pracuji, funguje projekt Studio 27, nazvaný právě podle nechvalně známého pavilonu. Někteří z lidí, kteří ho vedou, mají totiž s Neklidem osobní zkušenost. Ale ani oni se o tom moc bavit nechtěli. Pak jsem dělal rozhovor s Veronikou Lacinovou. Její otevřená výpověď o Neklidu tehdy ještě nevzbudila takový rozruch, asi proto, že byla osamocená. Později jsem si na Facebooku přečetl stížnost Kláry, vystudované sociální pracovnice, ohledně její nedávné hospitalizace tamtéž, adresovanou řediteli nemocnice Martinu Hollému. Setkali jsme se a mluvili o tom několik hodin. To už mi bylo jasné, že je takových lidí víc. Založil jsem adresu pavilon27.webnode.cz, kde jsem příběhy publikoval. Nárůst čtenosti a reakcí byl tak rychlý, že jsem musel zakoupit doménu.

Zveřejněné výpovědi vyvolaly silné reakce ze strany laické i odborné veřejnosti. Jak je vnímáte?

Výpovědi bývalých pacientů jsou velmi silné a v mnohém i šokující. Vzbudilo to tedy velikou pozornost. Část lidí mě podporovala, část mě přesvědčovala, abych to nedělal. Fokus Praha, naše největší neziskovka, která se věnuje péči o lidi s duševními problémy a účastní se reformy psychiatrické péče, byl zpočátku ve své reakci zdrženlivý. Kritizoval jsem, že má ve svém poslání obranu práv psychiatrických pacientů, což fakticky nedělá. Věnuje se především přímé péči – sociální činnosti – a v této oblasti už léta odvádí kus práce. V polovině dubna vydal ředitel Fokusu Petr Hudlička prohlášení podporující Neklid.net, kde v závěru požaduje, aby Česká republika začala efektivně monitorovat omezování práv pacientů v systému psychiatrické péče, a také mu předcházet. Současně však došlo v této souvislosti k neshodám, které měly za následek moji podmínečnou výpověď. Osobně jsem přesvědčený, že ve Fokusu a podobných organizacích musí mnoho pracovníků znát příběhy týrání psychiatrických pacientů, ale dosud si je nechávali pro sebe. Toto tabu je nejzákladnější příčina stigmatizace.

Na základě čeho se může člověk z příjmu v bohnické nemocnici dostat na Neklid? Pro koho je toto oddělení určeno?

Člověk by měl splňovat premisu, že je v danou chvíli nebezpečný sobě či okolí, diagnóza není určující. To znamená, že se tam mohou dostat nebezpeční lidé, ostatně k tomu je to zařízení určené. Ale mohou se tam dostat třeba i lidé, kteří přiznají sebevražedné myšlenky. Rozhoduje o tom lékař na příjmu. Někdy lidi do nemocnice přiveze přímo policie či příbuzní. Klára popsala, co předcházelo jejímu umístění na pavilon 27. Byla tou dobou v psychické nepohodě a byla objednána ke svému lékaři. Její maminka však usoudila, že by potřebovala hospitalizaci. Dva dny před návštěvou lékaře ji tak kamarádky na žádost matky přivedly na příjem. Stěžovala si, že na ni „ušily boudu“, což bylo ihned zapsáno do dokumentace a označeno za důkaz paranoie. Ač nebyla agresivní, dostala se na Neklid, kde již není obrany. Byl to pro ni otřesný zážitek, byla opakovaně kurtována. Poté podala onu zmíněnou stížnost. Později sama mluvila o tom, že kdyby jí nabídli nějakou přiměřenou formu hospitalizace, přijala by ji.

Lidé publikující na webu Neklid.net popisují nejen nedostatek úcty a porozumění ze strany personálu, ale také neoprávněné omezování, ponižování, vyhrožování a mnohá další závažná pochybení. Setkal jste se s případem, kdy to došlo až k oznámení na policii?

Ano. V souvislosti s výpovědí bývalé pacient­ky, která ji po krátké době z webu stáhla s tím, že se nyní na spor s nemocnicí necítí, jsem podal trestní oznámení pro podezření ze sexuálního zneužívání. Musíme si uvědomit, že ti lidé jsou v nedobrém psychickém stavu a silně zamedikovaní, jsou tedy ne­­uvěřitelně zranitelní. V pavilonu jsou sice kamery, ale pacientka popisovala, že k tomu došlo potmě. Ošetřovatelé ženy běžně násilím svlékají, přivazují je k posteli, což je bohužel legální, mohou je označit za „nespolupracující“ pacienty a podobně. Lela Geislerová ve své výpovědi popisuje, jak jí vyhrožovali: „Ihned se svlékněte, nebo to udělají tady pánové a nebude se vám to líbit.“ Ženy často nedokážou takové jednání akceptovat, jsou v šoku, a proto hned nereagují, ošetřovatelé to vyhodnotí jako nespolupráci, svléknou je a přikurtují. Také do sprch je doprovází a na místě sleduje ošetřovatel. To je každodenní praxe. Dle výpovědí tu dochází k velkým excesům, jako v případě studentky medicíny ze Saúdské Arábie. Neuměla česky a kulturně pro ni bylo nepřijatelné, aby se jí dotýkali muži, na což se nikdo neohlížel. Každá fyzická manipulace u ní vyvolávala silnou obrannou reakci, což končilo tím, že ji na podlaze pacifikovalo několik ošetřovatelů.

Uplatňuje bohnická nemocnice nějaké své vlastní vnitřní kontrolní mechanismy?

V rámci nemocnice existuje etická komise, jména členů jsou přístupná na webu. Schází se jednou za několik měsíců, její činnost je však záhadou, protože zápisy nejsou veřejně přístupné. Standardní postup je stížnost poslaná řediteli. Bohnice nemají nemocničního ombudsmana a ředitel Hollý to ani nepovažuje za nutné. Nemocnice nemá PR oddělení ani tiskového mluvčího. Kontroly provádí ombudsman pro lidská práva. Jsou to samozřejmě předem nahlášené návštěvy. Pokud narazí na porušování lidských práv, nanejvýš vedení vystraší tím, že kauzu zveřejní. Když ředitel Hollý stížnost vyvrátí, což se děje často, lze si ještě stěžovat na ministerstvu zdravotnictví. To je ale tak složitá úřední procedura, že je pro většinu pacientů nezvládnutelná. Ti mají po propuštění většinou úplně jiné starosti – s financemi, s bydlením a podobně. Ale především je jejich psychická kondice stále křehká, na sepisování žalob nemají ani pomyšlení.

Uveřejnění svědectví vyvolalo velmi silné reakce ze strany vedení bohnické nemocnice. Vy jste se sešel s jejími představiteli. Jaký byl výsledek této schůzky?

Sešel jsem se s náměstkem Markem Pávem a primářkou Neklidu Věrou Strunzovou, dnes již ve výpovědi. Byla to vesměs debata o ničem, oba od počátku shodně tvrdili, že výpovědím nevěří. Argumentovali tím, že pacienti prý nemají náhled na nemoc a podobně, ani počet svědectví nijak nekomentovali. Později proběhla ještě další schůzka za účasti zástupců ministerstva, bohnické nemocnice a tří bývalých pacientů Neklidu. Požadoval jsem, aby se setkání nahrávalo. Dřívějším pacientům nahrávání nevadilo, ale ostatní, zhruba deset státních zaměstnanců, byli striktně proti pořízení záznamu. Asi po půl hodině jsem raději odešel, protože jsem se nechtěl nechat vtáhnout do zákulisních jednání. Už od počátku existence webu Neklid.net na mě vedení Bohnic vyvíjelo velký tlak, abych nic nezveřejňoval, hrozili mi po telefonu právními postupy.

Překračují zaměstnanci oddělení i své interní předpisy? A pokud ano, jak konkrétně?

Předávkováním léky například, což se však velmi těžko prokazuje. Doba kurtování má být maximálně tři hodiny, ve výpovědích se ale běžně objevuje dvacet čtyři hodin.

Snažím se teď získat data od pojišťovny. Jsou to velmi zajímavá čísla, která mám zatím bez ověření. Mělo by to být přibližně 1800 korun za den pouhého pobytu na „Neklidu“, přičemž každý úkon – medikace, kurtování – se hradí zvlášť. Podle výkazů pojišťovny by mělo být dohledatelné i množství užitých léků. Chtělo by to obeslat všechny psychiatrické nemocnice v republice a získat potřebná data. Jestliže spadají pod takzvané povinné subjekty, pak by podle práva na informace měly tyto údaje poskytnout.

S umístěním na Neklid jde ruku v ruce nedobrovolná hospitalizace. Můžete popsat, jak celá procedura probíhá?

Nedobrovolnou hospitalizaci musí do dvou dnů potvrdit místně příslušný soud, je to však pouhá formalita. Soud se vyjadřuje pouze na základě tvrzení nemocnice. Pokud by měl pobyt trvat déle než tři měsíce, je to komplikovanější, k tomu ale příliš často nedochází. Pacient do té doby většinou podepíše, že je tam dobrovolně, nebo ho propustí. Stává se, že lidé ani nevědí, co vlastně podepisují, což může být následkem jejich psychického stavu či silné medikace. Ročně v Bohnicích dojde k dvěma tisícům nedobrovolných hospitalizací.

Co bývá pro lidi na uzavřeném oddělení v prvních dnech nejtěžší, co musí zvládat?

Je potřeba si uvědomit, že se tu ocitají strašně sami. Jejich problémy jsou ponechány téměř bez odezvy – a právě v době, kdy by ji nejvíc potřebovali. Lékaři se s nimi baví jen pár minut. Všichni jsou silně zamedikovaní. Medikace tu ani není oficiálně brána jako léčba, ale jako omezující prostředek. Pacienti mluví o desítkách léků, které jim denně podávají. Mám svědectví o tom, že v devadesátých letech k předávkování léky nad rámec lékařského předpisu docházelo zcela běžně. Lze předpokládat, že tato praxe stále trvá. Od devadesátých let se na Neklidu totiž změnilo jen velmi málo.

Lidé tu bývají hospitalizováni dny až týdny. Jak léčba na Neklidu probíhá? Existuje tu nějaká možnost terapeutického působení?

Jeden z největších paradoxů je, že lidé, kteří jsou na tom nejhůř, tedy ti v akutní krizi, mají ze všech pacientů tu nejmenší péči. Nabídnou jim, že je svážou a píchnou jim silnou injekci. Nedostává se jim žádné terapie ani delšího rozhovoru s lékařem. Vysvětlením bývá, že se „s nimi nedá nic dělat“. Přitom v takových akutních stavech by byl člověk, který by se snažil navázat s nimi kontakt, přivést je do reality nebo alespoň tam s nimi být, pokud to nejde jinak, velmi důležitý. Další bohnické pavilony jsou na tom lépe, tam probíhá terapie a různé další aktivity. Pobyt na Neklidu pro mnohé představuje nové trauma a největším strašákem je pro ně možnost, že si tuto zkušenost zopakují. Pro někoho je to důvod, proč svoji výpověď nezveřejní, bojí se případných následků. Jedna žena mi řekla, že kdyby tam měla jít znovu, raději se zabije. Takové zacházení s pacienty má vedle individuální roviny také hluboký společenský dopad. Tyto zprávy se mezi klienty šíří. Psychiatrie nemá důvěru.

Akutní psychický stav obvykle nepřichází bez předchozích příznaků, signálů. Jak u nás funguje péče o lidi, kteří se ještě nenacházejí v kritickém stavu, ale potřebují odbornou pomoc?

Primární prevence pomáhající předcházet akutním stavům je klíčová. Když už k něčemu dojde, pak je potřeba člověku v akutním stavu zajistit permanentní péči. Je běžné, že se s těžkými stavy lidé dlouhou dobu potýkají sami, až se opravdu dostanou do krize, pak následuje příjem na psychiatrické oddělení. Primární prevenci mají řešit nově vzniklá Centra duševního zdraví (CDZ) a komunitní péče obecně, aby byla péče dostupná v místě bydliště klienta.

Jaký vliv má na kvalitu psychiatrické péče probíhající reforma?

Oficiální dokument s názvem Strategie psychiatrické reformy z roku 2013 stále visí na webu ministerstva zdravotnictví. Byly plánovány náklady šest miliard korun a většina peněz měla být určena na rozvoj komunitní péče. Menší část prostředků měla jít do všeobecných nemocnic a tamních psychiatrických oddělení. Ze strukturálních fondů Evropské unie se podařilo sehnat jen něco přes tři miliardy, z nichž většina je použita na výstavbu nových psychiatrických pavilonů ve všeobecných nemocnicích. Za půl miliardy se staví psychiatrický pavilon v Brně a zhruba za tři sta milionů v Plzni. Pouze malá část jde na komunitní péči. Každé ze zhruba patnácti Center duševního zdraví má rozpočet asi deset milionů korun ročně, což je velmi málo, když jde o miliardy. Reforma tudíž nesměřuje rozhodujícím způsobem ke komunitní péči, jak bylo proklamováno.

V souvislosti s reformou proběhl také průzkum kvality péče na psychiatrických odděleních v Česku. Přinesla tato zpráva ministerstva zdravotnictví nějaká nová data?

Průzkum proběhl, a dokonce byl u příležitosti jeho dokončení uspořádán happening nazvaný Setkání v oblacích, kde však ­ministr Adam Vojtěch uvedl, že je zpráva z větší části neveřejná, protože je zbytečné rozpoutávat „hon na čarodějnice“. Ministerstvo odmítá zveřejnit výsledky jednotlivých zařízení. Podle některých úředníků přitom byla zjištěna pochybení ještě závažnější, než jaká jsou popsána v příbězích na stránce Neklid.net.

Zaznamenal jste nějaké reakce na uveřejněná svědectví ze strany širší odborné veřejnosti?

Ohlasy jsou až na výjimky velmi opatrné. Psala mi například Květa Skalová, pedagožka z 2. lékařské fakulty Univerzity Karlovy, že přichází často do konfliktu s náměstkem bohnické nemocnice Pávem kvůli tomu, jak se tam zachází s pacienty. Dokonce by se prý nebála ani soudu. Dále mám svědectví několika zdravotníků, kteří Bohnicemi prošli jako pacienti. Na webu je také zveřejněný příběh zdravotní sestry hospitalizované v Psychiatrické nemocnici v Dobřanech. Studuje fyzioterapii a dokáže se na zacházení s pacienty dívat i z odborného hlediska. Další žena se výhradně na základě zkušenosti s hospitalizací pokusila o sebevraždu a skočila pod vlak.

A přímo samotní psychiatři se k celé věci vyjádřili?

Psychiatři, které jsem oslovil, mi neodpověděli. Antipsychiatrické hnutí u nás nemá tradici. V zahraničí tato hnutí většinou zakládali sami psychiatři, ti, co přestali věřit svému oboru. To by s tím nějaký lékař u nás musel začít. Nějaké pokusy byly v devadesátých letech, vyšla třeba kniha s názvem Antipsychiatrie, zacházení s bláznem od Petra Styxe.

Varování vedení bohnické nemocnice, že pokud příběhy z webu nestáhnete, dočkáte se právních postupů, se naplnila. Obdržel jste písemně právní výzvu. K čemu vás vyzývá?

Abych stáhl všechny uveřejněné výpovědi, což samozřejmě neudělám. Vytýkají mi, že kritika nemocnice přesáhla přípustnou intenzitu a vytváří negativní dojem u veřejnosti. Já je v odpovědi vyzval, aby k porušování lidských práv, zdraví a důstojnosti zaujali jasné stanovisko a směřovali k nápravě současného stavu. Myslím, že pokud by opravdu došlo k soudní cenzuře, zájem veřejnosti o tuto problematiku mnohonásobně vzroste. Tou žalobou je pošlapávána především svoboda slova samotných pacientů. Ano, jsou to subjektivní výpovědi, ale to neznamená, že nejsou pravdivé. Proč by někdo nemohl vyprávět o tom, co zažil? Ředitel Hollý v odpovědi Kláře na její stížnost de facto sdělil, že si všechno vymyslela. Je tam celý odstavec psychiatrických termínů, v odpovědi nezaznívá ani náznak skutečného lidského pochopení.

Neuvažovali poškození z Neklidu o hromadné žalobě?

Vím o tom, že pár lidí by do toho šlo, a jednáme s advokáty. Naději také může přinést novela antidiskriminačního zákona, pokud bude schválena. Dnes u nás není žádná specializovaná organizace, kam by se lidé mohli obracet ohledně obrany práv klientů s duševními potížemi. Tuto roli plní jen veřejný ochránce práv, ale tam jde o omezenou aktivitu a byrokratický proces. Nefunguje tu v těchto případech veřejná podpora. Těm lidem většinou nejde o peníze, spíš potřebují, aby jim někdo dal za pravdu, aby jim někdo věřil. Pochopitelně však mají náklady například za psychoterapii a další odstraňování následků hospitalizace.

Jak vnímáte svoji roli?

Považuju se za „kolektora“. Jde mi především o to publikovat příběhy, o kterých se vlastně nikdy nesmělo v plném rozsahu mluvit. Připadá mi to významné – jsou to totiž všechno záležitosti, o kterých se tu dlouhá léta ví, dokonce v nějaké menší míře byly už publikovány. Chtěl bych soustředit co nejvíce výpovědí, tím posílit dané svědectví a ukázat, že mnohé praktiky se tam pravidelně opakují. Nebráním se spolupráci s dalšími lidmi. Většina lidí čeká, že se to nějak samo změní, ale já si myslím, že samo od sebe se nezmění nic, zvlášť když nebude možné o tom svobodně mluvit.