Projekt Wabi Experience, založený na dekonstrukci folkové tvorby známého českého písničkáře, začal před sedmnácti lety a letos vyústil vydáním stejnojmenné desky. Její poslech ovšem neevokuje ani tak trampský táborák, jako spíš cestu hlubokým sněhem na pokraji sil. Podle autorů album funguje i jako svědectví o jejich stárnutí.
Rozpitvali jste první dvě alba folkového písničkáře Wabiho Daňka a z mikrosamplů poskládali atmosférickou nahrávku na pomezí hauntologie, outsiderského dronu a krautrocku. Jaký je vlastně váš vztah k přírodě a trampství?
Tomáš Procházka (TP): Mí starší sourozenci byli trampové, takže jsem se k tomuhle světu dostal dost blízko, dokonce jsem byl i na Portě a viděl a slyšel Wabiho zpívat z bezprostřední blízkosti. V jistou chvíli mi Wabi Daněk začal připadat jako ztělesnění žánru. Zároveň ale jeho hranice v mnohém překračoval. Tato fáze mého života dost rychle skončila, ovšem v přírodě jsem trávil všechen svůj volný čas zhruba do sedmnácti let, kdy jsem začal hrát v punkových kapelách a měl jsem najednou jinou zábavu.
Jára Tarnovski (JT): Já jsem šel rovnou k tomu punku. Ale v posledních letech se snažím vypadnout do lesa, jak jen to jde. Bez pádla, cancáku a usárny. Prostě mastňák. Ale vyrůstal jsem u lesa, nedaleko byla řeka a jeskyně, ve kterých přespávali i trampové. Mám to hluboko v sobě. Jenže člověk ale chce to, co nemá, a tak jsem skončil v centru města. Teď se asi pomalu vracím. Od Wabiho Daňka jsem znal jen Rosu, Listopad – to, co se hrálo na kytaru všude. Byl to pro mě smutný pán ze zpěvníků, zadumaný stejně jako trampové, kteří chodili okolo našeho domu.
Můžete popsat vývoj projektu Wabi Experience?
TP: Je to bohužel už docela dávno a všechny detaily si nepamatuju. Každopádně to začalo někdy kolem roku 2000, kdy jsem se pustil do experimentování s elektronickou hudbou. Myslím, že hlavní inspirací bylo setkání s Clicks & Cuts Series na labelu Mille Plateaux a tvorba dua Matmos. Chtěl jsem udělat něco podobného, ale jít na to po svém. Taky za tím byla snaha přetavit cosi z mého předchozího života do toho současného i budoucího. Vlastně je to alchymická práce. Solve et coagula. Překopal jsem to, pokud si dobře pamatuju, třikrát. První verze byla taková nekonfliktní, trochu pitomá taneční hudba z devadesátek. Pak jsem začal vzorky zkracovat a všechno najednou dostalo jiný rozměr.
JT: Připojil jsem se asi v roce 2011. Přesně si to nepamatuju, ale určitě už byla venku první deska Gurun Gurun. Ta dema, co jsem od Tomáše dostal, byla skvělá. Bavilo mě mít koncept, po bezbřehosti předešlých projektů mi vyhovovala omezení.
Podle jakého klíče jste vybírali nahrávky, z nichž jste vycházeli? Z alba čiší zvláštní smutek a odcizení. Byl to záměr?
TP: Ten smutek je tam obsažen od začátku a vyleze na povrch i při rozdělení na malé části. Je to skepse, deziluze. Třeba v textech Nevadí a Papírové řetězy nebo ve skladbě Ročník 47: „Co hledám, už tu není.“ Nejdřív jsem vytvářel knihovnu samplů, čímž jsem strávil opravdu hodně času, abych do toho v poslední fázi dost nahodile vstupoval neošetřenými úryvky z naprosto různých písní. Jediné omezení bylo, že to musí být samply z prvních dvou Wabiho alb. Nakonec je to asi z osmdesáti procent první deska.
JT: Podle některých je ta deska tíživá. Každopádně při procesu tvorby jsme takový cíl neměli. Ale jak říkal Tomáš, v našem tavicím kotlíku byly jenom fragmenty Wabiho písniček z osmdesátých let, ve kterých převažují pocity nehybnosti, bezvýchodnosti, zmařeného života. Ze sazenice kaktusu nevyroste tulipán.
Deska Wabi Experience vyšla na ruské značce Mikroton Recordings. Jaké máte odezvy ze zahraničí?
TP: Zatímco u nás se dost lidí chytne na legendu, která album doprovází, venku nevědí, kdo je Wabi Daněk ani proč by je měl zajímat – a deska musí fungovat sama o sobě. To se, doufám, povedlo. Máme pár pozitivních reakcí. Frans de Waard například přirovnává desku v recenzi pro Vital Weekly k Oval nebo Pan Sonic.
Pracovali jste vědomě s estetikou hauntologie?
TP: Já s tímhle pracoval mnohem dřív, než jsem vůbec znal ten termín. V B4 a také v Handa Gote se s hauntologií operuje vlastně soustavně, ale většinou ten termín nepoužívám, jelikož mi to připadá jako honění trendů, navíc dnes už včerejších. Raději mluvím o práci s pamětí nebo třeba o mediální archeologii. Když se řekne hauntologie, musí se říct Ghost Box Records, ale já si nikdy nemyslel, že tohle je jediná možnost, jak k tématu přistoupit. Například na audiovizuální scéně je nemožné pominout filmaře Martina Ježka, který bravurně rekombinuje filmové artefakty minulosti.
JT: Líbí se mi Romjbor Klanglabor, což je hudební projekt Honzy Hájka. Pracuje hlavně se zvukovými stopami instruktážních šestnáctimilimetrových filmů ze šedesátých a sedmdesátých let. Sám jsem se jednu dobu věnoval aktualizaci scénické hudby ze sedmdesátkových inscenací brněnské televize. Dost mě taky zajímá fenomén EVP neboli nahrávky ze zásvětí.
Fanouška folku a country by mohla deska Wabi Experience dost zklamat. Setkali jste se už s takovou reakcí?
TP: Ne. A pochybuju, že k tomu dojde. Posluchačské světy country a zvukového experimentu se moc neprotínají. Pravda je, že kdyby se k desce nějaký fanoušek country přece jen dostal, mohl by se třeba cítit uražen. Ale naše hudba se výchozímu materiálu ani nevysmívá, ani se z něj nesnaží profitovat.
JT: Možná bychom se měli přihlásit do oblastního kola Porty a vyzkoušet to.
Jak se do nahrávky promítají vaše osobní vzpomínky?
TP: Mně už se do ní promítají spíš vzpomínky na samotnou práci: kde jsem žil a co jsem dělal, když jsem na tom začal pracovat, když jsem pak dělal na druhé verzi nebo když jsme to s Járou dodělávali. V bookletu se v poznámce k Rose na kolejích na tohle téma píše: „Wabiho Daňka v té době charakterizují písně neukázněné a nesměrované romantiky, která je mu vlastní až do té doby, než začne život chápat v celé jeho složitosti.“
JT: Líbilo se mi, jak někde Tomáš říkal, že ve finále je příběh téhle desky příběhem o jeho vlastním stárnutí. Cítím to podobně.
Kdybyste si museli vybrat mezi modrou a červenou pilulkou, poslouchali byste raději pouze novátorskou hudbu, anebo byste spíš prohledávali archivy?
TP: Jako interpret se možná přece jen obracím spíš do minulosti – alespoň arzenálem, který při hraní používám. Minulost mě vždycky fascinovala, ve všech podobách. V jádru jsem vlastně velký staromilec. Myslím si, že v mnoha odvětvích jsme už za vrcholem. Ale vývoj technologií a výzvy, které přináší, je pro mě velké téma.
JT: Já asi jedu víc v cyklickém čase než v tom lineárním. Ale dobře, vybral bych si cestu dopředu – abych se mohl vrátit.
Tomáš Procházka (nar. 1973) absolvoval DAMU na katedře alternativního a loutkového divadla. V roce 1998 založil hudební skupinu B4 a v roce 2005 divadelní soubor Handa Gote Research & Development. Jako hudebník vystupuje také se skupinou Gurun Gurun nebo s projektem Poisonous Frequencies. Provozuje label Meteorismo a blog Endemit Archives.
Jára Tarnovski (rok narození zásadně neuvádí) působí jako dramaturg pardubického Divadla 29, je členem skupiny Gurun Gurun, improvizační formace IQ+1 nebo příležitostného souboru The Czech Psychedelic Manifesto Society. Stojí za vydavatelstvím Jipangu.