I ty můžeš napsat román

Úvahy o současné rumunské literatuře, jejích osobnostech a převažujících tendencích lze pojmout z různých hledisek. Nabízí se například generační hledisko, které by však mělo výpovědní hodnotu spíše pro rumunisty, obeznámené s vývojem rumunské literatury v celém poválečném období. Další možností by bylo hledisko zeměpisné, podle historických krajů (Valašsko, Moldavsko, Sedmihradsko, Besarábie – Moldavská republika), nyní v Rumunsku poměrně populární díky projektům zaměřeným na literární geografii, z nichž nejpodnětnější výstupy zaznamenal projekt literárního historika Cornela Ungureana z Temešváru. Po prosincové revoluci 1989 se v Rumunsku dosti dlouho udržovalo členění na dvě kategorie: „domácí literatura“ a „exil“ (emigrace rumunských literátů na Západ byla nesmírně početná a zahrnovala tisíce jmen); naštěstí dnes i v této postkomunistické zemi, o pár let později než u nás, převládlo přesvědčení, že jde o dvě nálepky pro jednu nedělitelnou národní literaturu.

Rozšíření knižního trhu

Úvodem jedna terminologická poznámka: „současnou literaturou“ zde míníme to nové, co vzniklo a vzniká po velkých společenských přeměnách v období po roce 1989, nikoli obsah běžný v rumunské literární historiografii, kde se jedná o literaturu od druhé světové války – celým tímto obdobím se zabývá například obsáhlý traktát (1170 stran) Alexe Ștefănesca z roku 2005 Istoria literaturii române contemporane, 1941–2000 (Dějiny současné rumunské literatury, 1941–2000). Literární historie si v této souvislosti klade otázku, co je pro písemnictví posledních tří desetiletí příznačné, čím se odlišuje od toho dřívějšího. Podle některých českých literárních kritiků zásadní odlišnost spočívá v tom, že literatura už nemusí plnit angažovanou a etickou roli, tedy být „svědomím národa“, bdít, vysvětlovat a vychovávat. Pro novou rumunskou literaturu se nám jako jeden z nápadných rozdílů jeví to, že se – na rozdíl od období šedesátých až osmdesátých let – už nehalí do rafinovaných a někdy těžko dešifrovatelných alegorií a princip klíčových odkazů nahradila otevřeností.

Jednou z nejvýraznějších změn na rumunském knižním trhu od roku 1990 je (podobně jako u nás) velký nárůst kvantity – přibyly stovky nakladatelství, a i když některá pochopitelně zanikají, trh se neobyčejně rozšířil; ostatně existuje i možnost vydávat vlastním nákladem. Rozmohly se kursy tvůrčího psaní a uvolnila se stavidla pro ty, kdo si myslí, že mají ostatním co říct. Mladý kritik Marius Miheţ tuto atmosféru vyjadřuje heslem: „Și TU poţi scrie un roman!“ („I TY můžeš napsat román!“). Druhou stranou této mince samozřejmě je, že se v této záplavě obtížněji hledá kvalita, ale ta se obvykle po nějaké době přece jen prosadí. Uveďme výmluvný příklad: prozaik Petru Cimpoeșu z provinčního moldavského města Bacău byl dlouho v Rumunsku považován za druhořadého autora zábavné literatury a teprve neobyčejný úspěch humoristického románu Simion Výtažník (2001) v Česku (obdržel cenu Magnesia Litera za výtečný překlad Jiřího Našince, ale i hlavní cenu jako Kniha roku 2006) změnil jeho umístění na pomyslném žebříčku literárních veličin. V samotném Rumunsku se výrazně zvýšil zájem o jeho tvorbu, včetně reedic starších děl, a rovněž počet zahraničních překladů jeho próz stoupl. Na tento úspěch měl navázat následující román Christina Domestica a lovci duší (2006, česky 2008), rafinovaná kombinace politické satiry a sci­-fi, který však navzdory očekávání nezískal jednoznačný kritický a čtenářský ohlas.

Nepřehlédnutelný je vliv moderních komunikačních prostředků a rozšíření médií, jako jsou online časopisy či blogy. Mezi mladými vznikly zvláštní kategorie spisovatelů: „internauti“ a „blogisté“. Nejde o módní výstřelek, nýbrž o levný a pohodlný způsob, jak být v bezprostředním kontaktu se čtenáři i s ostatními literáty a dostávat okamžité reakce na vznikající dílo. Autorova existence se zbavila tajuplnosti a stala se zcela „veřejnou“. Jedním z nejlepších rumunských internetových časopisů je LiterNet.ro, založený v roce 1999 jako RomanianLiterature.com, který byl v roce 2001 přejmenován a přeměněn v portál věnovaný nejen literatuře, ale i filmu, výtvarnému umění a podobně. Od téhož roku funguje Editura LiterNet, vydávající knížky v elektronické podobě, která se může pochlubit i cenou Electronic Publishing od Sdružení rumunských nakladatelů a několika tisíci návštěv každý měsíc na svém webu. Mezi řadou vydaných titulů najdeme nejen původní rumunské texty od mnoha renomovaných autorů, ale také třeba české překlady komedií sedmihradského prozaika a dramatika Rada Țuculesca, z nichž některé byly uvedeny na scéně pražského divadla Orfeus (Letní zahrádka aneb Pojďme jim dát přes držku, 2008, a Kravinec uprostřed cesty, 2017; obě v překladu Ladislava Cetkovského). Mnoho „papírových“ literárních časopisů, kterých v Rumunsku bez ohledu na obvyklé finanční problémy vychází nespočet (s mírnou nadsázkou lze říct, že každé provinční městečko má svou literární nebo básnickou revui), umisťuje částečně nebo v úplnosti svůj obsah na internet.

Otvírání se světu

S autorovou otevřeností vůči čtenářům souvisí to, že se mladí spisovatelé mnohem víc než dřív otevírají světu, uměleckým a technickým zkušenostem různého druhu a jiným kulturám, ale i častý fenomén poslední doby, totiž že se do psaní pouštějí umělci jiných profesí. V Rumunsku se dnes chodí na divadelní hry, které si napsali sami herci a režiséři. Je to případ mezinárodně uznávané dramatické autorky Gianiny Cărbunariu, jejíž drsně syrovou hru Kebab o mladých rumunských emigrantech v Irsku uvedlo pražské Divadlo Komedie (2007), ale také třeba vysokoškolské pedagožky a režisérky Aliny Nelega nebo herečky a režisérky Lii Bugnar (díla obou autorek vyšla česky ve svazku Amalia dýchá zhluboka, 2008).

Někteří scenáristé získávají uznání jako romanopisci (a naopak). Například Răzvan Rădulescu, autor scénáře úspěšných ­filmů Hîrtia va fi albastra (Papír bude modrý, 2006), Moartea domnului Lazarescu (Smrt pana Lăzăresca, 2005) a Marfa si banii (Zboží a peníze, 2001), je dnes oceňován především za fantasy román Teodosie cel Mic (Teodosie Malý, 2006). Podobně je na tom i Florin Lăzărescu, jehož román Trimisul nostru ­special (Náš zvláštní zpravodaj, 2005) získal prestižní cenu Lipského knižního veletrhu a byl přeložen do několika evropských jazyků. Na filmovém poli uspěl Lăzărescu především jako autor scénáře historické evokace Valašska z počátku 19. století Aferim! (2015), která byla na MFF v Berlíně v roce 2016 oceněna Stříbrným medvědem.

Otevírání se světu znamená také to, že spisovatelé se snaží proniknout do jiných zemí prostřednictvím překladů své tvorby, účastní se festivalů, knižních veletrhů a jsou sami sobě manažery. Nejvýraznějším příkladem v tomto směru je prozaik Dan Lungu, který se úspěšně prosadil na domácí literární scéně, ale díky překladům i v řadě evropských zemí. Autorovo sociologické vzdělání, vypravěčský talent, smysl pro příběh a humor se zasloužily o příznivé přijetí řady próz, v nichž systematicky mapuje stav současné rumunské společnosti. Jeho bezpochyby nejúspěšnější román Sînt o babă comunistă (Jsem holt stará komunistka, 2007) o nostalgii starší generace po komunismu a jeho jistotách zfilmoval v roce 2013 režisér Stere Gulea. V románu Fetița care se juca de­-a Dumnezeu (Dívka, která si hrála na Pánaboha, 2014) se zabývá v Rumunsku rozšířeným fenoménem dětí vychovávaných prarodiči, protože jejich matka a otec pracují v zahraničí, a důsledky, jež tato situace způsobuje rodinám. Ve své nejnovější próze Pâlpâiri (Chvění, 2018), kterou osobně představil na letošním Světu knihy v Praze, se pustil do analýzy poměrů na rumunském venkově, který jako téma či dějiště současné literatury zůstává poněkud v pozadí zájmu soudobých spisovatelů.

Konec tabu

Zrušení cenzury a ideologického dohledu nad literaturou po roce 1989 s sebou přineslo rovněž zmizení dosavadních tabu všeho druhu. Tabuizovaným tématem byla také erotika, která se v současné literatuře vyskytuje v široké škále od estetizovaných náznaků (třeba básník a prozaik Mircea Cărtărescu má v novele REM z roku 2006 pasáž o možném lesbickém vztahu mezi dvěma dospívajícími dívkami) až po velmi otevřené popisy projevů sexuality – jako by rumunští autoři potřebovali dohnat cosi, co nebylo dříve dovoleno a co znali jen ze světové literatury. Román Fetiţa (Holčička, 2003) respektovaného portugalisty a literárního vědce Mihaie Zamfira je variantou na Lolitu Vladimira Nabokova, ovšem zasazenou do současných bukurešťských reálií. Erotika má rovněž klíčové místo v „milostném a rodinném románě“ Cezara Paula­-Bădesca Luminiţa, mon amour (Luminiţa, má láska, 2006), jehož záměrem bylo popsat genezi a rozklad jednoho milostného vztahu „při nulovém stupni fikčnosti“ a s výrazným smyslem pro ironii; například v „typologii polibku“ se dovídáme, že „sărutul e căcare erotică“ (polibek je erotické kakání). I tento román se dočkal filmové podoby (Ana, mon amour, Ana, má láska, 2017) a byl u nás uveden v roce 2018 na Febiofestu.

Dalším tabuizovaným tématem byly vý­­znamné osobnosti rumunských dějin, ať již proslulé slavnými činy, anebo naopak hrůzovládou, počínaje valašským knížetem Vladem Ţepeșem a konče diktátorem Nicolaem Ceaușescem. Například prozaik Petru Popescu, žijící v USA, se teprve po třiceti letech odhodlal převyprávět (ovšem s jistou mírou fikce) svou osobní zkušenost s rodinou Ceaușescových, zejména s jejich dcerou Zoe, která se do něj bezhlavě zamilovala, a to v románě Supleantul (Náhradník, 2009). V odlehčené formě černého humoru se s postavou diktátora můžeme setkat v románu Daniela Bănulesca Te pup în fund, Conducător iubit! (Polib mi prdel, milovaný vůdče!, 1994), kde si autor utahuje z celého Ceaușescova kultu osobnosti a osmdesátá léta v jeho podání nabývají podoby grotesky, vrcholící neúspěšným atentátem na „nejmilovanějšího syna rumunského národa“. Odtabuizování se pochopitelně týká nejen témat, ale možná v daleko větší míře lexikálních a stylistických prostředků, mezi něž dnes ve zvýšené míře pronikají silné výrazy a vulgarismy, a to nejen v řeči postav, ale i v pásmu vypravěče. Obzvláště se tak děje v případech, kdy je vypravěč jednou z postav, jako například v živelně narativním románu Vlada Zografiho Șapte octombrie (Sedmého října, 2018) o životních peripe­tiích a milostných avantýrách nonkonformního básníka, jenž marně hledá své místo ve společnosti a jehož největším životním dobrodružstvím byla mladická cesta do zaniklé Německé demokratické republiky.

Hlavní směry nové rumunské prózy

V obecných úvahách o charakteru současné rumunské literatury bychom jistě mohli pokračovat, ale pro čtenáře bude zřejmě užitečnější, pokusíme­-li se naznačit hlavní směry, jimiž se ubírá nová rumunská próza, která se k nám nyní dostává častěji než dříve v knižních a časopiseckých překladech a na různých literárních festivalech. V současnosti se zdá, že po tematickém hledání či tápání v devadesátých letech směřuje fikční próza k několika základním okruhům. Prvním z nich je společenské dění ovlivněné přechodem z jednoho politického systému do druhého, dědictví nedávné i vzdálenější minulosti, specifičnost „přechodného“ období (perioada de tranziţie), obtížná změna mentalit; autorská perspektiva se může pohybovat od shovívavé empatie (Dan Lungu) přes ironii, komiku a groteskno (Petru Cimpoeșu) k vážným, dramatickým tónům – například v románu Floriny Ilis Cruciada copiilor (Křížová výprava dětí, 2005), ale také až po absurditu a tragično, zejména u autorů z Moldavské republiky.

Rumunsky psaná literatura z Moldavska rozhodně zasluhuje pozornost díky své originalitě, projevující se jak v tematice, tak ve způsobu vyprávění a v jazykové rovině. Do českého prostředí ji už po léta systematicky uvádí překladatel Jiří Našinec. Nedávno zesnulý Aureliu Busuioc ve svých poutavě psaných románech reflektuje složité dějiny Besarábie, která byla od středověku součástí Moldavského knížectví, ale od 19. století zde začalo uplatňovat svůj mocenský vliv Rusko a přetahování o tento region mezi Ruskem (respektive Sovětským svazem) a Rumunskem pokračovalo i ve století následujícím. Obzvláště tragických podob nabralo za druhé světové války, což zachycují autorovy romány Smlouvání s ďáblem (1999, česky 2003) a Říkej mi Johny! (2003, česky 2012). Do nepříliš vzdálené minulosti se vrací pro­zaik Iulian Ciocan, jehož svižně psané vzpomínky na brežněvovskou éru Než zemřel Brežněv (2007, česky 2009) evokují život na periferii sovětského impéria v sedmdesátých letech minulého století. O odvrácených stránkách změny režimu, o nástupu kapitalismu a rejdění nekalých živlů větřících příležitost ke zbohatnutí nejen v kišiněvské Obci spisovatelů, ale i v celé společnosti, píše ve svém románovém diptychu Nicolae Rusu (Krysiá­da, 1998, Silvestr na vraku, 2005; česky oba 2011), přičemž částečně vychází ze skutečných událostí (například vchrstnutí kyseliny sírové do obličeje nepohodlnému spisovateli se opravdu přihodilo, a to samotnému autorovi, který pak musel podstoupit sérii plastických operací).

Dalším výrazným okruhem je svět autobiografie, vzpomínek, „malých“ dějin, míst a měst, nahlížený s různou mírou imaginace a fantazie. U Mircei Cărtăresca (v próze Nostalgia, 1993) nebo u Doiny Ruști (v souboru navzájem propojených povídek Cămașa în carouri, Kostkovaná košile, 2010) čteme takřka realistické pasáže ze současné Bukurešti, kterou však vzpomínka na magii dětských her promění třeba na miniaturu města koncentrovanou v jedné perle anebo na místo, kde jméno milého zavolané mladou ženou v okamžiku smrti pod koly auta začne žít vlastním životem a pravidelně se ozývá obyvatelům města z hodin na Univerzitním náměstí. Mezi další úspěšné tituly patří vzpomínková kniha Filipa a Mateie Floriana Băiu­țeii (Kluci z ulice Băiuț, 2012), jež vznikala jako hravý dialog mezi oběma bratry, které od sebe dělí dosti velký věkový rozdíl. Ačkoli atmosféra osmdesátých let je z jejich vyprávění patrná, ani jednou tam nepadne jméno vládnoucího diktátora; zato byl součástí jejich dětství Emil Zátopek, jehož jim děda dával za vzor, nebo Limonádový Joe, oblíbený hrdina klukovských her na indiány a kovboje.

Fantazie a historie

Fantazie jako základní tvůrčí princip se uplatnila v úspěšném románu Teodosie cel Mic (Teodosie Malý, 2006) Răzvana Rădulesca, který bychom mohli po této stránce (vytvoření vlastního samostatného světa s postavami a ději) přirovnat k Alence v říši divů Lewise Carrolla. U Rădulesca se protagonista – dospívající budoucí vládce říše Teodosie – střetává s rivaly, jako je Sumec Protektor ze Studeného jezera a Zelení a Fialoví Mravenci; v tomto případě však evidentně nejde o četbu pro děti, nýbrž pro poučeného postmoderního čtenáře, schopného vstřebat množství kulturních a historických aluzí. Literární kritik Marius Chivu považuje toto dílo, balancující na hranici světa dětí a dospělých, za nejlepší rumunský román prvního desetiletí nového milénia. Jeho názor potvrzuje i to, že v roce 2010 kniha získala Cenu Evropské unie za literaturu.

K oblíbeným námětům patří také historie určitých míst s jejich kouzlem a pitoreskností, vytvořená spisovatelem z vyprávění místních obyvatel; „velká“ historie se proplétá s „malou“, všednodenní líčení válečných hrůz se střídá s groteskními epizodami – taková je poetika románu Medgidia, orașul de apoi (Medgidia, město z onoho světa, 2009) od Cristiana Teodoresca, ovšem jak si všimli čtenáři i kritika, nejde jen o toto provinční město ztracené ve stepích Dobrudže, ale předobrazem by mohlo být jakékoli menší rumunské město v meziválečných letech a za druhé světové války. Velký mezinárodní úspěch sklidila Kniha šepotů (2009, česky 2015) rumunského spisovatele arménského původu Varujana Vosganiana. Literárně zpracované vzpomínky autorových prarodičů a jejich přátel zahrnují dobu od konce 19. století v Osmanské říši přes hrůznou genocidu arménského obyvatelstva za první světové války, nalezení útočiště v meziválečném Rumunsku až po komunistický převrat na konci čtyřicátých let a dětství budoucího spisovatele, jenž pozorně naslouchal, co si staří Arméni vyprávějí šeptem pod meruňkou na dvoře domu v městečku Focșani, na někdejší hranici mezi Moldavskem a Valašskem.

Jak již bylo zmíněno v úvodu, do kontextu rumunské literatury se znovu začlenili exiloví spisovatelé ovlivnění novým prostředím, adoptivní zemí, a to nejen reáliemi, ale i uměleckými postupy, poetikou a někdy i jazykem. To je patrné u Dumitra Ţepenea­ga žijícího ve Francii, který po emigraci na začátku sedmdesátých let začal psát francouzsky; v posledních letech se vrátil k rodné rumunštině, avšak výrazně evropsky zaměřenou tematikou přesahuje obě teritoria, o čemž svědčí zejména jeho „porevoluční“ román Hotel Europa (1996, česky 2008). Prozaik Norman Manea usazený v New Yorku je ve světě i u nás známý svým působivým svědectvím o konfrontaci exulanta s postkomunistickou mentalitou, nazvaným Chuligánův návrat (2006, 2011, česky 2008), i zdařilým pokusem, jak v rumunské próze navázat na žánr amerických univerzitních románů – Doupě (2009, česky 2014). Zatím nejpříznivějšího přijetí ze strany českých čtenářů i kritiky se dostalo románu S bubnem na zajíce chodil (2004, česky 2014), jehož autorem je výrazný prozaik střední generace Bogdan Suceavă, občanským povoláním profesor matematiky na jedné z kalifornských univerzit. V satiricko­-fantastické próze vykresluje prostředí Bukurešti v době po pádu komunistického režimu a ukazuje jako v pokřiveném zrcadle grotesknost národoveckých ideo­logií, samozvaného mesiášství a staronových demagogií. Velkým kladem českého vydání je překlad Jiřího Našince splňující požadavek, aby čtenář vnímal text s pocitem, že čte dílo domácího původu. Zásluhou autorské předvídavosti Suceavův „magickorealistický“ obraz komplikovaného společenského přerodu neztrácí na působivosti ani třicet let po revolucích ve východní Evropě.

Na závěr by možná bylo užitečné pokusit se o stručné retrospektivní shrnutí a připomenout, že rumunská umělecká próza nemá příliš dlouhou historii. Od počátku novověku se písemnictví v rumunských zemích vyznačovalo náboženským nebo kronikářským zaměřením, od 18. století v souvislosti s procesem národního obrození převládly filologické, historiografické a didaktické spisy. Moderní literatura s příznačnou žánrovou pestrostí se začala vytvářet teprve s nástupem romantické generace v první polovině 19. století, avšak například románový žánr se ustavil až v jeho druhé polovině. Zpoždění vůči západoevropským literaturám se podařilo v úplnosti překonat po vzniku Velkého Rumunska a během celého meziválečného období, jež umožnilo zformování význačných osobností národní kultury i těch, které výrazně obohatily světovou literaturu, jako je třeba prozaik Mircea Eliade, esejista Emil Cioran a dramatik Eugène Ionesco. Slibný vývoj rozličných typů umělecké prózy byl na několik desetiletí přerušen nástupem komunistického režimu s jeho politikou ideologického dozoru. Avšak již od šedesátých let prosazovaly nově nastupující generace literátů návaznost na hodnoty meziválečné kultury a současně i synchronizaci s podněty soudobé evropské a světové literatury. Po svržení totalitního režimu se v Rumunsku vytvořily nové podmínky umělecké tvorby i literárního provozu, přičemž proces proměn, experimentů a objevů v této oblasti neustále pokračuje. Každý z autorů zahrnutých do našeho stručného přehledu má vlastní vidění světa, vlastní poetiku a způsob psaní, lze však najít nejen styčné body, které je propojují navzájem (tím nemyslíme jen společnou národnost a jazyk), ale i témata, zájmy a starosti sdílené se současnými evropskými spisovateli. Nezbývá než doufat, že díky četnějším překladům a literárním festivalům budou mít čeští čtenáři čím dál více příležitostí k seznamování s literaturou země, která je nám blízká v mnoha ohledech, nejen svou zeměpisnou polohou.

Autorky jsou rumunistky.