Už ani neví, jak se tam ocitl. Snad cestou z města, když se rozhodl nečekat na první ranní vlak, posunout se nahoru na kopce a pomalu se nocí sunout domů. Někde pod Čertovinou připadl na železnici, takovou tu krkolomnou venkovskou trať táhnoucí se po okrajích vsí. Přesně po té musí jít, řekl si a pak se snažil najít takové tempo, aby tempo pražců co nejméně překáželo jeho záměru dojít do kuropění alespoň na hranici známého kraje. V jednu chvíli se železnice zanořila do průrvy vytrhané na sklonku 19. století dynamitem, utekla před světem do hloubky prolákliny, kterou musel postupovat s velkou opatrností. S velkou opatrností do mírného svahu, maje jen krátký čas uskočit, kdyby se proti němu vyřítila některá z večerních souprav. Dlouhé minuty procházel kolem ostrých skalních výčnělků a pak se najednou krajina opět otevřela a on pomalu vystoupil z útrob kopce. Kdyby někdo pozoroval krajinu jeho směrem, viděl by nejprve kšiltovku, pak hlavu postavenou na prsou a nakonec celého člověka, plaše se rozhlížejícího po okolí. Tam stál. Už docela vysoko, nad krajinou mezi keři a borovicemi všelijak pozohýbanými, hleděl na protáhlou horizontální čáru, na dlouhé Polabí, na Kunětickou horu a černé obrysy hor na severu. Všechno viděl, uhadoval, kde zhruba leží Slatiňany s Jaromírem Johnem a zda snad v oné mase na severu bylo by lze alespoň vytušit Čapkovy Svatoňovice. A musely tam být, neb před několika lety nad tamními samotami úplně stejně koukal k jihu a taky viděl Kunětickou horu a za ní hřbet vysočinský, tu hradbu kopců roztahujících se mezi Labem a Sázavou.
Jdete z tý tratě!, zakřičel mu kdosi do zad. Slezl z kolejí, jasně, co taky jiného. Kouká někam do křovin a tam chlap docela obyčejný, s čapkou a psem, s pytlem, ze kterého lezly kopřivy. Kampak jdete, ptal se hned, tak to na něj vysypal, že jako z města domů, a zrovna se přeptal, co že je to za místo, kde stojí, a pak taky, kam že má s tím pytlem namířeno on. Jen semhle k baráku, mávnul chlap neurčitě k železničnímu ohybu. Obrysy stavení podvečerního, nízký domek při koleji, postaru vechtrovna. A jestli prý chce, tak může s ním na kávu. Nebylo nad čím přemýšlet, hodina sem a hodina tam, mohlo mu být docela jedno, jestli stihne ve vsi vyzvednout pondělní pecen chleba.
Sedí pod přístřeškem jednoduché drážní charouzničky, kouří, spíš mlčí. Pak se zeptá: proč zrovna tady a jestli se ještě točí klikou a vytahují šraňky z drážního domku, jestli se ještě vyžíná tráva kolem náspu a chodí kontrolovat trať po bouřce. Po pravé ruce skáčou králíci, po levé kurník s ukňouranými slepicemi. Chlapík vypráví, jak to tady před pár lety koupil, jak se zachránil z ulice a teď si pěstuje zeleninu, jak mu vlak jezdí mezi záhony a jak vysedává za domem a hledí na druhou stranu od trati dolů pod kopce. Samota veliká, říká, chlap přitakává, občas za ním přijedou, a aby se prý prošel po trati, pár kilometrů tam a zase zpátky. Občas zajde dolů do města nakoupit a jednou za uherský rok stráví večer s četou železničářů vyrazivší na obhlídku stromů. Knížky? ptá se při vědomí, že na střeše nezahlédl ani anténu, ani satelit. Na to chlap, že čte rád a knih má doma dost.
Nechtělo by se věřit, že v téhle době ještě může být kdesi v lesních samotách dům bez sítí, s primitivním srdíčkem vyřezaným do dvířek hajzlíku, kde ve strašném smradu se válí Ladislav Klíma, kde na špalku vedle kurníku leží Louis-Ferdinand Céline a pak všechno možné, co zrovna přijde pod ruku, Purkyňovy Útržky, jakési mongolské pohádky a kdovíco všechno jiného. Tak to jste si sem natahal pěknou sbírku, říká mu, ale chlapík opáčí, že něco sice přinesl z města, ale že víc toho tady zůstalo po těch, co vechtrovnu obývali před ním. Třeba právě tahle – a ukazuje na Célina. To myslíte vážně? ptá se zas a přemýšlí, jaképak cesty asi podnikla tahle kniha, než se ocitla na temeni kopce v drážním domku. Tady když by něco očekával, tak asi jen Novákovou a Raise, ale tohle?
No tak dobrá, věřím vám, co taky zbývá, vlak mi nezastavíte, a i kdyby, stejně bych do něj nemohl, protože pokračuju přes trať, a ne souběžně s ní, říká mu.
Vrací se na lavičku, dát si pivo a zvážit, jak nejlépe vyrazit z téhle divné pasti. Otevírá batoh a pokládá na stůl svazky, které zas nese na zádech on. Všechno, pravda, o třídu níž než knihy, které tu kolem sebe viděl naskládáné do komínů na parapetech. Ale to už mám takovou práci, říká chlapovi a pak se zas vyptává chlap jeho a on poctivě na všechno odpovídá, než je přeruší dieselový agregát táhnoucí do kopce soupravu rachotících vagónů. Sakra, vám se tady zastavil čas! Nechcete, nastěhuju vám sem na léto partu kamarádů, oni tyhle věci mají rádi, krmili by vám králíky a vařili kávu, mohl byste chodit sem a tam a večer vždycky zkontrolovat, jestli jsou dveře od kurníku dobře zavřený nebo jestli se po větru neuvolnila na střeše nějaká taška. Moji kamarádi jsou totiž zavření v činžácích, a jak to tak znám z vyprávění, nemůžou celé léto spát kvůli dusnu a taky pro věčné tahanice a alkoholické rejdy! A vy tu takhle ponocujete s lucernou, barák natřískaný vším, co by se mělo číst, vejce bez potisku, uječené sanitky taky nemáte – snad jen ty vlaky že by jim tu lezly na nervy! Podívejte, možná že kdybyste si pořídil identifikační číslo a vystěhoval chlívek, vybílil ho, do rohu postavil nějaký lepší stůl, mohli by sem jezdit lidi namísto do broumovského kláštera a psalo by se chvíli zas o něčem jiném než o stěhování sudetských Němců. Chlapík kouká, pije pivo, pak se začne řehtat a povídá, že jo, že si plácnou, ještě kdyby mu pomohli vykopat sklep, tak bude spokojený i on.
Vykopat sklep. A co třeba pozotvírat někde v okolí hroby?, říká si už jen tak pro sebe, když se s tím podivínem loučí a kouká, kde že je ta cesta, po které se odsud dohrabe dom. Mělo by to být asi tak osmkrát přes kopec, počítá. Osmkrát přes kopec, to by nakonec mohl chodit aspoň tak jednou do měsíce.
Autor je antikvář a literární kritik.