Non plus ultra pro všechny časy!

Přibližně někde uprostřed projektu vydávání spisů Ladislava Klímy vyšel na světlo světa – ovšem bez rozsáhlých poznámkových aparátů, v menším, brožovaném formátu – jeho Český román, psaný patrně mezi lety 1907 a 1912. Oproti předchozím vydáním zaručuje nynější edice věrohodnost vůči původnímu rukopisu, v průběhu času všelijak upravovanému Klímovou editorkou Kamilou Lososovou nebo dalšími jeho vydavateli. Nové vydání je rozsáhlejší, než bylo to, jež naposledy vyšlo v Levných knihách (2006), ale i dříve v Pražské imaginaci (1993), i tak se ale stále jedná o edici fragmentární, tentokrát ovšem sestavenou editorkou obeznámenou nejen s Klímovou rukopisnou pozůstalostí, ale i s historií vydávání jeho spisů.

Národ a milenky

Už text na obálce knihy – „Svůj národ a své milenky tím víc jsem vždy hanil a tupil, čím víc jsem je měl rád; mizerná láska, která není zároveň opovržením a nenávistí“ – předesílá, kam potřeba zaměřit pozornost: na národ a k milenkám. Půdorys textu je postaven na dvou blocích: první z nich zve se společnost, politika, stát a snad i ideologie, druhý žena a samozřejmě také sexus. Kdo je obeznámen s Klímou a jeho nikdy nepotlačenou potřebou kontradikce, dovede si vcelku živě představit situaci, v níž národ byl velkým jen proto, aby vzápětí schytal takový výprask, až mu „sračky z prdele stříkaly“. A totéž se týká milenek v románu představených, sester Olgy, Iny a Sidy, éterických bytostí, které to v jistou chvíli rozjedou tak, že pravděpodobně nenajdeme v dějinách české literatury nic, co by mohlo jejich rauši konkurovat. Nad tím vším se vznáší idea sebebožství, k níž se Klíma po celý svůj život vztahoval a jíž se několikrát ve své filosofické praxi dotkl.

Maso Českého románu vyplňuje prostor mezi naturalistním spodkem života a duchovní výšinou – a nikde, to je důležité zmínit, není nahrazeno žádnou substanciální představou vyšších organizačních idejí (vesele komentované obraty „Bůh je prase, ideálem je stát se ničím“ a podobně). Poloha někde uprostřed, beznadějně bezbožná a procesuál­ní, zaručuje čtenáři, že bude mít co dělat s literaturou v té nejextrémnější podobě.

V rauši sebeosvobození

Je vcelku zbytečné zaobírat se vším, co se do Klímovy multižánrové tříště vešlo; zůstanu velmi časový a zdůrazním polohu společensko­-politickou, představenou zde v postavě poslance dr. Volného, jehož tvořivý politický čin má osvobodit národ tupých vykonavatelů cizí vůle: „Odvrzme státnickou rozmyslnost: nic není hloupějšího. Velká, nevyzpytatelná moudrost tají se v iracionálních afektech“; „Stavím národ svůj na strašné Herakleovo rozcestí: zde srázná stezka do závratných, ledových, vznešených, pádem hrozících výšin, – zde blátivá sice, ale široká silnice dolů a dolů, do bahna, v němž se konečně udusíme.“ Proti Volnému stojí lid, lůza a její sociální demokrati, proti velkolepému duchu starost o to, aby vždy byl dostatek jídla a pítí. Což ovšem zcela zapadá do předpisu, podle kterého Klíma vytváří svět, do onoho kontradiktorického sepětí, z nějž vyrůstá i toto prazvláštní literární dílo.

Volného počínání, jen těžko přijímané a chápané, je dále zesíleno ve skutcích jeho dcer, taktéž nastoupivších cestu osvobození. Tři holčičky směřují k úplnému prožitku světa a nevyhýbají se přitom ani známému „rytí držkou v blátě“, ani titánské pozici, v níž je nutno zmučit sebe i celé okolí. „Potřebuješ utrpení stejně jako jídlo, odpočinek, zábavu (…) Tedy kdybys dost daleko viděla, abys vždy jasně chápala, že každé utrpení je ti potřebno, prospěšno, bylo by ti nutně příjemné, milovala bys je. Ale jakmile stalo by se příjemným, přestalo by být utrpením, láskou zabila bys je (…) tedy nesmíš je milovat, abys je směla milovat; musíš to nechtít a nenávidět, co musíš milovat a chtít.“ Uprostřed této demolice hrdinky osvobození svádějí stejný boj jako poslanec Volný. A takto také lze číst Český román – jako stopu po ­praxi, již lze aplikovat na život v celku, nikoli na jeho jednotlivé fragmenty. A svět je nelítostný: z jedné strany zní písnička, kterou známe až příliš dobře: „Taky jim to řeknu, já sprostej muž z lidu! Tak musíme si najít spojence a sice Rusa (…) potom se budou Němcí nás bát utiskovat, aby je cár nepraštil přes pazouru, potom bude pro nás nebe, potom nebudeme potřebovat vyníkat ani v bitvě ani na poli ducha a kuldury…“ Na straně druhé nutno přijmout základní východisko, které člověku bere celou slávu jeho rodu a klestí přitom i nesnesitelný humanismus, jímž je vše zamořeno: „Ty žmolku z prdele!“ křičí Ina na svou sestru, „devět měsíců před tím, než jsi na svět přismrděla, ocas tatínkův, tápaje kolem kundy svině, – totiž to přece ne! naší mámy, zapad do prdele a oplodnil tam hovno! Marš ven!“

Obé nutno přijmout bez rozpaků, ­chceme­-li plně vnímat strop, k němuž se sem tam ta či ona postava povznáší v rauši sebeosvobození. Poslanec Volný musí být bit a stejně tak musí své dcery přivádět ke zkušenostem těmi nejhnusnějšími metodami. A naopak: vztah dcer k poslanci Volnému musí být horší než vše, co může být vůbec shledáno rodinnou patologií. Teprve v tomto blázinci světa platí to, co Klíma vyslovuje v jedné „teoretické“ kapitole svého divokého románu: „Neboť jisto je, že nesmírná, člověka ze všeho nejvýše povznášející, nekonečně lákavá, nevyvratná (…) dokazatelná myšlenka egosolismu bude mít v nekonečných propastech budoucnosti, v nichž vše je složeno, svůj hazar [hazard], nesčetné hazary, jejichž vinětou bude Velké Šílení, v nichž řádit bude mezi lidstvem víc než černá smrt, kanony, souchotiny, školy a vzdělání dohromady“.

Tedy budoucnost! K ní je tento text namířen. A platí, že cestu k zítřku, cestu do let „Velkého Šílení“ (kterou, má­-li být blátem a kopancem, oblíbeným kouskem rozdivočelých Klímových víl, nastoupíme nutně a nekompromisně) ještě stále můžeme předjímat nikoli jako racionální prognózu sepsanou profesorem politologie, nýbrž jako dosti rozpustilou literární senzaci, v níž je vše aplikovatelné, do života převoditelné, směšné i vážné až k nesnesení.

Autor je kritik a antikvář.