I v českém prostředí se pomalu, ale jistě etabluje environmentální lyrika, kde příroda není kulisou našich prožitků ani nástrojem rozdmýchávání citů. Dva těžko slučitelné koncepty – estetika a environmentalismus – zde nestojí v konfrontaci, ale naopak se doplňují.
Když socioložka Hana Librová v nedávném rozhovoru pro časopis Host tvrdila, že se u nás objevil nový typ lyriky, který se dá označit za environmentální, měla bezesporu pravdu. Zřejmě nejpatrnější je tento přístup v loňské sbírce Radka Štěpánka s názvem Hic sunt homines. Básník se v ní pokusil skloubit faktickou složitost environmentálních problémů s neuchopitelnou krásou přírodních dějů. V jeho poezii se uměleckým objektem stává sama příroda, jež ale není chápána jen jako instrument rozkmitávající subjektivní estetické potěšení. Příroda si zde udržuje svou vnitřní (environmentální) hodnotu, a to i přesto, že je na ni primárně nahlíženo prizmatem estetických (lyrických) elementů.
Estetické oceňování přírody jako takové bude vždy infikováno antropocentrismem. Když čteme Máchův Máj (1836), jsme okamžitě vtaženi do tajuplných přírodních scenerií. Ty jsou ale nakonec jen kulisou, na jejímž pozadí se odehrává introspektivní výlev hrdinových emocí: „Modravé páry z lesů temných/ v růžové nebe vstoupají,/ a nad jezerem barev jemných/ modré se mlhy houpají,“ čteme ve třetím zpěvu, kde apoteóza přírody chystá půdu pro Vilémovu popravu. V impresionistické sbírce Květy intimních nálad(1891) Antonín Sova využívá melancholickou harmonii přírody pro rezonanci vlastních pocitů: „Přes dlouhé, mlhavé pláně/ u blízkých žlutavých vod/ na každé aleji straně/ spadává řežábů plod./ Nechť padá snů mých též příval,/ byť jen jak uvadlý list!“ A podobně, jen o něco více vitalisticky, pracuje s přírodou i S. K. Neumann v příznačně nazvané sbírce Kniha lesů, vod a strání (1914).
Neopěvovat, ale litovat
Jak romantické, tak impresionistické, symbolistické či expresionistické paradigma přistupovalo k přírodě jako k nástroji – k něčemu, co v lyrickém subjektivizujícím nitru mělo navozovat pocity rozervanosti, okouzlení či vznešenosti. Přes nesporné umělecké kvality tyto poetiky obdivovaly především formální vlastnosti krajiny. Příroda se v nich stávala jakousi maskou, přes kterou šlo těžko zahlédnout její hlubší či komplikovanější podstatu. Nebyla to však primárně chyba básníků – ti zkrátka líčili to, co viděli.
Štěpánek zachází s přírodou zcela odlišně. „S vlající hřívou neohroženě kráčí/ vstříc budoucnosti, kde už brzy zaujme své místo/ v mýtech a tetováních po boku nosorožců, žraloků/ a snad i šedých andělů řeky Jang-c’-ťiang./ Ti všichni ze světa zmizeli, než jsem stihl dospět,“ píše uprostřed své sbírky a s „environmentálním žalem“ vyjmenovává vyhubené druhy. Šedé anděly (zaniklý druh čínských delfínů) už nelze opěvovat, můžeme je pouze litovat. Básník nekráčí do přírody pro estetickou potěchu, naopak jejím prostřednictvím zrcadlí problémy současného světa, v němž je člověk částečně zodpovědný za destrukci přirozených planetárních systémů. Bude za to ale brzy stižen trestem: „Tohle slunce budeme proklínat,/ před ním skryjeme svou kůži,/ oči zavřeme za černá skla brýlí,/ oblékneme hadry a zalezeme pod zem.“ Subjekt je přírodou sice stále uhranut, ale především její křehkou zranitelností a odevzdaností. Tam, kde předešlé generace viděly čarokrásné výjevy, se environmentální básník hrouží do skeptických náhledů, nekompromisně stvrzujících provázanost člověka s přírodou. Lidský druh se zde profiluje jako jeden z nejničivějších živlů, proti kterému se příroda nedokáže bránit: „Vlaštovka krouží nocí,/ okřídlená hrstička strachu, neschopná/ naučit se netopýřímu vidění světa./ Na verandě, kde před tím tolikrát srazil/ základy jejího hnízda, /stojí chlap v pyžamu,“ lamentuje Štěpánek – a třeba tím míří právě na vašeho souseda.
Písně pro vajíčka
Hana Librová v doslovu sbírky Hic sunt homines podotýká, že ikona všech ekologických aktivistů, americký básník Robinson Jeffers, si za svého života ještě nemohl plně uvědomit reálný stav bioklimatické situace. I proto v jeho poezii najdeme útěchu (třeba při užaslém pozorování oblohy) a důvěru ve sféru přírody: „Živly jsou celkem v pořádku, díky bohu…“ Environmentální lyrika naproti tomu přichází s nedůvěrou, skepsí a smutkem. Štěpánkův smutek ale není poraženecký a jeho sbírka není jen lamentací nad zbídačeným stavem země. Báseň poskytuje jakési poslední útočiště, v němž se skrze estetickou citlivost dozvídáme o přírodě leccos z toho, čeho bychom si v běžném životě povšimli jen těžko. Tyto poznatky nás mají vyzývat k přeměně, k udržitelnějšímu způsobu žití. Environmentální lyrika si tak všímá schnoucích rostlin, prázdných koryt potoků nebo stromů pučících v zimě. V rukou přitom netřímá glóbus, ale skutečnou zeměkouli.
Filosof Allen Carlson v článku Appreciation and the Natural Environment (Hodnocení a přírodní prostředí, 1979) považuje zapojení kognitivních znalostí za základní předpoklad autonomního a hlubšího estetického oceňování přírody: „Tyto vědomosti, tedy obecné povědomí i v zásadě vědecké informace, se zdají být jedinými schůdnými kandidáty, kteří mohou hrát roli při oceňování přírody, podobně jako umělecké typy a tradice při hodnocení umění.“ Stejně pracuje ve své poetice Štěpánek, když detailně a s ekologickou znalostí popisuje líhnutí žebřiček, jejichž zpěv v obdobích velkých veder dopomáhá mláďatům přijít na svět: „Žebřičky zpívají své písně pro vajíčka./ Trylky o tón pozvednuté/ do výše stoupající rtuti teploměrů stékají po skořápkách.“ Podle Carlsona by se čtenář na základě těchto veršů odkazujících na vědecké znalosti měl stát ke zmiňovanému tvorovi a jeho prostředí vnímavějším.
Poznání a imaginace
Interpretační rámec environmentální lyriky ale nespočívá jen v propojování estetického oceňování přírody se znalostmi z přírodních věd. Tento poetický přístup v sobě nese také zřetelné stopy obrany estetismu jako duchovního naplnění, jež vede i k lepšímu porozumění přírodě. Estetička Emily Brady přišla v knize Aesthetics of the Natural Environment (Estetika přírodního prostředí, 2003) s takzvanou integrovanou estetikou, v níž je hlavním principem poznávání přírody síla imaginace a která obhajuje environmentalisty tolik odmítaný Kantův nezainteresovaný přístup. Autorka rozpoznává několik druhů imaginace, mezi něž patří i ta metaforická a projekční. Když Štěpánek píše: „Slunce se klube z mlžného oparu,/ rudým vaječným zubem zvětšuje puklinu/ ve vosím hnízdě vypálené noci./ Pak spustí koncert svých žihadel“, využívá oba zmíněné druhy imaginace. Úmorné horko na zemi se projektuje do vosího hnízda, v němž paprsky metamorfují do nespočtu žihadel. I pomocí estetických kvalit lze pronikavě vyjádřit například problém globálního oteplování. Environmentální lyrika tedy dokáže překonávat letité napětí mezi environmentalismem a estetismem a ukazuje, jak se mohou oba přístupy doplňovat: pro ochranu přírody existují i estetické argumenty.
Štěpánkovu knihu Hic sunt homines lze v kontextu současné české poezie považovat za pomyslný manifest environmentální lyriky. Autor ale není zcela osamocen. Kromě jednotlivých environmentálních básní Olgy Stehlíkové, Petra Borkovce nebo Karla Škrabala je mu zřejmě nejblíže Jan Frolík a jeho sbírka Útěcha z ornitologie (2013). Opomenout bychom neměli ani loňskou sbírku Vlnolam Petra Čermáčka, který v ní při reflexi cesty po středním Norsku a Lofotském souostroví takříkajíc opečovává tamější tvory: „šest hodin, dvanáct minut zprostorněného času pokrytého schránkami slávek, přílipek, ježovek, torzy krabů… z moře vzešlé, moři vrácené“. Také v nové sbírce Pavla Kolmačky Život lidí, zvířat, rostlin, včel (2018) lze vypozorovat jistý environmentální podtón, s nímž je člověku vyčítáno jeho tíhnutí k bezbřehému antropocentrismu. Přesto ale stojí tento typ lyriky v našem literárním poli na periferii. Jinak je tomu za oceánem, kde se obrovské popularitě těší nedávno zesnulá básnířka Mary Oliver. Především její sbírka American Primitive (1983) silně reflektuje lidskou pozici v ekosystému. A podnětná je i aktivita polské básnířky Julie Fiedorczuk, jejíž kacířské Žalmy (viz A2 č. 7/2019) jsou svého druhu poctou narušeným environmentům.
Autor je bohemista.