Hudebník, spisovatel a aktivista Chico Buarque, nedávno oceněný prestižní literární cenou, zasvětil svoji hudební kariéru zejména modernizaci tradičních žánrů a protestu proti diktatuře vojenské junty. Jeho protestsongy se v Brazílii po nástupu autoritářského prezidenta Jaira Bolsonara stávají opět aktuálními.
Měsíc před svými 75. narozeninami, 21. května 2019, se Francisco Buarque de Hollanda stal laureátem Camõesovy ceny, nejvýznamnějšího literárního ocenění, jaké může získat portugalsky píšící autor. Cena se uděluje od roku 1988 a tvůrce známý zejména pod jménem Chico Buarque se stal dvanáctým brazilským spisovatelem, který toto ocenění obdržel. Jeho literární tvorba, jíž se začal věnovat až v devadesátých letech po předchozí oslnivé třicetileté a doposud neukončené hudební kariéře, je v Brazílii, stejně jako v celém portugalsky mluvícím světě, předmětem vášnivých debat.
V médiích se okamžitě objevily paralely s udělením Nobelovy ceny za literaturu americkému písničkáři Bobu Dylanovi před dvěma lety. Podobně jako v Dylanově případě porota Camõesovy ceny své rozhodnutí zdůvodnila tím, že letošní vítěz výrazně přispěl ke kulturní výchově a formování několika generací celé lusofonní oblasti. Zásluhu na tom mají především Buarqueho písňové texty, které lze vnímat jako svébytný druh poezie. Určitým argumentem mohl být i fakt, že autor již v předchozích letech třikrát obdržel cenu Jabuti, nejprestižnější ocenění pro brazilské spisovatele. Ani předání těchto cen, zejména té poslední v roce 2010 za román Leite Derramado (Rozlité mléko, 2009), se ovšem neobešlo bez vypjatých emocí veřejnosti, rozdělené mezi autorovy obdivovatele a odpůrce. Na internetu se dokonce objevila on-line petice s téměř desetitisíci podpisy, nazvaná „Chico, vrať Jabuti!“. Rozlité mléko, které je jakousi zhuštěnou rekapitulací autorova života, záměrně rušící hranici mezi snem a vzpomínkou, je však považováno za jeden z vrcholů autorovy tvorby.
Mezi hudbou a literaturou
Český čtenář měl možnost seznámit se s prózou Budapešť (2003, česky 2009), která bývá označována za autobiografii podrývající žánr románu. Líčí část života brazilského ghostwritera Josého Costy, který se cestou ze sjezdu anonymních spisovatelů ocitne v důsledku nečekaného mezipřistání v Budapešti. Maďarština, tedy nesrozumitelný exotický jazyk, jej zaujme natolik, že se ji rozhodne studovat. Nevinně vyhlížející rozhodnutí má za následek frenetické oscilování mezi Budapeští a Rio de Janeirem i oběma jazyky, mezi dvěma ženami a rodinami, mezi břehy Dunaje a Atlantského oceánu. Během budapešťského intermezza se z brazilského Josého Costy stává maďarský Zsoze Kósta, přičemž obě jména se vyslovují stejně („žozé košta“). Dvojí život, dvojí identita a dvojí problémy z nich vyvěrající ironicky dokumentují sterilní globalizovaný svět, plný identických letištních hal a hotelových pokojů. Prozatím poslední vydanou Buarqueho prózou je O irmão alemão (Německý bratr, 2014), v níž autor opět ohledává často stírané hranice fikce a skutečnosti, které jsou navíc problematizovány nespolehlivou pamětí. Určitý poprask a očekávání vyvolal ohlášený titul románu, který mohl evokovat odkrytí části skutečného rodinného příběhu, osudu autorova nevlastního bratra, polovičního Němce. K žádnému skandálnímu odhalení však pochopitelně nedošlo.
Daleko víc než s literaturou je jméno Chica Buarqueho pochopitelně spojeno s hudbou. Má na kontě zhruba osmdesát skladeb a sedmnáct alb a vedle převažující sólové tvorby spolupracuje s nejrůznějšími umělci v rámci krátkodobých projektů. Debutoval jako patnáctiletý v roce 1959, kdy napsal skladbu Canção dos Olhos (Píseň očí), později se stal jedním z nejslavnějších interpretů žánrů bossa nova a samba. V reakci na stále hektičtější životní rytmus obrovských brazilských aglomerací zapojoval do folklorní hudby elektrofonní nástroje. V šedesátých letech dosáhl velké popularity příklonem k takzvané brazilské lidové hudbě (Música Popular Brasileira, zkráceně MPB) a stal se jejím čelným představitelem. Tento žánr propojil tradiční brazilské rytmy s novým elektrickým aranžmá, ovlivněným mimo jiné na jihoamerickém kontinentě velmi oblíbeným rock’n’rollem, a přišel s novým typem textů, nezřídka rozvíjejících politická témata a pracujících s dvojznačností sdělení. Sám Buarque v té době proslul dokonalým zhudebňováním veršů básníka Vinicia de Moraese.
Protest proti diktatuře
Od roku 1964 byla brazilská společnost ochromena vojenskou diktaturou, trvající až do roku 1985. Mladá generace hudebníků, mezi něž kromě Buarqueho patřili Gilberto Gil, Caetano Veloso, Maria Bethânia, Tom Jobim, Milton Nascimento a mnoho dalších, se postupně mění z bezkonfliktních a všeobecně přijímaných umělců v aktivisty píšící protestsongy. Mnoho z nich bylo nuceno odejít do exilu a ani Buarque nebyl výjimkou – v roce 1969 se na téměř dva roky uchýlil do Itálie.
Jedním z prvních Buarqueho protestsongů, které většina Brazilců starších generací umí nazpaměť, byla píseň A Banda (Kapela). Právě s ní v roce 1966 vyhrál Buarque druhý ročník Festivalu brazilské lidové hudby. Relativně neznámý hudebník z Rio de Janeira tehdy omámil publikum rytmickou a v prvním plánu veselou písní, která však obsahovala četné skryté dvojsmysly. Měla představovat cosi jako „kroniku městské čtvrti“, zpívalo se v ní o obyčejných lidech a jejich nudných, bezvýznamných životech. Stejně jako rytmus písně se však osudy opěvovaných lidí dramaticky mění, jsou-li zasaženi právě hudbou.
K dalším nesmazatelným protestsongům patří například skladba Cálice (Kalich) z roku 1973, která se ihned po uveřejnění dostala na seznam zakázaných uměleckých děl. Původně byla napsána jako duet pro Chica Buarqueho a Gilberta Gila, kterého však při nahrávání ve studiu nahradil Milton Nascimento, a později vyšla na stejnojmenném albu. Cálice se stala jednou z písní symbolizujících nesouhlas s útlakem a především s násilím. Ústředním mottem silně metaforického textu je parafráze na biblický úryvek z evangelia podle Marka: „Otče, tobě je všecko možné; odejmi ode mne tento kalich…“ Název skladby v brazilské výslovnosti navíc zní jako „cale-se“, tedy „ztichni“. Celou poměrně rozsáhlou skladbou o čtyřech částech prolínají motivy pronásledování, utrpení a zrady. Praktiky diktátorského režimu, který proslul krutostí a mučením, se zobrazují v podobě celospolečensky přijímaného „denního chleba“.
Skladba Cálice, podobně jako jeden z nejslavnějších brazilských protestsongů, píseň Carcará (Sokol) od Caetana Velosa, nazpívaná autorovou sestrou Marií Bethânií, v současnosti znovu ožila jako výraz odporu proti současnému brazilskému prezidentovi Jairu Bolsonarovi, který se netají autoritářskými ambicemi a obdivem právě k vládě vojenské junty mezi lety 1964 a 1985. Chico Buarque veřejně podporoval bývalou brazilskou prezidentku Dilmu Rousseffovou, která byla uprostřed druhého funkčního období suspendována během politického převratu, v nějž vyústila dlouhodobá korupční aféra zasahující nejvyšší místa brazilské politiky.
Autorka je portugalistka.