Stalinismus pro diváky YouTube

V polovině dubna byl uveřejněn průzkum analytického centra Jurije Levady o vztahu Rusů k Josifu Stalinovi. Ukázalo se, že od začátku nového tisíciletí je vůbec nejvřelejší – padesát jedna procent občanů dnešního Ruska chová ke Stalinovi obdiv, úctu nebo sympatie; jako vesměs pozitivní hodnotí Stalinovu roli v dějinách země sedmdesát procent; třiatřicet procent se domnívá, že oběti na životech za Stalinovy vlády byly do jisté míry opodstatněné vysokými cíli a rychlými výsledky; a třináct procent tvrdí, že tomu tak bylo jednoznačně.

Průzkum vyšel před květnovými oslavami konce druhé světové, respektive Velké vlastenecké války, která se postupně, s umírajícími očitými svědky stala „zakládajícím mýtem“ putinského Ruska a zároveň esem v rukávu každého Stalinova příznivce – vždyť přece on byl vrchním velitelem ozbrojených sil, vždyť přece „za vlast a za Stalina“ šli vojáci do boje… Vprostřed té vzepjaté „patriotické“ atmosféry se na internetu objevil téměř dvouapůlhodinový dokument novináře a módního video­blogera Jurije Dudě Kolyma – vlast našeho strachu. Neuplynul ani týden a film o krásném a drsném kraji neodmyslitelně spjatém se stalinským terorem zhlédlo kolem pěti milionů diváků (a v půlce července více než patnáct milionů).

Cestou z Magadanu do Jakutsku

Někdejší sportovní zpravodaj a komentátor Jurij Duď si už přes dva roky na svém YouTube kanálu Vduď v dlouhých rozhovorech podává nejrůznější populární osobnosti – od rapperů přes filmaře a komiky po podnikatele a politiky. I jeho osm předchozích dokumentů se týkalo převážně postav a událostí ze showbyznysu. A najednou Kolyma – vzdálená jak centru všeho dění v zemi (jen do Magadanu se z Moskvy letí osm hodin), tak i zaměření pořadu, o cílové skupině ani nemluvě. Ale právě o ni jde – alespoň tak svou motivaci vysvětluje autor hned v úvodních minutách své „road movie“, která se odehrává na dva tisíce kilometrů dlouhé zasněžené silnici z Magadanu do Jakutsku, jež byla postavena vězni.

Na podzim loňského roku byly vyhlášeny výsledky průzkumu státní agentury ­VCIOM týkajícího se tématu rodinné paměti – z nich mimo jiné vyplynulo, že čtyřicet sedm procent Rusů ve věku od osmnácti do čtyři­advaceti let nikdy neslyšelo o stalinských represích. A právě tato věková kategorie tvoří podstatnou část Duďova publika. Především jí se rozhodl povědět, „jakou hrůzu prožila naše země“. O „složitém a varovném“ tématu vypráví poutavě, přehledně, srozumitelným jazykem a s osobním nasazením. Často klade celkem banální otázky, ale protože je lidé už dávno přestali klást, dostává mnohdy nečekaně zajímavé odpovědi. Pochopitelně zjednodušuje, nikdy však na úkor faktů, naopak často v dodatečných komentářích uvádí na pravou míru příliš emocionální či osobně zaujaté výpovědi svých respondentů. Protagonistů, které zpovídá, je hned několik. A také jejich výběr jako by byl částečně podřízen oné nic netušící cílové skupině. Ti, kdo reprezentují rodinnou paměť a nevinné oběti stalinského teroru, jsou vesměs populární a známé osobnosti. Ti, kdo autora provázejí v padesátistupňovém mrazu současnou Kolymou, jsou vesměs mladí. A možná právě i díky této „jiné“ optice film zaujal také ty, kdo dávno dobře vědí o stalinských čistkách, velkém teroru, o rozvětveném systému nápravně­-pracovních táborů, o vězních odsouzených po právu i o těch bez viny. Rozhodně ale vzbudil pozornost proto, že zdaleka nevypráví jen o mrtvé minulosti, nýbrž o bezprostřední současnosti, která se ne a ne vypořádat s tím, z čeho po dlouhá desetiletí vyrůstá (nejen na Kolymě, ale i ve zbytku Ruska, který pro Kolymu zůstává odlehlou pevninou, jakkoli je od sebe nedělí žádné moře).

Osvětim bez pecí

Film o kraji, který svého času jeden tamní vězeň nazval Osvětimí bez pecí, se mimoděk stal skvělou ilustrací k onomu jarnímu průzkumu, který potvrdil rostoucí přízeň k Josifu Stalinovi. Více než polovina obyvatel, kteří se dnes považují za jeho sympatizanty, ve filmu dostala konkrétní tvář, respektive celou řadu tváří – a nejsou to na pohled žádné stvůry. Patří mezi ně třeba čtyřiaosmdesátiletá Nataša Koroljovová, dcera „otce ruské kosmonautiky“ Sergeje Koroljova, který předtím, než poslal umělou družici i prvního člověka do vesmíru, byl sám poslán na Kolymu. Poté, co průvodkyně z bytového muzea se slzami v očích podrobně odvypráví děsivý příběh otcova zatčení, mučení i jeho zázračné záchrany, prohlásí, že otec stejně nevěřil, že Stalin s tím mohl mít něco společného. A za sebe dodá: „Pro nás všechny byl Stalin bůh… To, že byly represe, bylo strašné, protože zemřelo obrovské množství lidí… A Stalin o tom nejspíš věděl. Byla ale i spousta dobrých věcí. Třeba to, že za Stalina byla větší a lepší disciplína…“ A dobré se ve Stalinově vládě snaží v dokumentu najít i nadšený historik Kolymy Ivan Panikarov, oddaný dějinám kraje natolik, že polovinu vlastního bytu proměnil v muzeum jeho paměti. V rozhovoru zdůrazňuje, že chce povědět pravdu – nejen o tom negativním, ale i o všem pozitivním. A přestože se ke svému přání opakovaně vrací, nedaří se mu najít konkrétní příklad ničeho kladného, co by po Stalinovi zbylo. Nakonec se tedy obrátí k onomu poslednímu, nevyvratitelnému argumentu – vyhrané válce. A použije ho s naprostou samozřejmostí i další Stalinova obdivovatelka, byť rovněž dcera někdejšího kolymského vězně, ředitelka sociálního centra v Jagodném Anna Baukiteová. Z bezstarostného úsměvu, s nímž ta sympatická padesátnice vypráví o svém nespravedlivě odsouzeném otci, a z jejího bezmyšlenkovitého nadšení pro Stalina už mrazí.

Čmárání po Stalinově portrétu

Válka se ostatně stala také hlavní zbraní kritiků dokumentu. Tím nejhalasnějším byl spisovatel Zachar Prilepin s otřesným výlevem o tom, jak po konci represí, beztak prý namířených hlavně proti zločincům, „přišli skvělí bělolící Evropané a byla jich spousta. (…) Zabíjeli tak, jako nikdo před nimi v dějinách lidstva. (…) Děti. Novorozence. Těhotné ženy. Zabili dvacet milionů civilních obyvatel.“ Tato rétorika budí už nefalšovanou hrůzu.

Duď, jehož postoj ke Stalinovi a tím spíš k represím je otevřeně negativní, pochopitelně ve filmu ukazuje i druhou, protistalinskou stranu. Představuje ji například herec a bavič Jefim Šifrin, který se narodil na Kolymě poté, co tam jeho otci vypršel desetiletý trest. S úžasem líčí, jak bezvýznamného židovského účetního v osmatřicátém roce zatkli a obvinili ze špionáže. A energicky přehrává, jak jako malé dítě s nadšením trhal Stalinovy portréty a čmáral po nich, když už se to smělo. Anebo postarší pracovnice jednoho kolymského vlastivědného muzea Inna Gribanovová, podle níž je Stalin „ze všech tyranů ten největší“. A také mladý magadanský historik a místní přeborník v breakdance Rostislav Kuncevič, který Dudě provází na jeho cestě a vypráví nejen o tom, jak ten surový kraj žil v minulosti, ale i jak žije dnes, respektive jak nenávratně pustne a vymírá.

Duď má ještě jednoho mladého průvodce – Arťoma Kovaljova. Ten naopak bojuje proti tomu, aby si příroda jeho rodný kraj vzala zpátky. S až dojemným úsilím se snaží, aby se jeho domovina neasociovala pouze s lágry a utrpením. Sní o tom, že tam jednou lidé budou jezdit za klidem a přírodou. „Kdyby tu byl dobrý a levný internet, žít tady by bylo možná zajímavější,“ posteskne si.

Jurij Duď ve svém filmu ukazuje, že za statistikou jsou vždy živí lidé. A že lidé žijí i v místech, která jako by vůbec nebyla určena pro život. Nedělá přitom žádné velké objevy. Ani jeho závěr, že strach je hlavním nepřítelem svobody, není žádnou novinkou. A přece je jeho film nesmírně cenný, neboť popularizuje v dnešním Rusku tak nepopulární téma odpovědnosti za vlastní minulost – i za tu nepříjemnou.

Autorka je rusistka.