Básník a prozaik Vadim Delone patřil k hrstce statečných, která na moskevském Rudém náměstí v roce 1968 protestovala proti okupaci Československa. Vysloužil si za to pobyt v sibiřském trestném táboře. Jeho vzpomínková kniha Portréty v ostnatém drátu je překvapivě zábavným, ale bohužel i příliš romantizujícím svědectvím o brežněvovských lágrech.
Když se Varlam Šalamov v eseji O próze (1965, česky v souboru Mistr lopaty, 2015) sám sebe ptal, proč si pro své psaní zvolil lágrové téma, nebyla to kupodivu rétorická otázka a odpověď nespočívala jen v tragické skutečnosti jeho biografie. Zněla následovně: „Lágrové téma v nejširším slova smyslu, ve svém principiálním významu, je základní, hlavní otázkou našich dní. Cožpak likvidace člověka s pomocí státu není hlavní otázkou naší doby, naší morálky, otázkou, která se stala součástí psychologie každé rodiny?“ Takovou naléhavou a všudypřítomnou otázkou lágrové téma zůstávalo ještě dlouho a bezesporu jí bylo i v roce 1981, kdy básník, prozaik a lidskoprávní aktivista Vadim Delone (1947–1983) dokončil své Portréty v ostnatém drátu (1984, česky 2018), vzpomínkovou prózu na jeden západosibiřský tábor brežněvovských časů a jeho rozmanité osazenstvo.
Vězni pracující v teple
Kdyby si Deloneho útlou knížku přečetl starý kolymský vězeň Šalamov, nejspíš by se neudržel a zopakoval by to, co v roce 1962 napsal Alexandru Solženicynovi po přečtení jeho novely Jeden den Ivana Děnisoviče (1962, česky 1963), kterou jinak chválil: „Pracují v teple. Chléb nechávají doma! Jedí lžícemi! Kde je ten zázračný tábor? Hned bych si v něm svého času alespoň rok poseděl.“ Ale možná by celkem smířlivě vyslovil to, co si později poznamenal o pamětech sovětského disidenta Anatolije Marčenka: „To hlavní je kolosální změna k lepšímu ve srovnání s genocidou, která probíhala v mé době.“ Deloneho memoáry si Šalamov přečíst nestačil, zemřel v roce 1982 v moskevském domově pro duševně nemocné. Knížka vyšla v Paříži o dva roky později, ale to už byl po smrti i její autor – zemřel v nucené emigraci, ve spánku. Četl on Šalamova? V samizdatu i exilových vydáních mohl, ale jak uvádí ve své próze, svou lágrovou zkušenost se chystal srovnávat s tou Solženicynovou.
Proč jsem si pro své čtení zvolila lágrové téma, ptám se pokaždé, když sahám po knížce z této oblasti, a uklidňuji se opět Šalamovými slovy, že je to téma tak obrovské, že se do něj vejde třeba sto Solženicynů, pět Lvů Tolstých a stejně tam těsno nebude. Tím spíš, že knížka Vadima Deloneho je svědectvím z jiného času, z doby dávno po svržení kultu Stalinovy osobnosti, kdy po krátkém oteplení začalo znovu přituhovat.
Poprvé byl Delone zatčen v devatenácti letech – za účast na demonstraci na podporu nespravedlivě stíhaných disidentů dostal roční podmínku. O rok později byl zatčen podruhé – 25. srpna 1968 se zúčastnil osmičlenné demonstrace proti invazi sovětských vojsk do Československa. Za těch, jak sám píše, pět minut svobody na Rudém náměstí, zaplatil třemi roky v nesvobodě. Trest vykonával v táboře poblíž města Ťumeň. Těch pěti minut, které český čtenář nesporně ocení, se dotkne jen letmo, v předmluvě, která je tou nejlepší, nejupřímnější částí knihy. Je to však jen výchozí bod pro vlastní vyprávění, uvozené mottem z Dostojevského Zápisků z Mrtvého domu (1861, česky 1891), jež tvrdí, že všude jsou lidé dobří i špatní, ve vězení stejně jako na svobodě. Hned tady by se Šalamov s Delonem rozešel a nesouhlasil by s Dostojevským – ten podle něj nedokázal věrně zachytit zhoubný a rozkladný zločinecký svět, který má krásná literatura obecně tendenci nemístně a k velké škodě romantizovat. A Delone, který byl v celém táboře jediným politickým vězněm mezi kriminálníky, v této smutné tradici pokračuje.
Lágrová romantika
Jak se sluší na vzpomínkový žánr, autor respektuje chronologii, začíná v moskevské tranzitní věznici, popisuje transport, roky v táboře a nakonec i propuštění. Píše svižně, svěžím, živým, hovorovým jazykem. Knížku čtenář zhltne. Je to jedno velké dobrodružství – divže by se ho nechtěl zúčastnit sám, vždyť, jak zazní v úvodu, „už ani Magadan není tak strašnej, co bejval“. A vypravěč působí jako neohrožený hrdina, který má jistou převahu nad všemi „portrétovanými“ – spoluvězni i vězniteli. Jsou to vesměs tragikomické postavy, odsouzené tu za krádež prasete, tu za snahu vylepšit traktor, tu za zabití, k němuž nemuselo dojít, kdyby někdo zraněné oběti pomohl.
Ne, nejsou to Šalamovovi nevinní mučedníci, nejsou to však ani hrdinové, jsou to docela obyčejní lidé, v nichž se vypravěč snaží stůj co stůj najít něco dobrého. A častěji než ostnatým drátem jejich portréty rámuje nešťastnou láskou. Je to vůbec mladicky romantické čtení, což Delone ještě podtrhuje, když svou prózu prokládá poezií, cizí i vlastní, mnohdy psanou na zakázku spoluvězňům pro jejich milé. A tady by Šalamov, sám rovněž básník, jednoznačně naléhal jako kdysi v dopise-recenzi na jedny lágrové vzpomínky: „Všechny verše se musí vyhodit… Normální čtenář poezii nedůvěřuje.“
Vzpomínková próza Vadima Deloneho není nijak zvlášť výjimečným literárním dílem, je však bezesporu poutavým svědectvím a dalším z řady důkazů Šalamovovy teze, že „ruská inteligence bez vězení, bez vězeňské zkušenosti není tak docela ruskou inteligencí“.
A proč má i dnes smysl lágrové téma? Snad proto, že nepřestávají platit Deloneho slova: „Plynou desetiletí a pořád na nás někdo donáší, bezdůvodně se do nás střílí a my se pořád stejně musíme ospravedlňovat za to, že žijeme…“
Autorka je rusistka.
Vadim Delone: Portréty v ostnatém drátu. Přeložil Jakub Šedivý, překlad básní Radka Rubilina. Prostor, Praha 2018, 288 stran.