Žádné ohňostroje

Už několik let čtu Kolymské povídky Varlama Šalamova (1907–1982) způsobem, který nesvědčí žádnému dílu ani autorovi. Čtu rukopisy překladů – manželových překladů, jako i on čte ty moje. Věta, nanejvýš krátký odstavec česky, pak totéž místo v originále a znovu v češtině. Potěšila mě v této souvislosti slova samotného Šalamova, která jsem nedávno našla v jeho vzpomínkách, o tom, že čtení cizích rukopisů je vůbec ta nejhorší práce. Nevděčná. Šalamovovy prózy se mi v tom redakčním čtení rozpadají na změť nesourodých fragmentů. Není čas je skládat zpátky, text vždycky spěchá do sazby. V paměti mi pak zůstává jen pár nejbrutálnějších scén: smrtelně raněná březí lasička, která za sebou vleče krvavou kaši svých nenarozených potomků a neohroženě se přitom dívá na svého vraha, veverka uštvaná rozjásaným městským davem, kočka s přeraženou páteří… Není divu, že všechno jsou to zvířecí obrazy, pro člověka měl Šalamov stále méně dobrých slov. Tvrdil, že od zvířete ho neodlišuje intelekt, nýbrž jen fyzická síla, houževnatost a odolnost. A svému příteli Juliji Šrejděrovi na začátku sedmdesátých let dokonce napsal: „Člověk je nesmírně ubohá bytost, urážlivě podlá a zbabělá (…). Lidská podlost nezná mezí. Kočka může změnit svět, ale člověk nikoli. Obzvlášť moje kočka, Mucha, (…) ta měla všechny předpoklady pro to, aby svět změnila. Jenže někdo ji zabil.“

Ohraná deska

V mém přerývaném soužití s Šalamovovými povídkami, roztříštěnými na izolované věty s každým novým přeloženým dílem cyklu, rostlo mírné podráždění – z ustavičného, téměř doslovného opakování několika hlavních tezí, témat a obrazů. A jak jsem se po kouscích probíjela tou hmotou nelehkého textu, jen málo mě utěšovalo, že mnohé opakované výjevy jsou tak krásné jako třeba ten o severských stromech: „Stromy na severu umírají vleže – jako lidé,“ zní v povídce Suchý příděl (česky v souboru Kolymské povídky, 2011) a znovu v Posledním boji majora Pugačova (česky v souboru Levý břeh, 2013). Ostatně sám Šalamov si své hlavní teze vprostřed práce na kolymském cyklu přehledně shrnul do šestačtyřiceti stručných bodů s titulem Co jsem viděl a pochopil v táboře (1961). Jako by jeho povídky ty jednotlivé body jen rozváděly a ilustrovaly – a jako neodbytný refrén se v drobných obměnách neustále opakovalo: „v zimě se nedá přemýšlet“, „zloba je nejtrvalejší lidský cit“, „přátelství v nouzi ani neštěstí nevzniká“, „lágr je bezezbytku zápornou školou“, „každá minuta táborového života je minutou otrávenou“, „měřítka jsou posunutá“, „jakákoli moc člověka kazí“, „v kriminálníkovi nic z člověka není“… V mém trhaném čtení to znělo spíš jako ohraná deska a jehla ne a ne poskočit do nové drážky. Zdálo se pak celkem pochopitelné, že první exiloví vydavatelé v polovině šedesátých let Šalamovovy prózy redakčně upravovali a krátili – ani mně se chvílemi nechtělo redigovat tolik překlad, jako spíš originál. Sem tam něco málo vyškrtnout, aby povídka dostala větší spád, aby vynikla pointa. Koneckonců tak si počínali i vydavatelé prvního českého výboru, který vyšel v roce 1995 v překladu Sergeje Machonina. A obecně se zdálo, že výbor z Kolymských povídek, snad jen trochu rozšířený, by docela stačil.

Ztráta kontroly

Potřebuje český čtenář všech těch téměř sto padesát nevelkých próz? Bude se prokousávat těmi tisíci stran lágrového utrpení? Ale otázka takto nestála. Na kompletním vydání všech šesti dílů kolymského cyklu trvali dědicové práv s odvoláním na důrazné přání autora. Ten svého času zuřil, když se dozvěděl, že v zahraničí už dávno, na pokračování bez jeho svolení vycházejí Kolymské povídky – zpřeházené a rozdrobené do jednotlivých čísel různých emigrantských časopisů. Napsal pak dokonce v roce 1972 v této souvislosti dopis do oficiálního sovětského týdeníku Litěraturnaja gazeta – cizím, štvavým jazykem prošpikovaným propagandistickými klišé se v něm zříkal jakékoli spolupráce se západními periodiky, s těmi „smrdutými antisovětskými plátky“, jak se vyjádřil. Ten dopis – pro jedny kajícný, pro druhé sebelikvidační – vznikl z mnoha osobních důvodů. Šalamov toužil publikovat své texty doma, v jejich nejvlastnějším jazykovém, kulturním i historickém kontextu. Byl přesvědčený, že po dvacátém sjezdu a veřejném odsouzení kultu Stalinovy osobnosti to bude možné (a v tomto klíči čtu také šokující závěrečnou větu toho dopisu, v níž autor tvrdí, že lágrovou tematiku už odvál čas). Zároveň odmítal být zbraní ve studené válce. A v neposlední řadě se ohrazoval také proti ztrátě kontroly nad vlastním dílem, které i na druhé straně železné opony, za jeho zády svévolně mrzačili redaktoři – jen málo záleželo na tom, že na rozdíl od sovětských cenzorů tak činili v blahé víře, že textu pomáhají, že ho projasňují a zbavují všelijakých kostrbatostí. Už v pětašedesátém roce si Šalamov v zápisníku na toto téma poznamenal: „Próza se nemá moc opravovat. Próza se píše jako báseň, je to proud. (…) Opravy slouží nanejvýš k tomu, aby větu udržely v mezích gramatiky.“

Promyšlená stavba

Kolymské povídky pro Varlama Šalamova tvořily nerozborný, ba nedotknutelný celek – složený ze šesti dílů, na nichž začal pracovat záhy po svém návratu z Dálného severu, kde strávil dlouhých sedmnáct let, z toho patnáct v prodlužovaném výkonu trestu. Hned na podzim čtyřiapadesátého roku se svěřoval Borisi Pasternakovi, že začal psát také povídky, ale že mu to psaní jde na rozdíl od poezie ztuha. A svému příteli z táborové nemocnice Arkadiji Dobrovolskému o půl roku později hlásil: „Mám teď napsaných nějakých sedm až osm set básní a asi desítku povídek – těch ovšem s ohledem na plánovanou architekturu potřebuju sto.“ To číslo zopakoval i po roce, v dopise své přítelkyni a Pasternakově múze Olze Ivinské: „Chci napsat svých sto povídek o Severu.“ A trvalo mu dalších téměř dvacet let, než svoji epopej dokončil. Povídek v ní bylo nakonec o polovinu víc – sto čtyřicet pět. Byla to pečlivě promyšlená, monumentální stavba, kde všechno bylo na svém místě – a já si ji tím otrockým redakčním čtením mimoděk, zato však velmi důsledně bořila.

Uplynulo bezmála deset let od první české knížky kompletního vydání Kolymských povídek, když jsem si loni v létě – a znovu přerývaně – četla rukopis překladu té poslední, která iritující opakování už ani nezastírá. Naopak – hrdě se k němu hlásí, hned v titulu: Rukavice aneb KP 2. Kruh se tou dvojkou Kolymských povídek uzavřel. Byl nejvyšší čas začít si dávat tu roztříštěnou stavbu dohromady, zjistit, zda jako celek drží opravdu tak pevně pospolu, jak naléhal autor v eseji O próze (1965, česky v souboru Mistr lopaty, 2015), záhy poté, co sestavil první knihu: „Kompoziční jednota je nemálo důležitá kvalita Kolymských povídek. V tomto souboru lze zaměnit nebo zpřeházet jen některé povídky, kdežto hlavní, nosné, musí zůstat tam, kde jsou. Na každého, kdo četl Kolymské povídky jako jeden celek, a ne jako jednotlivé povídky, udělala kniha velký, velice silný dojem. Říkají to všichni, kdo ji četli. Důvodem není nahodilý výběr, ale pečlivé zvážení kompozice. Autor má pocit, že v Kolymských povídkách má každá povídka své místo.“

Horečné čtení

A tak jsem se po tom letitém rozkouskovaném čtení pustila do opačného extrému – do čtení, které ruština pro jeho nezřízenost označuje přídavným jménem odkazujícím ke kvartálnímu alkoholismu – zapojnoje čtěnije. Za jeden dlouhý chřipkový týden jsem zhltla ruské šestidílné vydání Šalamovových sebraných spisů – kolymský cyklus a hned po něm i vzpomínky na dětství v severoruské Vologdě, na Moskvu dvacátých i třicátých let, převážně na tu literární, na první tříletý trest na severním Urale a také eseje o poezii a próze i korespondenci – jen poezii jsem vynechala, pro ni to horečné čtení nebylo, jak ostatně upozorňoval už Šalamov v Násobilce pro mladé básníky (1964): „Verše nejsou román, který si člověk může prolistovat, prohlédnout za jednu noc. Verše vyžadují pozorné, mnohokrát opakované čtení. Verše člověk musí číst v různých ročních obdobích, v různé náladě.“

Vydala jsem se v té horečce studeným Sněhem (v souboru Kolymské povídky, 2011), kratičkou povídkou­-obrazem, jež otevírá kolymskou epopej. Vydala jsem se za pětičlennou skupinkou vězňů, kteří v netknuté sněžné pláni namáhavě razí cestu, aby po ní posléze mohly jezdit traktory a koně – a na nich bezstarostní čtenáři jako já. Vězni jdou pomalu, v těsné řadě, jeden vedle druhého. Jdou za prvním, který vyrazil o notnou chvíli napřed, aby ostatním vytyčil směr. Jdou krok sun krok, pečlivě dbají na to, aby nevkročili do už hotové stopy, pokaž­­dé musí sešlápnout alespoň trochu čerstvého sněhu, aby cesta byla dostatečně hladká a široká, aby v ní nezůstávaly ledové prohlubně.

Nebylo možné nevidět v tom úvodním bílém plátně s tečkami lidí utopených ve sněhu metaforu k celým Kolymským povídkám, kde každý následující text jako by sklouzával po okraji toho předchozího, ale zároveň zanechával vlastní nesmazatelnou stopu – už ne pro čtenáře a jeho pohodlnou chůzi, ale ve čtenáři samotném.

Uzlové momenty

Ty těžké kroky v hlubokém sněhu, čas od času pozastavované v přestávce na krátký odpočinek, určovaly také nespěšný rytmus jednotlivých povídek, které promyšleně střídaly osobní vzpomínky s historickým dokumentem i ostře dějové prózy s téměř nehybnou přírodní lyrikou. A kupředu je nehnala ani moje horečka. Tu dávno zchladil mráz, co vál hned z prvních stránek: „Týž mráz, který měnil letící plivanec v kousek ledu, pronikal až do lidské duše. Když mohou promrznout kosti, mohl promrznout a otupět mozek a mohla zamrznout i duše. V mraze se nedalo přemýšlet o ničem.“ Ta poslední věta v průběhu celého cyklu padla ještě mnohokrát, nejen tady na začátku, v povídce Tesaři (česky v souboru Kolymské povídky, 2011), a nejen jako důrazné připomenutí surových životních podmínek na Kolymě. Vedle dalších podobných, dokola znějících tezí jako by právě ona dávala celou tu složitou stavbu dohromady. Nebyl to monotónní, rozčilující refrén, jak se mi zdálo v tom služebném čtení po částech. Byla to spíš ozvěna, která měla pokaždé trochu jinou intenzitu a zabarvení – s ohledem na to, kde se v danou chvíli rozléhala. A bylo nezbytně nutné uchovávat si v živé paměti všechny její předešlé kontexty. Jen tak spolu pevně svazovala jednotlivé povídky, ať už si byly v prostoru těch šesti knih jakkoli vzdáleny, ať už se jakkoli různily svými náměty.

Jedním z uzlových momentů kolymského cyklu, a možná tím nejdůležitějším, je přirozeně paměť – respektive zapomnění. „Člověk žije, protože umí zapomínat. Paměť je vždycky ochotna zapomenout špatné a pamatovat si jen to hezké. Tady nebylo hezkého nic, a neměli jsme nic hezkého před sebou ani za sebou,“ stojí v povídce Suchý příděl, kdežto v odlehlé ozvěně, v povídce Kurzy (česky v souboru Mistr lopaty, 2015), se ozývá, tentokrát už s jistou nadějí: „Člověk nerad vzpomíná na špatné. Tato přirozená lidská vlastnost ulehčuje život. Ověřte si to na sobě. Vaše paměť se snaží udržet to dobré a světlé a zapomenout to těžké a temné. (…) Ne, vybírá jen to, s čím se radostněji, snáze žije. Je to něco jako obranná reakce organismu.“ Ovšem ve vlastním, svobodném životě po propuštění z tábora se Šalamov té obranné reakci vědomě vzpíral a nejednou v korespondenci s nejrůznějšími adresáty podtrhával, že právě ve své minulosti spatřuje svou sílu i svůj osud, že nehodlá nic zapomínat, že zpřetrhat vztahy s vlastní minulostí by znamenalo zpřetrhat je v první řadě se sebou samým. A v této souvislosti se mi vybavilo ještě jedno echo paměti a zapomnění z povídky Vlak (česky v souboru Mistr lopaty, 2015), která popisuje autorův návrat do Moskvy: „Zděsil jsem se té strašné síly člověka, jeho touhy a schopnosti zapomínat. Pochopil jsem, že jsem s to zapomenout všechno, vyškrtnout dvacet let ze svého života. A jakých let! A když jsem to pochopil, zvítězil jsem sám nad sebou. Věděl jsem, že své paměti nedovolím zapomenout nic z toho, co jsem viděl.“

S tímto apelem – nedovolit zapomenout – je napsán celý kolymský cyklus, který se zároveň úzkostlivě vyhýbá ryze vzpomínkovému žánru, a to i přesto, že Šalamov nejednou přizná rostoucí roli memoárů v literatuře dvacátého století. Prohlásí však, že jim není možné důvěřovat, neboť paměť není právě dokonalý nástroj. Věrohodnost a spolehlivost faktů je ovšem pro Šalamova tou určující kvalitou. Vždyť sám je odchovancem LEFu, Levé fronty umění – avantgardistů druhé poloviny dvacátých let, kteří volali po pohřbení fikce, po jejím nahrazení strohou montáží faktů, jež by samy o sobě byly esteticky plnohodnotným uměleckým materiálem. V souladu s touto tradicí Šalamov tvrdil, že síla dokumentu je sílou zvláštního druhu, že bez dokumentu novodobá literatura neexistuje, zároveň ale dodával: „Dokument nestačí. Je zapotřebí dokumentární próza, próza vytrpěná jako dokument.“ To psal jednomu recenzentovi své básnické sbírky v roce 1968 a zopakoval to ještě mnohokrát – například v nesmlouvavém, ale nikdy neodeslaném dopise Alexandru Solženicynovi: „Román je mrtev. (…) Čtenáři, který přežil Hirošimu, plynové komory v Osvětimi a koncentrační tábory, který viděl válku, vymyšlené zápletky připadají urážlivé. (…) Ne dokument, ale próza vytrpěná jako dokument.“ A obdobně končí už dřívější esej O próze.

Úvahy o tom, jak vyprávět o věcech, o kterých vyprávět nelze, Šalamov pečlivě vpisoval i do svých povídek. Tak začíná například Vázanka (česky v souboru Kolymské povídky, 2011): „Jak to napsat o té zatracené vázance? Je to totiž pravda zvláštního druhu, pravda reality. Jenže to není reportáž, ale povídka. Jak z ní udělat prózu budoucnosti – něco, jako jsou povídky Saint­-Exupéryho? (…) Hodnověrnost – to je síla budoucí literatury.“ A tak i reflexe vlastního psaní o prožitých hrůzách se stává dalším uzlovým bodem, který drží pohromadě jednotlivé povídky kolymského cyklu.

Materiál netíží

Šalamovův rozsáhlý cyklus dalece přesahuje rámec svědectví, do jehož mezí byl autor se svým dílem dlouho vykazován. Ještě v ro­­ce 1995 si autorka vůbec první prózy o stalinském teroru třicátých let Lidija Čukovská do svého deníku poznamenala: „Šalamov se nedá číst. Vrší jednu hrůzu na druhou – znovu a znovu. Je to velmi cenný příspěvek k našim poznatkům o stalinských táborech. Je to relikvie. Ale tím to hasne.“

Už v eseji z šedesátých let Verše a stimulující četba jako by se Šalamov proti podobným výpadům bránil. Už tenkrát trval na tom, že jeho próza se zdaleka neopírá jen o materiál – ten prý mohl být mnohem víc šokující. Pravda, v této souvislosti se mi vybaví ještě jeden obraz, otřesný, který se opakuje s rostoucí intenzitou. Nejprve přírodní scenerie a prostá rétorická otázka v povídce Bobule (česky v souboru Kolymské povídky, 2011): „Nebe, hory, řeka byly obrovské. Bůhví kolik lidí se dá takhle složit v těch horách po cestičkách mezi pahrbky.“ A později v Americké výpomoci (česky v souboru Levý břeh, 2013): „Ty hroby, obrovské kamenné jámy, byly až po okraj naplněné mrtvolami. Nerozložené mrtvoly, holé kostry potažené kůží, špinavou, rozdrásanou, poštípanou od vší. Kámen, sever se všemi silami vzepřely téhle lidské práci a nepouštěly mrtvoly do svého nitra. Kámen, ustupující, poražený, ponížený, sliboval, že na nic nezapomene, sliboval, že bude čekat a střežit tajemství. Nastaly surové zimy, horká léta, vítr, déšť – a za šest let donutily kámen mrtvoly vydat. Země se otevřela a ukázala svá podzemní skladiště, neboť v podzemních skladištích Kolymy není jen zlato, olovo, wolfram, uran, ale jsou tam i nerozložená lidská těla.“ Tahle ozvěna už trhala uši.

A přece má smysl číst kolymskou epopej Varlama Šalamova jako celek – naráz, aby nezanikla žádná, třeba jen docela slabá echa – jako v úvodu zmiňované oči statečné lasičky, které se letmo objeví ještě jednou, v závěrečném dílu, v povídce Lekce lásky (česky v souboru Rukavice aneb KP 2, v tisku). Krvelačná zloba toho bezbranného zvířete se však tentokrát bude zračit ve vypravěčově nelítostném pohledu.

V červnu 1964 Varlam Šalamov psal spisovatelce a obhájkyni lidských práv Fridě Vigdorovové. Zadala mu otázku, kterou si po té horečné četbě kladu i já: Jak to, že Kolymské povídky bez ohledu na materiál (i na ten právě zmíněný) netíží? „Mám pocit,“ odpovídal Šalamov, „že jde o sílu duševního odporu proti principům zla, o tu velikou mravní zkoušku, která se nečekaně a náhodou stala pro autora i jeho hrdiny pozitivní zkouškou. (…) A také – v Kolymských povídkách není odsouzení.“

V kolymském cyklu čteném v celku, jedním dechem, je katarze – v jazyce, v samotné struktuře textu, ve způsobu psaní soustředěném na hledání toho lidského, co zbylo v člověku. Šalamovova próza vytrpěná jako dokument by existovala i bez lágrového materiálu.

Autorka je rusistka.