Radikální buddhismus

U marxistických myslitelů Slavoje Žižeka či Alaina Badioua občas čítáme otevřenou chválu křesťanského univerzalismu coby báze pro pozdější emancipační hnutí. Křesťanství je v jejich zorném úhlu společenským náboženstvím zdůrazňujícím perspektivu neprivilegovaných. Buddhismus oproti tomu bývá líčen jako náboženství pasivní, vyhovující bohatým liberálním elitám, jako ono slavné „­opium“ – individualistická spiritualita ustupující ze světa a jeho bojů. A skutečně, meditujících manažerů ve vysokých funkcích bychom pár našli… Do tohoto klimatu vstupuje publikace Radikální buddhismus s podtitulem Malá čítanka (nejen) pro anarchisty, kterou uspořádal bělorusko­-český básník a spisovatel Max Ščur, jenž se hlásí k oběma titulním proudům. Ten také přeložil texty z angličtiny a opatřil knihu poznámkami a doslovem.

Mezi revolucí a konformismem

Ščurova čítanka ukazuje, že i v buddhismu nalezneme angažované jedince, kteří svou duchovní cestu žijí a promýšlejí v kontextu radikálních společenských otázek. Pokud se do studia buddhismu ponoříme hlouběji, nijak nás to nepřekvapí. Vždyť vystoupení Gautamy Buddhy znamenalo ve své době duchovní otřes a společenskou reformu zároveň. Buddha nejenže odmítl kastovní systém, ale do středu všeho postavil člověka, který je oproti bohům jako jediný schopen dospět k plnému probuzení. Myšlenku kosmického já nahradil myšlenkou ne­-já a vyhlásil naprostou provázanost života. Tyto impulsy později rozvinula košatá mahájána, která buddhovskou přirozenost neupírá ničemu živému a ideál osamělého arhata dosahujícího osvícení nahradí ideálem bódhisattvy, bytosti, která místo vlastního vstupu do nirvány usiluje ze soucitu o osvobození všeho živého. A právě myšlenky radikální provázanosti a ne­-já mohou tvořit duchovní základ emancipačních cest i ve společenském smyslu. Dalajlámovy výroky, že se cítí být buddhistou i marxistou, v tomto kontextu nezní nelogicky. Historicky sice buddhismus osciloval mezi svým revolučním potenciálem a společenským konformismem, jemuž často podléhal, ovšem dharma je radikální i přes selhání některých buddhistů.

Soubor otevírají texty dvou levicových myslitelů, kteří se buddhismem vážně zabývali a jeho emancipačního potenciálu si všimli. Egon Bondy oceňoval na buddhismu jeho „ateistický“ ráz a promýšlel, nakolik by mohl obohatit marxismus. Musím nicméně podotknout, že pozdější Bondyho texty o buddhismu se mi jeví hlubší než zvolený příspěvek z orien­­talistické konference z roku 1965. Buddhismus jistě není teismem, ale do materialistického ateismu má daleko. Podobné kategorie odvozené ze západní tradice jej nevystihují. Nicméně na Bondyho ontologii měl buddhismus jistý vliv. Ericha Fromma zase upoutal důraz na modus „být“ oproti modu „mít“ a v buddhismu nachází humanistickou spiritualitu, která sice v dějinách nabývala všelijakých deformací, leč její emancipační jádro zůstalo inspirativní.

Že tyto sekularistické interpretace dharmy nejsou úplně nelegitimní, ukazuje text indického aktivisty a myslitele Bhímráa R. Ambédkara, jenž založil laické buddhistické hnutí složené z příslušníků kasty „nedotýkatelných“. Díky tomuto muži se buddhismus vrátil do rodné Indie. I v tom se ukazuje emancipační ráz Buddhova učení. Radikálně politické vize však nalezneme i v Japonsku, jehož tradice si asociujeme s feudálním válečnickým ideálem. Příspěvek Jamese Marka Shieldse představuje politické vize sociálně angažovaných buddhistů z Ničirenovy školy. A dočteme se i o dojemném případu revolty zenových kněží. Jeden z nich, duchovní a anarchokomunista Gudo Učijama, byl za své postoje popraven.

Maximalismus dospělosti

Za nejpodnětnější část sborníku vedle vlastního Ščurova doslovu nicméně pokládám příspěvky angažovaných buddhistů, z nichž nejlépe vysvítá specifičnost buddhismu a jeho osvobozující potenciál. Sulak Sivarkša v laskavém textu Velmi jednoduché kouzlo píše: „Magie v buddhismu neznamená chodit po vodě nebo létat vzduchem. Spíše se za kouzelné či zázračné považuje chodit po zemi uvědoměle. Pokud nebudeme Zemi vykořisťovat, příroda se o sebe postará a přispěje k lidskému úsilí o fyzický, duševní a duchovní růst.“ Podle autora, sociálního aktivisty a théravádového meditujícího buddhisty, lze Čtyři vznešené pravdy aplikovat při sociální angažovanosti.

Jinou podobu buddhistického radikalismu představuje text slavného beatnického básníka Garyho Snydera Buddhistický anarchismus. Západ je podle Snydera obdařen milostí revoluce, zatímco Východ je požehnán meditací, a teprve z jejich propojení se může zrodit nová ekocentrická společnost. Půvabná Zenová anarchie Maxe Cafarda, vtipnou a neotřelou formou ukazuje radikalitu zenu a jeho schopnost osvobodit člověka ze zajetí vnitřních i vnějších autorit. Cafardovo ostří seká v duchu koanů na všechny strany a ušetřeni nezůstanou ani anarchisté, vždyť i oni ke svým pravdám občas přistupují otrocky. Útěchou jim může být, že i zenový mistr Ródžin řekl svým mnichům: „Jako co jste? Řeknu vám to. Jste jako velké pytle s rýží, oblečené do černých rouch.“

Dodejme, že anarchismus a buddhismus se setkávají i v biografii Maxe Ščura, který přesvědčivě ukazuje jejich společné plochy. Obě cesty zdůrazňují svobodu, solidaritu a žitou praxi. Buddhismus ovšem za své nejdůležitější zbraně pokládá soucit a vhled, odmítá násilí a oproti západnímu uhranutí dějinami klade důraz na přítomnost, protože vždy žijeme „teď“. Ščur si přitom všímá, že většina lidí je anarchisty jen v mládí, zatímco buddhisty zůstáváme celý život. Je­-li anarchismus „maximalismem mládí“, je buddhismus, dle Ščura, „maximalismem dospělosti“. I tím může levicové radikály obohatit.

Jemné převracení naruby

Radikální buddhismus dokazuje, že s flosku­lemi o buddhistické pasivitě si nevystačíme. Kniha obsahuje reprezentativní výběr převážně současných buddhistických textů a ukazuje, že se radikální interpretaci dharmy na Západě daří (některá tibetská proroctví hovoří o tom, že dharma v tomto věku zazáří právě zde). Pokud bych měl něco sborníku vytknout, pak snad jen to, že do něj nebyla zařazena žádná žena. Taková Joanna Macy, slavná environmentální aktivistka a buddhis­tická myslitelka, by si to určitě zasloužila – a není sama. Také vynechání Thicha ­Nhata Hanha, sociálního a mírového aktivisty, navrženého Martinem Lutherem Kingem na Nobelovu cenu, a zenového mistra, který v buddhistickém světě požívá autority živoucího bódhisattvy, může působit zvláštně, nicméně český čtenář má od autora k dispozici už řadu knih. Zájemce o angažovaný buddhismus bych také rád upozornil na sborník Buddhismus (1996, česky 2000), vydaný nakladatelstvím Pragma, v němž jsou další texty angažovaných buddhistů v českém překladu. V originále se totiž jmenuje Engaged Buddhist Reader, což českého nakladatele očividně vyděsilo.

Závěrem si dovolím osobní vyznání. I mně se tak jako Maxi Ščurovi přihodilo, že dharma vstoupila do mého života a převrátila ho svou jemností naruby. S odstupem tento převrat hodnotím jako nesmírný dar. O své křesťanství ani levičáctví jsem nebyl připraven, spíše mám dojem, že teprve studiem Buddho­va učení jsem nalezl jejich smysl. Buddhismus nalézá božství na Zemi v živých bytostech a v jejich vzájemné provázanosti, oproti božské budoucnosti pěstuje věčnost okamžiku a jakékoliv oddělení vnímá jako iluzi bránící nám procitnout. K emancipačnímu pohybu pak přidává jednu podstatnou ingredienci, které se našemu světu nedostává – moudrost vhledu do reality.

Autor je básník a šéfredaktor literárního čtrnáctideníku Tvar.