Hledání lidskosti v pekle

Od vydání Leviho knihy Je­-li toto člověk (Se questo è un uomo, 1947; první české vydání 1995) se objevilo množství dalších vzpomínkových textů, v nichž autoři zachytili mimo jiné i svůj pobyt v koncentračním táboře. Obvykle bývá tento hrůzný zážitek podáván jako součást vypravěčova životního příběhu, jako jedna z kapitol životopisu, který ovšem obsahuje i dobu před zatčením a po osvobození. Text Prima Leviho je jiný – věnuje se výhradně jedenácti měsícům, které strávil v nacistickém lágru, kdežto o jeho předchozím a následném životě se dozvídáme jen málo a pouze v náznacích. Nemáme tedy před sebou vyprávění o šťastném přežití, ale soustředěnou úvahu o podstatě pracovních a vyhlazovacích táborů.

Tábor jako forma existence

Turínský chemik Primo Levi po německé okupaci Itálie vstoupil do partyzánského oddílu v Údolí Aosty. Na konci roku 1944 byl ve svých čtyřiadvaceti letech zajat a umístěn do sběrného tábora v Carpi­-Fossoli poblíž Modeny. A právě v tomto okamžiku začíná Leviho vyprávění, v němž líčí mašinerii koncentračních táborů, jež semlela miliony lidí. V centru jeho zájmu je fungování lágru jako celku i líčení bezprostřední atmosféry tohoto specifického prostředí. Koncentrační tábor je v Leviho knize vnímán jako laboratoř pro zkoumání člověka, přinuceného bojovat o holý život. Autor se stále znovu vrací k titulní otázce knihy, dokládá způsoby, jimiž byli vězni připravováni o svoji lidskost a stávali se pro své okolí zvířaty či věcmi, a zamýšlí se nad tím, jak bylo tomuto odlidštění možné čelit: „Právě proto, že je tábor velká továrna na výrobu zvířat, nesmíme se stát zvířaty. I na tomto místě se dá přežít a člověk musí chtít přežít, aby mohl vyprávět, přinést svědectví, a abychom přežili, je důležité uchovat si alespoň kostru, lešení, formu své civilizovanosti.“

Ze sběrného tábora v Itálii byl Levi jakožto Žid deportován do pracovního tábora Osvětim­-Monovice. Vzhledem ke stále většímu nedostatku pracovní síly zdejší vězni určení k likvidaci pracovali v průmyslovém komplexu Buna, jenž byl zamýšlen jako továrna na syntetický kaučuk. Levi, který se stal číslem 174 517, popisuje, jak na tomto místě člověk ztrácí svou jedinečnost a proměňuje se v zaměnitelný a nahraditelný prvek obrovské masy. „Pro nás ovšem lágr není trest. My nemáme stanovenou žádnou lhůtu a tábor je pro nás jen forma existence, která nám byla určena v lůně německého sociálního organismu bez jakéhokoli časového vymezení.“ Mezi více než 650 italskými Židy, kteří byli do Monovic deportováni, byl Levi jedním z dvaceti, kteří přežili.

Pokojné zkoumání

Leviho text pohání potřeba objasnit mezní zkušenost a dobrat se jasných závěrů. Jeho popisy se vyznačují specifickou střídmostí – patos a sentimentalita zde téměř scházejí. Nejedná se ani o obžalobu viníků, pro svědeckou literaturu tolik příznačnou. Kniha „nebyla napsána s cílem formulovat další body obžaloby; může spíš přispět materiálem k pokojnému zkoumání některých aspektů lidské duše“. Vliv na podobu textu jistě mělo i trauma nesdělitelného zážitku – přestože vypravěč nemožnost vystihnout slovy děsivé výjevy či bezmoc vězňů explicitně netematizuje, je patrná za všemi příměry a opisy, které při popisu fungování tábora používá.

Jednotlivé kapitoly nejsou řazeny chronologicky, ale spíše tematicky, či jak píše Levi, „podle naléhavosti“. Netvoří tedy dramatickou zápletku – příběhová linie o přežití lágrových hrůz zůstává přítomna pouze implicitně díky samotnému faktu, že se autor vrátil domů a mohl podat svědectví. Absence příběhu vede k tomu, že text vyznívá jaksi bez napětí a emocí. I proto se v souvislosti s knihou Je­-li toto člověk opakovaně píše o věcném, čistém a neosobním stylu (přestože i zde najdeme exaltované příměry a metafory). Sám Levi prohlásil, že usiloval o styl podobný týdenním továrním zprávám: musí být přesné, hutné a napsané srozumitelným jazykem. Přesto jde o vysoce literární a intertextuálními odkazy prostoupené dílo. Hlavním referenčním textem je zde Dantova Božská komedie. Kromě toho, že se z ní průběžně cituje a že se kolem usilovného vzpomínání na jednotlivé tercíny točí celá kapitola Zpěv Ulyssův („Moc mě mrzí, že to musím vyprávět v próze. Takové znesvěcení“), je Komedie neustále přítomna motivem Pekla coby předobrazu fungování tábora – například když autor pobyt na marodce označuje za „život v předpeklí“.

Osvětim po čtyřiceti letech

Levi ve své knize nastolil motivy a témata, jež se následně znovu a znovu opakovaly v postupně zveřejňované lágrové literatuře, ať už ona svědectví pocházejí z Lodže, Terezína či Osvětimi. Je zde popsán iniciační zážitek transportu v přeplněných vlacích jedoucích do neznáma, typy vězňů a psychologie koncentráčníků, krádeže a směnný obchod v táborech, způsoby, jakými si vězni uchovávali zdravý rozum, naivní otázky koncentráčnických nováčků, spořádanost a byrokracie německých hlídačů, zážitek selekce a nevyhnutelné mizení osob, nerovnost vězňů­-kriminálníků a vězňů židovských, bombardování a naděje upínající se k Rudé armádě.

Díky své profesi chemika byl Levi po třech měsících v táboře vybrán do komanda 98, které působilo v laboratořích, a vyhnul se tak mrazivé zimě, v níž pracovala a umírala většina vězněných. Na jeho záchraně měl podíl i italský dělník Lorenzo Perrone, který mu v továrně tajně předával jídlo, a po­mohl mu tak, aby si uchoval „víru v člověka“. Za to, že se Levi v Monovicích dočkal příchodu Rudé armády, však může z velké části náhoda: onemocněl spálou, a zůstal tak na místě i poté, co byl tábor evakuován. Většina z dvaceti tisíc vězňů, kteří odešli, nepřežila pochod smrti. Poslední kapitola Příběh deseti dní je tak deníkovým záznamem doby po odchodu strážných a jednotek SS, kdy ovšem hrozba smrti nebyla kvůli chaosu, nedostatku hygieny a potravin o nic menší než dříve – Philip Roth tuto část knihy v rozhovoru s autorem označil za „příběh Robinsona Crusoea v pekle“.

Text končí 27. ledna 1945 příchodem Rudé armády, a tedy koncem pobytu v koncentračním táboře. Protože však Itálie válčila až do dubna, dostal se Levi domů přes Rusko teprve v říjnu. Svou knihu sepsal bezprostředně po návratu, nakladatelství Einaudi však jeho text na základě posudku Natalie Ginzburgové a Cesara Paveseho, podle nichž bylo na takové svědectví příliš brzy, odmítlo a dílo vyšlo až o něco později v nakladatelství De Silva. Leviho kniha přitom není jen svědectvím o promyšlené genocidě, ale i výrazem zoufalství přeživších, kteří zůstali naživu jen díky náhodě a souhře nečekaných okolností a kteří si pak celý život kladli otázku, zda nepřežili na úkor jiných. Levi o tomto nelehkém tématu psal ve svých knihách a diskutoval na mnoha besedách, od šedesátých let však trpěl těžkými depresemi a svůj život v 67 letech dobrovolně ukončil skokem do výtahové šachty. Elie Wiesel, další přeživší holokaustu, tehdy napsal: „Primo Levi zemřel v Osvětimi o čtyřicet let později.“

Autorka je komparatistka.