Serotonin - literární zápisník

Kdybychom nevěděli, jak aktuální dokáže být Michel Houellebecq ve výběru námětů svých próz, museli bychom si říct, že největší kouzlo jeho Serotoninu (Sérotonine, 2019) spočívá právě v minutové přesnosti, s níž byl předložen čtenářům. Po všech těch zprávách o opiátových krizích a o masové konzumaci antidepresiv napříč celým západním světem jsme si už snad mysleli, že nemůže být hůře – a jako vždy i tentokrát jsme se pletli. Autor, který dnes umí snad nejlépe psát o onom zvláštním paradoxu nedostatku štěstí uprostřed světa, jenž by měl být obýván výhradně šťastlivci, případně lidmi, již nemají na práci nic jiného než do úmoru vyhledávat nejrůznější potěšení a slasti, tento mistr chmurných charakterů, opět udělal to, co umí ze všeho nejlépe: doprostřed dokonalého a přesného světa postavil muže, jenž prochází hlubokou osobnostní krizí a který se před okamžikem rezignace pokusí utéct, vrátit se zpět, regresivně zalézt někam do lůna svého dřívějšího, téměř uspokojivého života.

Florent­-Claude Labrouste, někdejší úředník a expert na francouzskou zemědělskou politiku, se ocitl na hraně. Jeho partnerský život zcela vyhořel, totéž platí i pro jeho pracovní elán. V okamžiku nejhlubší krize si nechá předepsat antidepresiva, jejichž vedlejším účinkem, jak známo, může být ničemná slabost libidálního puzení. A s medikací to celé začne: Labrouste, tedy člověk, který se za­­opatřil a jistě už mnohokrát v životě prokázal svou schopnost vnořit se do života, najednou jen tak splývá na hladině, a čím více přemítá o souvislostech své existence a světa, tím rozměrnější je vakuum, jež ho obklopuje. Lidé jsou pochopitelně za jeho stěnou – poměrně k užití dávky zpětných inhibitorů serotoninu. Někdejší úředník najednou uvažuje jako pesimistický filosof, který tuší, že zcela ztratil to jediné, co by pesimismus – alespoň na pár okamžiků – mohlo vyvrátit. „Možná mi vyčtete,“ říká v jednu chvíli, „že přikládám přílišný význam sexu; to si nemyslím. Přestože mi ne­­uniká, že v průběhu normálního života získávají své místo i jiné rozkoše, sex zůstává jedinou chvílí, kdy osobně a přímo angažujeme vlastní orgány, takže cesta sexu, a sexu intenzivního, je nezbytnou cestou k milostnému splynutí, bez něj jde o slepou uličku a vše ostatní z něj obvykle jemně plyne.“

Kdybychom před pár lety nevěděli, jak pečlivý dokáže být Houellebecq při průzkumu problémů našeho světa, museli bychom si tehdy říct, že Podvolení (2015, česky 2015) byl jenom takový omyl – omyl učiněný pod tlakem okolností nejnovějších světových dějin. Navzdory všem, kdo v jistou chvíli podotkli, že tato kniha se velmi líbí Václavu Klausovi a možná i Davidu Zábranskému, jsme tak trochu očekávali, jak hluboké budou budoucí strže, po nichž nás chce ­Houellebecq vodit. Nyní, po Serotoninu, je zřejmé, že klíčem k nastávajícím desetiletím je moment mezi plným nasazením produktivního věku a totálním úpadkem sil. Společnost vybičovaná k plnému výkonu je prostřednictvím Labrousta, unikajícího v nesouvislých myšlenkách do dob svého vzmachu, vystavena svému vlastnímu konci. Co je ovšem na tomto konci strašlivě svůdné a co mi vlastně vnucuje otázku, zda ještě není brzy na to odejít, je jazyk, v němž se Houellebecq zdokonalil až k nesnesení: v duchu francouzské tradice hledající vyjádření filosofického přehledu prozaickou formou se postavil někam mezi pornografii a vyšší styl existenciální úvahy – a obě tyto roviny zvládl vyřídit v normě expertní analýzy, v jazyce, který se jen zřídka uchyluje k emocím, ke krajnostem. Labrouste je svědkem mnoha nečekaných dějových zvratů, přihlíží osobním tragé­­diím někdejších přátel, pozoruje úpadek své přítelkyně – a je to totéž, jako když se učí používat výbornou pušku Steyr Mannlicher. Čím méně je člověkem a čím spíše jeho vědomí dělí svět na soubor poznatků a promítá jej jako filmovou scénu, tím více je hrdinou houellebecqovským. Ohlédneme­-li se zpět za předchozími romány, neunikne nám celá řada souvislostí, a hlavně opakovaně promýšlená variace jednoho mohutného průšvihu, v němž se tito hrdinové tak nějak bez vlastního přičinění ocitají.

To ovšem ani zdaleka neplatí jen tam, kde se Labrouste rozhlíží kolem sebe. Rozvaliny francouzského venkova jako by jen zrcadlily vnitřní životy lidí, jimž je nařízeno se tu lopotit, a zároveň umožňovaly vyjevit parametry jeho vlastní, osobní zkázy. Teprve tady zakoušíme mocnost Houllebecqova stylu. Teprve zde se ukazuje, jak úzce v Serotoninu přiléhá zvolené téma jazyku. Introspekce si tu vystačí s minimalistickým stylem, na hony vzdáleným všemu tomu hysterickému běsnění, kterému momentálně tak rády podléhají autorky českých bestsellerů. A jedině v tomto sepětí se pak jakoby mimoděk odhaluje povaha hroutícího se impéria. Vsadil bych se, že kdyby všechna ta témata, která ­Houellebecq seřadil do jediné knížky, sepsal kdokoli jiný, ani vzdáleně by se mu nepodařilo docílit naléhavosti, jakou zakoušíme v Serotoninu. Proč? Protože právě Houellebecq vynalezl jazyk, kterým lze vyjádřit a zároveň i obepnout realitu. Narušená sexualita Florenta­-Clauda Labrousta je v tomto světě zcela jasně propojena se všemi ostatními problémy, s rozpadem hodnot a postupným vychylováním souřadnic smysluplného života osobního i společenského. Jak tvrdí sám vypravěč v oné výše citované pasáži: „bez něj jde o slepou uličku a vše ostatní z něj obvykle jemně plyne“.

Autor je literární kritik a antikvář.