Krví je psáno, kudy mám jít

„Nic se neděje marně, za vším je vůle Boha./ Jen v nitru všechno křičí: dalšího odvedli…“ Smutně rezignované verše krymskotatarské básnířky Alije Kenžalijevy v Praze zazněly během ukrajinské dokumentární divadelní performance Tráva probodává zemi (Trava probyvaje zemlju). Představení mohli Pražané zhlédnout nejprve v neděli 13. října na ­piazzettě Národního divadla, následujícího dne pak v experimentálním prostoru NoD. Umělci z Kyjeva přijeli na pozvání ukrajinského velvyslanectví a Člověka v tísni, aby vystoupili v rámci Festivalu demokracie, doprovodného programu konference Forum 2000.

Čtyřicetiminutové vystoupení performerů z divadla PostPlayTeatr pracovalo především s postupy fyzického divadla. Ztvárnění naturalisticky pojímaného násilí, doprovázeného dramatickou hudbou ambientního charakteru, bylo velmi působivé a tragický patos básní krymskotatarských autorek Sejare Kokči a už zmíněné Alije Kenžalijevy, které do češtiny přeložila básnířka Marie Iljašenko („Můj lid je má zem a krví je psáno, kudy mám jít,/ ve jménu padlých ve válce přísahám nezradit“), jen podtrhoval, že tvůrci chtějí svými diváky otřást a vyvolat v nich silné emoce.

Krym SOS

Kromě básní dodávaly vystoupení krymský kolorit i nezvyklé rekvizity. Písek, oblázky, a dokonce i velké bloky vápence byly opravdu přivezeny z Krymu, jak po představení vysvětlila režisérka. Zápas muže a ženy – oba se na scéně objevili v totožných, chladně neosobních bílých oděvech – se odehrával na bílém plátně, které umělci postupně pokryli zlatavým a modrým pískem. Performance vyvrcholila drastickou scénou mučení, při níž žena muži nasadila na hlavu černý igelitový pytel.

Inscenace je inspirována utrpením krymských Tatarů na Ruskem okupovaném Krymu – tvůrci prý vycházeli ze zpráv Amnesty International či ukrajinské nevládní organizace Krym SOS. Krymští Tataři, kteří byli z poloostrova deportováni v roce 1944 za údajnou spolupráci s Němci, se mohli do svých domovů vrátit až na počátku devadesátých let. Nyní představují něco přes dvanáct procent obyvatel Krymu a vzhledem k jejich historickým zkušenostem není divu, že patří k těm, kteří od roku 2014 vyjadřují s ruskou okupací nejsilnější nesouhlas. Ze stejného důvodu jsou také terčem represí ruských bezpečnostních složek. Podle údajů, které shromažďuje právě Krym SOS, došlo do března 2019 ke 422 případům zmizení, nezákonných zatčení a hrubého zacházení s krymskotatarskými aktivisty, novináři a dalšími osobami, které ruské orgány považují za proukrajinsky orientované. Zhruba dvacet tisíc jich pak z Krymu raději odešlo.

Hlavní tvůrkyně inscenace, režisérka Halyna Džikajeva, není krymskotatarského původu, ale na Krymu od dětství žila. V roce 2014 však musela poloostrov opustit, protože jí kvůli jejím občanským aktivitám hrozilo, že ji ruské úřady obviní z terorismu. V roce 2015 v Kyjevě založila PostPlayTeatr, který se někdy označuje jako „první ukrajinské undergroundové divadlo“ a zaměřuje se především na dokumentární inscenace, odrážející vzrušenou ukrajinskou současnost. Džikajeva zde uvedla například monodrama Opolčency (Domobranci), založené na reálném vyprávění neznámého muže z Doněcku, v němž poměrně nečekaně sama vystupuje v roli doněckého separatisty.

Síla tichého souhlasu

Performance Tráva probodává zemi je vlastně apelem, který má jak ukrajinské, tak evropské veřejnosti (kromě Prahy se už dříve hrála i ve Varšavě) připomenout útlak, jemuž jsou krym­­ští Tataři vystaveni. Sama režisérka během následné diskuse připomněla, že se inspirovala mimo jiné osudem Rešata Ametova, který v březnu 2014 po protestech proti ruské okupaci zmizel a byl později nalezen mrtev se známkami mučení.

Jakkoliv ale jsou represe proti krymským Tatarům zcela reálné, nelze zapomínat ani na to, že mezi obyvateli ruské národnosti, kterých na Krymu žije mnohem víc než krymských Tatarů, má připojení poloostrova k Rusku značnou podporu. Okupace Krymu sice nepochybně byla aktem agrese a porušením mezinárodního práva, Rusko ho však nyní ovládá nejen násilím a zastrašováním, ale také díky tichému souhlasu značné části zdejšího obyvatelstva.

Autor je ukrajinista.