Sovětské a košer

Když Psoj Korolenko letos v červenci vystoupil v pražské kavárně Kampus, naslouchali mu takřka výhradně pražští Rusové. Ačkoli patří k nejzajímavějším postavám ruské hudební scény, u nás je skoro neznámý. Korolenko je hudebník, skladatel, ale také kabaretiér a bavič, který pravidelně hraje v Rusku, Izraeli, Německu i USA, kde v současnosti žije. Vystupovat začal v roce 1997 už jako kandidát věd v oboru ruské literatury. První desku Pěsňa pro Boga vydal v roce 2000. Od té doby mu vyšlo šestnáct dalších alb, často nahraných ve spolupráci s dalšími umělci. Korolenko má svůj vlastní, obtížně definovatelný styl. Na scéně předvádí něco mezi zpěvem, recitací a divadlem, přičemž se inspiruje mnoha písňovými tradicemi, hlavně však starými ruskými kabaretními popěvky a městským folklórem. Své písně zpravidla doprovází na klávesy, hraje ale i na klavír. Zpívá rusky, anglicky, francouzsky, v jidiš a občas používá také běloruštinu či ukrajinštinu. Jidiš studoval na konci devadesátých let během stáže na Kansaské univerzitě.

Příznačný je pro něj absurdní, těžko popsatelný jazykový humor, s nímž vypráví nepravděpodobné příhody, odehrávající se ve fantazijním světě zabydleném literárními postavami a výjevy z přelomu 19. a 20. století. Svým nezaměnitelným projevem však zpěvák dokáže pobavit i posluchače, kteří textům nerozumějí. K úspěchu přispívá také jeho image charismatického napůl mudrce, napůl klauna. Své umělecké jméno si Psoj Korolenko, ve skutečnosti se jmenuje Pavel Lion, zvolil podle ruského spisovatele ukrajinského původu Vladimira Korolenka, který v narážce na starý ruský zvyk pojmenovávat děti podle svatých, na jejichž svátek se narodily, jednou napsal svému bratrovi Illarionovi: „Ty jsi Illarion, otec zase Galaktion. Kdybych se narodil na den svatého Psoje, byl bych Psoj Korolenko.“

Spontánní orgie ismů

Z Korolenkovy bohaté diskografie stojí za zmínku album Un Vu Iz Di Onheyb Fun Foterland (2004), které nahrál se skupinou All Stars Klezmer Band. Deska obsahuje popové hity sovětského období nazpívané v klezmerových aranžích v jidiš. Potenciál tohoto počinu lépe oceníme, uvědomíme­-li si, že většina písní se v Rusku dodnes těší kultovnímu statusu – jde tedy o jakési poněkud podivínské „svatokrádežné“ parodie. Úspěšným experimentem je také album The Unternationale: The First Unternational (2008) s podtitulem „Kabaret dialektiky“, které vzniklo ve spolupráci s americkým zpěvákem Danielem Kahnem a skupinou Oy Division. Najdeme tu originální coververzi Sympathy for the Devil od Rolling Stones, židovský folklór či písně, které v Rusku začátku 20. století zpívali židovští socialisté – třeba skladbu Oy Ir Narishe Tsienistn, v níž socialisté vyzývají sionisty, aby místo snění o Palestině raději usilovali o osvobození dělnictva v Rusku. Výstižná je anotace alba, která ho popisuje jako „spontánní orgii ismů“, totiž socialismu, sionismu, chasidismu, nacionalismu, satanismu, alkoholismu a modernismu.

S petrohradskou skupinou Opa, která se rovněž inspiruje klezmerem a východoevropským folklórem, Korolenko nahrál alba Pod pokrovom noči (2010) a Žiť ne po lži (2013). U jeho předělávek starých písní nikdy nevíme, zda jde o parodii, či o svérázný hold. I když zpívá revoluční písně, snaží se je posluchačům zprostředkovat jako estetický fenomén své doby, podobně jako třeba kabaretní kuplety. Zajímavé je, že Korolenko takřka nemluví o svých politických názorech. Nevyjadřuje se k otázkám, které rozdělují současnou ruskou společnost, nehovoří o Krymu ani o Putinovi. Přestože by se mohlo zdát, že stojí nalevo, on sám říká: „Nevěřím v levici ani pravici, to je čistě formální rozdělení… Za levičáka se nepovažuji, ale něco je mi na nich sympatické. Líbí se mi, že jsou proti mocným tohoto světa. Sociální spravedlnost neodmyslitelně patří mezi křesťanské hodnoty. V tomto smyslu jsou zajedno římský papež i Bernie Sanders, není mezi nimi žádný rozpor.“

Válečné písně

Posledním velkým projektem, na němž se Korolenko podílel, je album The Lost Songs of World War II (2018), které nahrál s formací Yiddish Glory. Je to rekonstrukce jidiš písní z období druhé světové války, jejichž texty se dochovaly v pozůstalosti ukrajinského židovského etnomuzikologa Mojseje Beregovského. Beregovskij se během války a těsně po ní zabýval židovským folklórem na území dnešní Ukrajiny. Sbíral písně, které vznikly v ghettech, koncentračních táborech či mezi válečnými uprchlíky, zapisoval ale i písně židovských vojáků Rudé armády. Když byl v roce 1950 během represí proti představitelům židovské kultury v SSSR zatčen a za „židovský nacionalismus“ odsouzen k deseti letům v lágru, shromážděné materiály se ztratily. Beregovskij se sice v roce 1955 dostal na svobodu, a dokonce byl rehabilitován, se svými poznámkami se však už neshledal.

Teprve v polovině devadesátých let se jeho sbírka našla v rukopisném oddělení ukrajinské národní knihovny v Kyjevě. Ukázalo se, že obsahuje tisíce písní, z toho přibližně dvě stě s válečnou tematikou. S myšlenkou sestavit z některých z nich hudební album přišla Anna Shternshis, profesorka jidiš studií na univerzitě v Torontu a autorka knihy Soviet and Kosher: Jewish Popular Culture in the Soviet Union (Sovětská a košer. Židovská populární kultura v Sovětském svazu, 2006). Hudebníci ovšem měli k dispozici pouze texty písní – nápěvy v záznamech obsaženy nebyly. Melodie tedy bylo potřeba znovu vytvořit tak, aby zněly pokud možno věrohodně. Tohoto úkolu se jako znalec jidiš a současně sovětské hudební kultury čtyřicátých let 20. století ujal Korolenko. Využil především známých melodií daného období. V rozhovoru pro ruské stránky Snob přiznává, že se přitom často spoléhal na „spojení kulturologické reflexe a čisté intuice“.

„Já jsem se snažila posluchačům zprostředkovat příběh ruských Židů během holocaustu, zatímco Psoj se postaral o to, aby při prezentaci neusnuli,“ shrnula Shternshis s nadsázkou rozdělení rolí při práci na společném projektu. Torontský producent Dan Rosenberg vybral hudebníky, kteří desku s Korolenkem nahráli – například jazzovou zpěvačku ruského původu Sophie Milman nebo romského houslistu Sergeje Erděnka a jeho kolegy z petrohradského tria Loyko. Letos v únoru bylo album nominováno na cenu Grammy za nejlepší nahrávku v žánru world music.

Leninova tóra

Texty písní, které jsou na stránkách projektu dostupné i v anglických a ruských překladech, mohou posluchače překvapit svým silně prosovětským vyzněním – zvláště s ohledem na to, že jde o spontánní tvorbu, nikoli o státní propagandu. Musíme si však uvědomit, že Rudá armáda byla za druhé světové války pro východoevropské Židy poslední záchranou, jakkoli jen několik let po porážce nacistického Německa začala antisemitská kampaň i v SSSR. Výmluvná je píseň Mayn Pulemyot, jejímž hrdinou je muž z Němci vypáleného štetlu, nyní kulometčík v řadách Rudé armády. Text končí výzvou „ať ani jeden Němec nezůstane naživu“. Ač se takové poselství může dnes zdát těžko stravitelné, Korolenko píseň zpívá s nadhledem a nadsázkou, čímž ji dokáže zpřístupnit i dnešnímu posluchači. V písni Kazachstan, vyprávějící příběh židovského uprchlíka ve střední Asii, kam se uchýlil „do bratrské rodiny“ sovětských národů, zase zazní překvapivý dialog lyrického subjektu se zdejšími horami, jichž se v obavách táže, zda k němu necítí stejnou nenávist jako Němci, před nimiž zde hledá útočiště. Hory ho ujišťují, že nikoli, neboť „my jsme sovětské hory, my známe Leninovu tóru“.

V písni Shelakhmones Hitlern (Purimový dárek pro Hitlera) zpěvák přirovnává Hitlera k seleukovskému králi Antiochovi IV., který ve 2. století před naším letopočtem vyvolal násilnou helenizací Židů makabejské povstání, či ke španělskému inkvizitorovi Tomási de Torquemadovi, jenž na sklonku 15. století vyháněl Židy z Pyrenejského ostrova. „Nezdůrazňuje se zde, že Hitlera budou jednou, za nějakých sto let, zobrazovat jako metaforu absolutního metafyzického zla. Pro toho, kdo píseň za války psal, bylo důležitější, že se Židé v historii nejednou setkávali s nepřáteli a pronásledovateli. To v době bojů svým způsobem mobilizuje a zahání zoufalství,“ vysvětluje Korolenko z našeho pohledu nezvyklé přirovnání. Dosud neznámé písně přispívají k lepšímu pochopení role Židů za druhé světové války a podobně jako povstání ve varšavském ghettu či příběh partyzánského oddílu bratří Bělských dokládají, že Židé nebyli jen pasivními oběťmi násilí, ale i aktivními bojovníky proti nacismu. Značný ohlas projektu pak svědčí o tom, že v době rostoucích xenofobních nálad a znovu se šířícího antisemitismu roste i zájem o antifašistickou tradici.

Autor je ukrajinista.