Špína politiky i erotiky

Mezi dvojicí čerstvě přeložených románů peruán­ského prozaika Maria Vargase ­Llosy Chvála macechy (Elogio de la ­madrastra, 1988) a Pětinároží (Cinco Esquinas, 2016) leží téměř třicet let, ovšem spojuje je víc než jen jednotná grafická úprava. Starší z obou knih je hříčkou o čtrnácti obrazech, v nichž autor zkombinoval příběh druhého manželství dona Rigoberta, esejistické úvahy o očistě a erotické scény mezi hlavními protagonisty – ať už k nim dochází doopravdy, nebo jen v jejich představách. Jde o silně intermediální dílko: text doplňuje sedm reprodukcí obrazů, jež dokreslují posuny ve vztazích mezi postavami. Doña Lukrecie, jejíž jméno samo o sobě nese výrazné konotace, se tak stává Venuší z Tizianova oleje, lýdskou královnou, bohyní Dianou, ale i abstraktním prostorem chtíče na obraze peruánského malíře Fernanda de Szyszlo. Kontext zneuctění a zavržení je tak ve významovém poli nejrůznějších zvratů, které zápletka Chvála macechy obsahuje, neustále přítomný.

Očista a šmírování

Pozoruhodnou rovinu příběhu zapovězeného vztahu Lukrecie a jejího nevlastního syna představuje téma očisty a krásy. Andělský vzhled mladého Alfonsa znemožňuje připisovat mu jakékoli postranní myšlenky a don Rigoberto se až obsesivně soustředí na vlastní fyzično, když se v koupelně cílevědomě věnuje stříhání nehtů, depilaci uší či odstraňování nečistot z nosních dírek. Láska k sobě samému a péče o funkční tělesné ústrojí logicky souvisí s motivem sexuálního aktu, a kniha by se tak mohla jmenovat spíše Chvála tělesnosti, protože o ni tu jde především.

Erotika se do textu dostává skrze ekfrázi, tedy literární popis výtvarného díla. Statické scény ožívají, postavy na nich získávají určitý osud a začínají jednat: „Ona se dá do pohybu, skloní se a její malé, ruměné rty políbí moje nohy a budou cucat každý z mých prstů, jako se v horkých letních dnech saje z limety nebo citronu.“ Zcela zásadní roli zde hraje špehování a šmírování – hned na první reprodukci předvádí lýdský král Kandaules svou ženu Gýgovi, skrytému za závěsem. Postavy na obrazech navíc vědí, že jsou sledovány, což vnáší do jejich milostných her novou energii. Stejně tak Alfonso pozorující doñu Lukrecii při koupeli přidává jejímu vztahu s donem Rigobertem na rozkoši. Nevlastní syn zde figuruje jako Amor rozněcující lásku. Ve své zdánlivé nevinnosti a lehkomyslnosti však tento bůžek lásky vede lidi k bláznivým rozhodnutím, jež jsou řízena city místo rozumem, a v důsledku je nečiní šťastnými, ale ničí je, tak jako se to stane Lukrecii s Rigobertem.

Povrchnost luxusu

Zřetelnou spojnicí mezi Chválou macechy a Pětinárožím je právě erotická rovina. Zatímco však ve starším textu vycházely erotické pasáže z výtvarných děl a představ, které nad nimi postavy rozvíjely ve své fantazii a jež byly vyprávěny metaforickým jazykem, v románu z roku 2016 jde o explicitní popisy sexuálních aktů probíhajících přímo mezi hrdiny – respektive především hrdinkami, protože vyprávění začíná prvním lesbickým zážitkem dvou přítelkyň. Líčení tělesných rozkoší obohacuje základní příběh, odehrávající se v Peru v devadesátých letech za vlády prezidenta Fujimoriho. Tato časoprostorová lokalizace je důležitá, neboť zápletka se točí kolem vydírání, jež zasahuje do nejvyšších pater peruánské politiky.

Rolando Garro, zosobňující typ toho nej­cyničtějšího bulvárního novináře, který by byl schopen „zabít vlastní matku kvůli senzační zprávě, zejména špinavé a nechutné“, ve svém časopise Odhalení otiskne fotografie ze sexuál­­ních orgií kompromitující bohatého podnikatele Enriqua Cárdenase. To vyvolá obrovský skandál, jenž ve svém důsledku vede k novinářově smrti. Cárdenasovo manželství ani kariéru však publikované snímky podstatně neohrozí a vypravěč dál líčí luxusní apartmány a gastronomické požitky, jež si postavy dopřávají. Jejich promluvy jsou stejně banální jako jejich životy: „To máme ale štěstí, že můžeme strávit tři dny v Miami a odpočinout si od toho všeho.“ Dobře zajištění měšťáci, kteří si užívají delikátních rozkoší, ovšem v Chvále macechy ani v Pětinároží nedosahují plastičnosti hrdinů z hor či pralesa, jež Vargas Llosa vykreslil v jiných dílech. Novější román sice nese titul Pětinároží podle městské čtvrti v Limě, kde se některé postavy pohybují a jejíž místopis je v knize až úporně popisován, ale samotné město v příběhu podstatnou roli nehraje a cílem není ani zachytit život nějaké specifické skupiny osob.

Nečteme však ani detektivku – vražda Rolanda Garra není čtenáři předestírána jako tajemství či impuls k pátrání po pachatelích, jak Vargas Llosa předvedl ve Smrti v Andách (1993, česky 1997), ale slouží postavě bulvární reportérky Juliety alias Čudly, aby se v závěru ukázala jako kladná figura, oddaná pátrání po pravdě a nezávislá na politické objednávce. Zatímco ještě ve Chvále macechy nechává autor motivace postav otevřené, a dává tak čtenáři prostor k rozvíjení vlastních domněnek a interpretací, v Pětinároží je vše dořečeno („jaksi nejasně tušila, že touto prací se mstí světu, který se k ní i k jejímu otci choval tak nepřátelsky“), případně ještě dokresleno několika barvitými scénami či dialogy.

Manipulativní hry

Starší díla peruánského nobelisty, jež jsme dosud měli v češtině k dispozici, nesla znaky skutečného vypravěčského mistrovství a ohromovala strhující silou vrstevnatého narativu. Vargas Llosa navíc dokáže ve svých knihách podivuhodně měnit poetiku. Zelený dům (1966, česky 1981) s experimentálními časovými přeskoky téměř jako kdyby psal někdo jiný než širokodechou historii náboženské sekty v brazilském Canudosu předestřenou v románu Válka na konci světa (1981, česky 1989). Ve Chvále macechy však příběhovost mizí na úkor intertextuální a intermediální působivosti a v Pětinároží už příběh působí poměrně slabě a jediným formálním ozvláštněním je kapitola Vír, vystavěná z dialogů odehrávajících se v různých dobách a mezi různými osobami.

Pětinároží je nakonec především románem o vlivu a tajných nitkách Vladimira Montesinose alias Doktora, šéfa tajné policie a skutečného vládce Peru, který se v příběhu dlouho objevuje jen jako nejasná šedá eminence a následně i jako jednající postava. Tento text tedy musíme číst jako politické, nebo přinejmenším angažované literární dílo: postavy neslouží primárně narativu, ale vykreslení šíře moci prezidentova poradce. Přestože se tedy Chvála macechy zdá být erotickou novelou o tabuizovaném vztahu a Pětinároží knihou o bulvárním skandálu a vraždě novináře, jsou oba texty Vargase Llosy především díly o manipulaci a moci.

Autorka je komparatistka.