Chci pokračovat v třídním boji

Spolu s Olehem Sencovem a několika dalšími jste se v době okupace Krymu účastnil žhářského útoku na kancelář Strany regionů. Co přesně jste udělali?

Podpálili jsme kancelář Strany regionů bývalého ukrajinského prezidenta Viktora Janukovyče. Rozbili jsme sklo, nalili dovnitř zápalnou směs a zapálili ji. Uvnitř shořel parapet a pár skříní. Představitelé této strany, kteří v té době už skoro všichni vstoupili do řad Putinova Jednotného Ruska, později odhadli škodu na dvě stě tisíc rublů [v přepočtu sedmdesát až sto tisíc korun; kurs rublu kolísal – pozn. MT], před soudem ale nedokázali zdůvodnit ani tuhle směšnou částku. Kromě toho nábytku spočívala škoda ještě v tom, že místnost byla celá černá. To bylo všechno.

Proč jste se rozhodli uchýlit k nelegálním metodám odporu?

Viděl jsem, jak úřady vyslaly proti demonstraci zaměstnanců krymské trolejbusové společnosti, kteří požadovali dlužné výplaty, vojáky se samopaly, aby jim vysvětlili, že se mají rozejít. Na poslední protiválečné shromáždění, jehož jsem se účastnil, přišlo víc provokatérů než demonstrantů. Přibývalo také případů únosů a zmizení lidí. Pochopil jsem, že legální způsoby vedení boje jsou vyčerpány. Když mi navrhli, abych se podobné akce zúčastnil, souhlasil jsem. Chtěl jsem ostatním ukázat, že odpor je možný i v takové situaci.

Proč jste se vůbec stal anarchistou?

K anarchismu a antifašismu mne přivedla zčásti hardcore/punková subkultura, zčásti hodiny dějepisu. Když jsme se ve škole zabývali dějinami Ukrajiny, konkrétně občanskou válkou, udivilo mě, že z většiny se mluvilo o bolševicích, bílých, petljurovcích, Skoropadském, ale machnovcům, ačkoli hráli v občanské válce na Ukrajině velkou úlohu, učebnice věnovala jen pár odstavců. Proto jsem se o ně začal zajímat sám a došel jsem k závěru, že jejich názory jsou mi blízké. Životní zkušenosti mě pak v mých postojích jen utvrdily.

Váš aktivismus začal dlouho před ruskou anexí Krymu, čemu jste se věnoval?

V roce 2009 jsme u Sevastopolu například pořádali ekologický tábor proti výstavbě uhelného terminálu. Na simferopolské univerzitě jsme také založili studentskou odborovou organizaci. Prvotním impulsem k jejímu vzniku byla potřeba postavit se snahám vedení univerzity o zpoplatnění některých služeb pro studenty, mimo jiné knihovny či počítačových učeben, nebo dokonce pokuty za absence. Ačkoli Simferopol je poměrně malé město, první demonstrace naší protestní iniciativy se zúčastnilo kolem pěti set studentů. Vedení univerzity se zaleklo a plánované změny se neuskutečnily. Organizovali jsme akce na podporu uvězněných ruských antifašistů, shromáždění na památku obětí neonacistů a zajišťovali ochranu hardcorových a punkových koncertů před útoky ze strany extrémní pravice.

Jak jste vnímal začátek Euromajdanu v listopadu roku 2013?

Náš postoj prošel několika proměnami – od nezájmu o studentské demonstrace na pod­­­poru evropské integrace Ukrajiny přes odpor proti brutálnímu chování policie až po znechucení tím, že někteří politici, takzvaní vůdci Majdanu, například Vitalij Klyčko, Oleh Ťahnybok či Arsenij Jaceňuk, se pokusili uzurpovat si celý Majdan pro sebe a řadové demonstranty označovali za provokatéry. Když ale ukrajinský parlament přijal 16. ledna diktátorské zákony, které omezovaly svobodu shromažďování, a o několik dní později na Majdanu zemřeli první lidé, bylo jasno – buď podporuješ protestující, nebo stojíš na straně vlády.

Podařilo se mi společně s Olehem Sencovem a dalšími přáteli zajet do Kyjeva jen na jeden víkend, den poté, co demonstranti ovládli Ukrajinský dům, který předtím sloužil jako základna policejních pořádkových jednotek – Berkutu. Musím přiznat, že úroveň sebeorganizace účastníků na mě udělala velký dojem. Okenní tabulky domu sice byly vymlácené, ale uvnitř každý něco dělal – doslova z ničeho vznikaly štáby různých iniciativ, místa, kde se shromažďovaly různé potřebné věci, například oblečení, peníze či jídlo, bufet nebo operační sál.

V ruském vězení jste od zatčení 16. května 2014 strávil pět let. Jak se na tu dobu díváte?

Snažím se o tom přemýšlet ne jako o ztraceném čase, ale jako o zdroji, který jsem využil, abych se seznámil s mnoha lidmi na obou stranách plotu. Ve vězení jsem přečetl hodně knih, věnoval jsem se sportu a studiu. Učil jsem se na tesaře. Rok jsem dálkově studoval na Tauridské univerzitě [původně simferopolské univerzitě, která nyní působí v Kyjevě – pozn. MT], pak mi ale ruské ministerstvo školství další studium zatrhlo s tím, že tato univerzita nemá právo působit na území Ruska.

Jak lidé ve vězení hledí na politické vězně?

Postoj jiných vězňů nezáleží na tom, z čeho člověka obviňují, ale na jeho názorech, způsobu myšlení a na tom, jaké v kolektivu za­­ujímá místo, jak žije. To, že mi neustále chodily další a další dopisy, mi pomohlo v jiném ohledu – správa se na mě neodvážila vyvíjet přílišný tlak. Teď venku si všímám toho, že lidé mají sklon si politické vězně idealizovat. Může se stát, že jejich očekávání zklameme, například nějakým kontroverzním výrokem. Političtí vězni nejsou žádní hrdinové, jsou to obyčejní lidé, kteří se ve své situa­ci ocitli v důsledku určitých okolností. Každý z nich má nějaké názory, své silné a slabé stránky. Jejich propuštění musíme požadovat ne kvůli jejich hrdinství, ale protože se dostali do vězení na základě vykonstruovaných obvinění.

Dočetl jsem se, že vám oligarcha Viktor Pinčuk věnoval byt. Není to paradoxní?

Taky mě to rozesmálo. Vypadá to, jako by přišla doba, kdy oligarchové zvou anarchisty na večeři. Prostě ukrajinský surrealismus.

Na Ukrajině se nyní hodně hovoří o přijetí takzvané Steinmeierovy formule, která by Ruskem okupovaným územím zajišťovala zvláštní status a znamenala by, že i zde budou probíhat ukrajinské volby. Kolem poloviny října Kyjev zažil velké demonstrace, část Ukrajinců totiž chystané kroky prezidenta Zelenského považuje za počátek kapitulace. Co si o tom myslíte?

Několik dní poté, co jsme se po svém propuštění vrátili na Ukrajinu, jsme vystupovali s Olehem Sencovem na tiskové konferenci a padla tam otázka, co si myslíme o takzvané Steinmeierově formuli. Oleh mi předal mikrofon s tím, že to je otázka na mě – byl to ovšem vtip, protože v té době o tom nic nevěděla ani většina novinářů, natož my. Pořád ještě do toho moc nevidím. Pokud jde o protesty, samozřejmě, že se jich účastní představitelé extrémní pravice, pravicových stran, ale také obyčejní znepokojení občané, kteří se obávají možné kapitulace, toho, že se Ukrajina politicky přiblíží Rusku.

Myslím si ale, že je skvělé, že se na Ukrajině střídají prezidenti, že v zemi takříkajíc kypí život a něco se mění. Rusko je naproti tomu „stabilní“ – stejně jako je stabilní vězení, psychiatrická léčebna nebo hřbitov.

Máte na Krymu ještě nějaké blízké lidi či přátele?

Ano, někteří z mých kamarádů a soudruhů na Krymu zůstali například proto, že jejich rodiče jsou ve věku, kdy už potřebují jejich pomoc. Říkají, že i když se žádnému občanskému aktivismu nevěnují, nezabývají se ničím, co by mohlo znamenat nějaké nebezpečí, připadají si, jako by nad nimi visela betonová deska, která se může kdykoli utrhnout. Okupace Krymu rozbila hodně rodin. Mladá generace pro sebe na Krymu nevidí žádnou perspektivu, a hodně lidí proto odjelo na Ukrajinu. Starší generace okupaci častěji akceptuje.

Existuje nějaká perspektiva navrácení Krymu Ukrajině?

Možné to je jenom v případě, že by v Rusku došlo k všeobecnému povstání, k nějaké buržoazně­-demokratické revoluci. Připadá mi, že dnešní vládci Ruska dělají všechno pro to, aby to pak byla radikální krvavá řež.

Nemyslíte ale, že je na Krymu hodně lidí, zejména etnických Rusů, kteří by se k Ukrajině neradi vraceli?

Hodně lidí, kteří v roce 2014 ruskou armádu vítali, už svého tehdejšího nadšení lituje. Bohužel ne všichni jsou ochotní si svou tehdejší chybu přiznat. Taková už je lidská povaha. Co se týče původu, většina obyvatel Krymu sice hovořila rusky, národnost tam ale nikdo neřešil. Když se mne u soudu ptali, jaké jsem národnosti, nevěděl jsem, co odpovědět. Nakonec jsem řekl, že jsem Ukrajinec i Rus. A není to jenom můj případ. Stávalo se navíc, že člověk, který by podle svého příjmení měl být Ukrajinec, příchod ruské armády vítal, zatímco člověk s ruským příjmením byl proti. Já to vidím spíš jako konflikt hodnotový, světonázorový, nikoli národnostní. Někdo by rád zůstal v SSSR nebo v ruském impériu, jiné víc zajímá budoucnost.

A vy?

Já bych chtěl studovat, najít si práci a samozřejmě se dál věnovat třídnímu boji.