Marná detektivní ctižádost

V nakladatelství Rubato po dvou letech vychází další próza Alberta Cosseryho. Novela Ambice v poušti (Une ambition dans le désert), kterou stejně jako Hrdé žebráky (1955, česky 2016) přeložila Eva Balcarová, je předposledním Cosseryho publikovaným dílem. Vyšla v roce 1984, tedy třicet let po Hrdých žebrácích a více než čtyři desetiletí po Bohem zapomenutých lidech (1940, česky 2014) a Domě jisté smrti (1944, česky 1949), abychom zmínili aspoň díla dostupná českému čtenáři. I tento časový odstup se jistě podepsal na odlišnosti Ambice v poušti, v níž sice znovu zaznívá autorův osobitý a barvitý jazyk, avšak selhává tematická stránka.

Mimo ropná pole

V Cosseryho příběhu je podstatné místo a prostředí, kde se odehrává. Dofa je hlavním městem fiktivního emirátu, na jehož území se oproti sousedním státům nenacházejí zdroje ropy, a proto stál dosud mimo zájem světových mocností. Tato izolace je však ohrožena amatérskými bombovými útoky, jež hrozí přerůst v otevřenou vzpouru, která by mohla vyvolat následnou intervenci zvnějšku. Hlavní postavou je mladý hédonista Samantar, který se rozhodne strůjce útoků vypátrat. Pohybuje se přitom na pomezí tušení či paranoie, neboť důkazy a indicie hledá především v gestech lidí a odstínech zaslechnuté řeči. Čirou náhodou jsou do případu zapleteni lidé z jeho blízkosti – lehkomyslný přítel z dětství Šát, balancující na hraně zločinu, a ministerský předseda Bin Kádim. Samantar se jako správný detektiv nachází mezi dvěma světy, nepatří k žádnému z nich, a přesto do obou nahlíží, a může proto z odstupu odhalovat záměry a cíle různých postav. Je to pronikavě inteligentní pozorovatel, těšící se neomezenému množství volného času. Stejně jako Gauhar z Hrdých žebráků si je své inteligence vědom a k dění ve světě přistupuje s ironií a shovívavostí.

Domnělí revolucionáři jsou podle Samantara osoby, které propadly neuváženému idealismu. Mír chce v Dofě uchránit nikoli z pacifistických pozic, ale pro udržení statu quo, díky němuž v porovnání s hektickým okolním světem působí emirát v zapomenutém cípu zálivu jako rajská zahrada. Jeho úsilí tak leckdy vyznívá až anachronicky, jak to vidíme z Šátovy perspektivy: „Pro Samantara představoval mír nepropustnou bariéru před zběsilým lidským řáděním. Pro něj samotného se přitom mír nevztahoval k žádné vnější situaci, nesl si ho v sobě, neměnný a pokojný, vprostřed válek a masakrů.“ Takto nastavený ideál odpovídá Cosseryho životní filosofii, známé z jeho próz: vzývání lenosti a zahálky jako lidské přirozenosti a stavu vyššího poznání. Když jeho hrdinové naslouchají hudbě, milují se s ženami a kouří hašiš, jsou šťastní: „V Dofě chudoba ponechala životu jeho lenivý běh a lidé se tak bez ponižujícího úsilí mohli dál věnovat blahodárným činnostem – rybolovu, pěstitelství a hrdě a netknutě provozovanému řemeslu.“ Není to chudoba jakožto politováníhodný a destruktivní nedostatek jako v Domě jisté smrti, ale chudoba relativní – lidé jsou chudí jen ve srovnání s bohatstvím ropných států okolo a nijak zásadně nestrádají.

Nekonkrétní obraz moci

Cizí mocnosti jsou charakterizovány jako imperialisté, západní technokraté a bývalí kolonialisté. Pomoc, kterou emirátu nabízejí, je v Samantarových očích pouhá zástěrka pro zničení klidu obyvatel a prostředek, jak je zákeřně okrást. Vzhledem k tomu, že Cossery zasazuje děj do neexistujícího emirátu, nemůže pracovat se čtenářovými znalostmi a povědomím o globálním vývoji, ale musí vybudovat celý fikční svět a jeho politické konstelace. i proto ve výsledku pracuje s příliš abstraktní politickou situací, v níž není možné si do machinací a intrik dosadit konkrétní držitele moci, jejich pohnutky a historické důvody jejich rozhodnutí. Analogie se vztahem Spojených států a Blízkého východu je příliš vachrlatá a neposkytuje oporu ve všech momentech příběhu.

Cossery na relativně malé ploše nemůže vykreslit fikční svět ve všech jeho rovinách – je jen kulisou pro jednání a názory postav. A protože se tyto postavy zaobírají politikou a mocenskými hrami velmocí, jež jsou autorem pouze naznačeny, zůstávají i úvahy Samantarovy, Šátovy či Hišámovy nezakotvené a abstraktně vratké. Revolučně socialistickou myšlenkou vzpoury nejchudších vrcholí i Dům jisté smrti, v Ambici v poušti je však užívána plytce a povrchně. Nepředstavuje totiž žádnou skutečnou hodnotu, kterou by jednotlivé osoby prožívaly a prociťovaly, ale pouze teoretickou protiváhu „imperialis­mu západních mocností“. Záměry postav v této novele přitom není možné pochopit bez jejich politického či společenského názoru, který je však potřeba tezovitě ozřejmovat – oproti jiným Cosseryho textům, v nichž jsou motivace osob dány jejich vnitřním ustrojením a charakterem. Postavy nejsou tak barvité a plnokrevné, protože jsou jen nositeli různých ambicí, což vede k tomu, že jejich dialogy působí strojeně, často až pateticky.

Falešná detektivka

Omezené množství postav, které v předchozích textech Cosserymu dovolovalo podrobně vykreslit vztahy mezi nimi, se v této detektivní novele mění v nedostatek. Každá osoba se zdá být zásadní a podezřelá, a závěrečná odhalení proto nejsou překvapivá a vypointovaná. Jejich jednání zároveň v některých případech vyznívá nepravděpodobně – čtenář se musí ptát, jak je možné, že Samantarův příbuzný nezná jeho nejlepšího přítele, či jak dochází k „náhodným“ setkáním v kavárnách.

Jádro Ambice v poušti tedy netkví v dramatickém a napínavém rozkrývání teroristické buňky, ohrožující stabilitu regionu; není jím ani psychologie postav, protože jejich přesvědčení jako by se míjela a nevzniká mezi nimi žádný názorový střet. Hlavní hrdina s postupem pátrání a odhalování podstaty teroristické sítě ani neprochází žádnou proměnou – Samantarovy argumenty jsou stále stejné jako na začátku. Není se pak čemu divit, že jako anotace knihy slouží shrnutí výchozí situace, v níž se protagonista pouští do rozkrývání útoků, text totiž příběh o moc dál neposouvá. Jako by si Albert Cossery špatně zvolil žánr. Jeho básnická schopnost tkvěla v barvitém líčení prostředí, ať už orientálně přepychového nebo chudinského, a plastických postavách, nikoli v konstrukci strhující zápletky.

Autorka je komparatistka.